Homilie při mši svaté o 2. neděli adventní

12.12.2016

Moji milovaní! 

ÚVOD JAKO
Starý zákon naznačoval určitou možnost, že obecně pohané, tj. neobřezanci bez židovského původu, by mohli za jistých okolností obdržet podíl a společenství v Božím království. Podle apoštola Pavla se spása zakládá na víře.

Křesťané se pohanské vzdělanosti otevírali postupně, s jistým váháním a opatrností holubice.

Kristovi učedníci častěji nalézali ve starověké filozofii silného spojence: Též oni si byli vědomi, že Bůh se nedá vypovědět a je lepší před ním v posvátné bázni umlknout. Ani křesťané si víru nehýčkali jednotlivě, osamoceně, ale prožívali ji ve společenství ostatních pokřtěných, a to pod vedením právoplatných představených. Křesťané se řídili podle Kristova příkladu a slov: "Strom poznáš podle ovoce." Ani v tom se od pohanských milovníků moudrosti nelišili.

Už svatý Jan používá ve svém evangeliu pojmů převzatých ze starořecké filozofie. Nazývá například Božího Syna Slovem, "skrze něž všechno bylo stvořeno" (Prolog). A dodává křesťanskou novinku: "Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi" (tamtéž).

Filozofické snažení chtěl skloubit s evangeliem už sv. Justin ve druhém století: Otevřel v Římě první křesťanskou filozofickou školu, která fungovala až do roku 162, kdy byl její zakladatel popraven.

Křesťané rádi znázorňovali na kamenných rakvích v katakombách Ježíše Krista: býval oblečen jako římský filozof v tóze s pergamenem v ruce! On, Boží Slovo, nám totiž přinesl v evangeliu pravou moudrost.

Sluší se zmínit také sv. Klementa, který ve druhém století v egyptské Alexandrii usiloval o průnik mezi antickou vzdělaností a křesťanským Zjevením.

Zlatým věkem křesťanské filozofie bylo čtvrté a páté století, kdy už svobodná církev formulovala na všeobecných sněmech za pomoci filozofického jazyka a logiky lépe svou nauku.

Proti nejednomu výroku filozofů se křesťané důrazně postavili; převážně si však církev antické filozofie vážila, především Platonovy, Plotinovy a Aristotelovy, a v průběhu dějin na ni moudře navazovala. Filozofie se tak stala užitečnou a vítanou pomocnicí teologie.


VÝKLAD VYCHÁZEJE Z DNEŠNÍHO EVANGELIA


A. Lukáš

Dnešní evangelní úryvek začínal těmito slovy:

V patnáctém roce vlády císaře Tiberia,

když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku,

Herodes údělným knížetem v Galileji,

jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě,

Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně,

za velekněží Annáše a Kaifáše,

uslyšel na poušti Boží slovo Jan, syn Zachariášův.

Jména palestinských tetrarchů, vládnoucích za císaře Tiberia, jsou běžnému posluchači málo známá; přesto nám, ctitelům vtěleného Boha, tyto politické souvislosti prokazují neocenitelnou službu. Díky nim je Janovo působení na Judské poušti časově přesně určeno. Nekrouží v mýtickém vzduchoprázdnu. Jan, Zachariáš i Ježíš jsou historické, tedy skutečné postavy. A na tom sv. Lukáši záleží.


V prologu svého evangelia odhaluje duši historika:

I když se již mnozí pokusili sepsat vypravování o událostech, které se mezi námi naplnily, jak nám je předali ti, kteří byli od počátku očitými svědky a služebníky slova, rozhodl jsem se také já, když jsem vše znovu důkladně prošel, že ti to v pravém sledu vypíši, vznešený Theofile, abys poznal hodnověrnost toho, v čem jsi byl vyučován. - a pokračuje nejen jako evangelista, nýbrž také jako kronikář - Za dnů judského krále Heroda žil kněz, jménem Zachariáš, z oddílu Abiova; měl manželku z dcer Áronových a ta se jmenovala Alžběta.


Opakuji klíčová slova: "vypravování o událostech", "očitými svědky", "v pravém sledu" a konečně "hodnověrnost".
I já se nyní pokusím dokázat, že osoba Ježíš Krista opravdu kráčela po této zemi, a to za pomoci židovských pramenů a římských dějepisců. Nám bližší prameny křesťanské necháme stranou. V naší práci budeme přikládat větší váhu těm svědectvím, která pocházejí od prokazatelných nepřátel křesťanství.

VÝZNAM NAŠEHO BÁDÁNÍ

Možná se tážete v nitru: K čemu bude dobré toto složité dokazování? Kdybych zpochybňoval Ježíšovu historičnost, nebyl bych ani v tomto kostele. To je správná a neodbytná pochybnost. Následující důkazy ti umožní jednak rozšířit si rozhled, jednak obhájit hodnověrnost křesťanství před nedovzdělanými jedinci.

My farníci z Dlouhé Loučky, Šumvaldu, Paseky, děti 21. století, stojíme před stejným úkolem jako kdysi svatý Lukáš. Chceme rozumně obhájit před sebou i před svými bližními, že jsme se nespolehli na nevinnou báchorku o Jezulátku, chceme obhájit smysluplnost adventu jako přípravy na svátky Božího Narození.

V minulém století se vyskytli i takoví, kteří Ježíšovu historickou existenci popírali, prý byl jen legendární postavou jako bohové či hrdinové antického bájesloví.

B. Římské prameny


Cornelius Tacitus

Základní údaje čerpáme od největšího a nejvýznamnějšího římského dějepisce Cornelia Tacita, jenž líčí ve svých Análech (15,44), jak císař Nero začal pronásledovat křesťany; svedl na ně ničivý požár hlavního města:

Proto Nero, aby potlačil pověsti, že z jeho rozkazu byl Řím zapálen, nastrčil jako viníky a s nejrafinovanější krutostí potrestal ty, kterými lid opovrhoval pro jejich nectnosti a které nazýval christianos (křesťany). Kristus, od něhož své pojmenování získali, byl na základě odsudku prokurátora Piláta Pontského popraven, když byl císařem Tiberius, a ta zhoubná pověra byla na krátkou dobu zaražena, aby propukla nanovo...
Tacitus, který byl - jak dokazuje uvedený citát - zavilým nepřítelem křesťanství, fakticky potvrzuje údaj evangelistů o Ježíši Kristu ukřižovaném za císaře Tiberia, vlády prokurátora Pontia Pilata v Judeji. Tacitus žil a psal na přelomu 1. a 2. stol., byl tedy jen nepatrně časově vzdálen od Ježíše Krista. Nečinilo mu žádné obtíže zjistit, jestli se jednalo o osobnost sutečnou nebo vysněnou. Vybájeného židovského Mesiáše by zřejmě byl počastoval jízlivou poznámkou. Nikdo z historiků též nikdy nezpochybnil pravost uvedeného citátu. Případný křesťanský padělatel by se nespokojil s pouhým suchým sdělením o Ježíšově popravě a doplnil by podrobnosti svědčící v Kristův prospěch; vždyť šlo o postavu pro křesťany drahou a posvátnou.

Pro Tacita nebylo obtížné zajít do římského columbaria, kde byl uložen státní archiv. Tam putovaly mj. i spisy jednotlivých provinčních správců (prokurátorů) včetně Pontia Pilata. Máme spolehlivé zprávy, že se tam nacházel i Pilátův protokol o procesu s Ježíšem Nazaretským. Dosvědčují to ve 2. stol. dva křesťanští spisovatelé: již uváděný sv. Justin a Tertulian. Justin píše v proslulé Apologii císaři Antoninu Piovi: "A že se toto stalo, můžete se dovědět z protokolů sepsaných pod Pontským Pilátem..." Tvrdit, že Justin si vymýšlel nebo jen naslepo hádal, by bylo směšné. Není známo, že by někdo prvotní křesťany obvinil z podobného podvodu. Jinými udáními však Římané proti členům této nenáviděné sekty nešetřili. Tertulian uvádí ve své Apologii: "To vše o Kristovi Pilát hlásil tehdejšímu císaři Tiberiovi..." Zmíněné dokumenty se žel nedochovaly, padly patrně za oběť tak jako téměř celý archiv, pozdějším barbarským nájezdům.


Suetonius a Plinius mladší

Méně spolehlivé jsou zprávy Suetoniovy a Pliniovy:

1. Suetonius píše v Životech dvanácti císařů, že Claudius vyhnal z Říma Židy, kteří se bouřili "pro jakéhosi Krésta". Jestli šlo o Ježíše Krista, nelze spolehlivě říci.

2. Plinius ml. zase v dopise císaři Trajánovi sděluje, že křesťané "velebí Krista jako Boha", což o jeho historicitě příliš nevypovídá.


Lukianos ze Samosaty a Mara bar Serapion

Dalších průkazných svědectví se dobereme u Lukiana ze Samosaty a Mary bar Serapia, píšících v syrské provincii ke konci 1. století:

1. Věhlasný satirik Lukianos v díle "O Peregrinově smrti" se vysmívá prvotním křesťanům:

...dosud uctívají toho velkého člověka, který byl v Palestině přibit na kříž za to, že uvedl v život ten nový kult... Jejich první zákonodárce je přesvědčil, že si jsou navzájem bratry, jakmile se zapřou a pominou řecké bohy a budou se klanět tomu svému ukřižovanému mudrci a žít podle jeho přikázání... (11. kap.)


Lukianos žil v Sýrii, čili nedaleko Ježíšova pozemského působiště, mohl si proto všechno "na místě" ověřit. Jestliže píše o Kristu jako o historické postavě a nemá o tom nejmenší pochybnosti, je zřejmé, že o historickou osobnost opravdu šlo.


2. Mara bar Sarapion se v dopise zaslaném synovi z vězení srovnává se Sokratem, Pythagorem a bezejmenným "židovským králem", kteří byli také nespravedlivě stíháni. Ze statě věnované "židovskému králi" zřejmě hovoří o Ježíšovi.


C. Prameny židovské


1. Josephus Flavius

To byly pohanské prameny, dosvědčující Kristovu historicitu. Máme ale ještě prameny židovské. Dějepisec židovsko-římské války Josephus Flavius, jenž zemřel někdy po r. 100, píše o Ježíši Kristu v 18. kapitole Židovských starožitností:

V této době žil Ježíš, člověk moudrý, můžeme-li ho vskutku nazývat člověkem, konal totiž neuvěřitelné skutky a učil lidi, kteří s potěšením přijímají pravdu. Získal si mnoho Židů, též i mnohé z Řeků. On byl ten Kristus. A když ho Pilát odsoudil na kříž na základě obžaloby předních lidí mezi námi, ti, kteří ho od počátku milovali, se ho nevzdali. Zjevil se jim totiž znovu živý třetího dne, jak i toto i tisíce dalších mocných věcí o něm předpovídali Boží proroci. A ani nyní kmen křesťanů, tak po něm nazvaných, dosud nevyhynul...


Milí farníci, nezavětřili jste při poslechu tohoto působivého odstavce podstatný zádrhel? Věříte tomu, co Josephus Flavius tvrdí? Píše o Ježíši tak, jako by byl sám křesťanem. Origenes ve 3. stol. však uvádí, že Flavius nevěřil v mesiášské poslání Ježíšovo. Pozdější křesťanskou vsuvku nelze z tohoto důvodu bezpečně vyloučit. Jeden z byzantských opisů Starožitností z 9. stol. má přitom s největší pravděpodobností púvodní Flaviův text, který zní:

V této době žil Ježíš, člověk moudrý, - následuje dlouhý skok oproti předchozí verzi - kterého Pilát odsoudil na kříž na základě obžaloby předních mužů mezi námi. Ti, kteří ho od počátku milovali, se ho však nevzdali. Ani nyní kmen křesťanů, tak po něm nazvaných, dosud nevyhynul.


Abychom nepropadli přílišné podezřívavosti, dodejme, že rekonstrukce starověkých písemnosti není vůbec snadná, neboť existovalo pokaždé více opisů a závažné porušení textu by se snadno odhalilo. Druhý, kratší text Flaviových Starožitností považují proto poctiví historikové za pravý, první, delší, obsahuje pravděpodobně pozdější vsuvky, které však nenarušují základní skladbu vlastního textu. Buď jak buď, Flavius se v této kapitole o Ježíši jako historické osobě rozhodně zmiňuje.

Starožitnosti obsahují ještě další zmínku o Kristu a sice ve 20. kapitole: "Velekněz Ananiáš shromáždil soudní radu a předvedl před ni bratra Ježíše řečeného Kristus, jenž se jmenoval Jakub...." (Výraz "bratr" v semitské mluvě se nevztahuje pouze na tělesného sourozence, ale na jakéhokoliv příbuzného z boční linie.)


2. Talmud

Dalším důležitým židovským pramenem je Talmud. Jedná se o kodex židovského zákona s komentářem, vzniklý v letech 70-300 po Kr. Obsahuje dílčí urážlivé poznámky o Ježíši z Nazareta: byl prý nemanželským synem nazaretské ženy Marie, lžiprorokem a podvodníkem. Tyto hanlivé urážky Ježíše Krista jsou ve skutečnosti cenným argumentem pro jeho historicitu. Kdyby talmudista měl stín pochybnosti o jeho reálné existenci, zajisté by nevynechal příležitost vypořádat se s touto lacinou pověrou.

(kratší pomlka)


SHRNUTÍ

Cornelius Tacitus, Suetonius, Plinius Minor, Mara bar Serapion, Josephus Flavius a Talmud. Co spojovalo tato zvučná, cizokrajná jména? Dokazovala neudržitelnost názoru, že Ježíš Kristus je pouhou vymyšlenou postavou.

Poprvé s tím přišel v 19. stol. osvícenský biblista David Friedrich Strauss v Německu, který se stýkal s Karlem Marxem a ovlivnil ho. Proto součástí komunistické víry se stala otřepaná povídačka o "nehistoricitě" Ježíše Krista. Nicméně odborná historiografie nikdy toto stanovisko nepřijala. Proto i sovětská komunistická dějeprava, nechtěla-li se docela zesměšnit, musela koncem 60. let alespoň připustit názor, že Kristus mohl historickou osobností skutečně být, mohl být prý jakýmsi "lidovým prorokem".

Ve prospěch historicity Ježíšovy postavy hovoří i psychologie a sociologie. Křesťanství jako hnutí totiž nelze vysvětlit bez mocného zakladatele, křesťanství by se jinak nebylo zformovalo do známé podoby.

Kristus je stejně nezpochybnitelnou dějinnou osobností jako Caesar, Marcus Aurelius nebo Karel Veliký, leč neodpustím si v této souvislosti ještě jeden postřeh: Cornelius Tacitus, Suetonius, Plinius Mladší, Mara bar Serapion, Josephus Flavius, Talmud; šest pramenů, více či méně průkazných, není to podle vašeho soudu trochu málo? Ve srovnání s jinými dobovými velikány jako římští filozofové, císaři a umělci zcela určitě.

Máme být z toho jako křesťané zklamaní, rozčarovaní, zdrcení či rozpačití?

Nabízím osobní odpověď; nemusíte se mnou souhlasit. Lidem ani na rozum nepřišlo, že by měli psát o historicitě Ježíše Nazaretského. (Takové pátrání je výplodem rozklížené paměti, běsem Evropanů z konce 19. století.) Vskutku, o některých věcech, činech anebo jménech se psáti nemuselo a nemusí. Byly a jsou neseny v živé paměti, od pokolení do pokolení.

Ještě více to platí o církvi, která je společenstvím svatých; rozpíná se místně i v dějinách a pohnuta Duchem svatým každou neděli, při lámání chleba, vzpomíná a zpřítomňuje toho Ježíše, který pro nás umřel a z mrtvých vstal, dokud nepřijde, ve slávě.

Amen. Staň se.