Svatební kázání

26.09.2017

Kázání

při svatebním obřadu

slečna Fojtášková - pan Šimurda

sobota 16. září 2017 - farní kostel v Zubří

P. Pavel Hödl

1. čtení: Tob 7,6-14 (SO *182)

Žalm kterýkoli

2. čtení: Ef 5,2a.25-32 (SO *194)

J 17,20-26 (SO 222)

Milovaní snoubenci!

Svatá Ludmila - manželka, matka, vdova, přímluvkyně manželů

Dnes si připomínáme svatou kněžnu Ludmilu. Tato dávná světice ztělesňuje přechod české země od temného pohanství k jasu křesťanství. Ze spolehlivých zpráv víme, že ji a jejího muže Bořivoje pokřtil náš svatý moravský arcibiskup Metoděj.

Ludmila se s náboženstvím svých předků rozešla rázně a rozhodně: legenda praví, že všechny ulité modly, které prve uctívala, dala směle roztavit a nechala ulít palladium. Znázorňuje Matku Boží Pannu Marii s děťátkem. Namísto zosobněných bůžků přírodních živlů a děsivých, ba zrůdných pohanských božstev přijala výjev plný něhy a porozumění.

Také vy, milý Miroslave a Deniso, se můžete vydat na pouť k palladiu země české. Jaká by to byla krásná svatební cesta! A pokud se to nepodaří, čeká vás ještě vznešenější pouť: manželství. Svatá Ludmila žila také v manželství, porodila dva syny a jako babička vychovala následníka trůnu sv. Václava. Podivuhodně prožívala i své vdovství. Dá se říci, že bez manželského a rodinného života by nikdy nedozrála ke svatosti. V nejstarším dochovaném kázání o svátku sv. Ludmily čteme:

Horlivě (...) konala skutky milosrdenství: pohostinně přijímala znavené pocestné, ujímala se trpících, ochotně udílela almužny, s úctou se starala o kněze a o veškeré duchovenstvo; jako pravá matka věřících se ze všech sil snažila rozmnožovat víru v Krista.

Milovaní svatebčané, manželství je opravdová cesta ke svatosti, cesta do nebe. Není to volba pro slabochy. Děkuji vám, Miroslave a Deniso, za odvahu, s níž dnes vstupujete do manželské svátosti. Uvidíte, že i vás bude proměňovat.

Hřát a svítit

Dnes ráno jsem si mezi zprávami povšimnul, že astronomové dospěli k pozoruhodnému objevu: pomocí přesných měření odhalili další roztodivnou planetu mimo naši sluneční soustavu, větší než Jupiter, která téměř vůbec neodráží světlo. I když krouží okolo své hvězdy v nepředstavitelně těsné blízkosti, - osmkrát menší nežli je oběžná dráha planety Merkuru okolo Slunce -, od svého vesmírného ženicha si jen lačně a nenasytně bere: je rozhicovaná spalující, ničivou vášní; představte si, že na straně přichýlené ke hvězdě je rozpálena na 2600º C. Navzdory této teplotě zůstává navýsost skoupá.

Tak blízko ohnivé pece, a přece nesvítí! I když musí být tato nevěsta krásná, - prý vypadá kvůli vlivu ohromné gravitační síly jako protáhlé vejce, - nikdo se o její přitažlivosti nedozví. Nikdo! Připomíná přepychovou královskou komnatu zahalenou do temnoty hluboké noci.

Její divné jméno WASP-12b může být výstižným synonymem lakoty a sobectví.

Jak strhující je oproti tomu náš měsíc! I když je pouhým satelitem země, žádnou nebeskou hvězdou, září v noci jasněji než Polárka, jasněji než miriády nejbližších hvězd. Díky tomu, že odráží světlo ze Slunce, vypadá spanile jako princezna a každou noc se zaskvěje v jiném hávu. Přitom je tato šlechtična uplácána prakticky z téhož prostého prachu jako matička Země.

Měsíc naše předky odnepaměti uváděl v úžas ještě z jednoho důvodu: Jeho rotace je přesně opačná nežli rotace zemská. Díky tomu obrací tato měsíční nevěstinka ke svému zemskému ženichovi nepřetržitě svou líc. Ani jediný okamžik od svého zasnoubení se tato panna neotočila milovanému zády.

Církev je nevěsta, Kristus ženich

Církevní Otcové už v prvních staletích často přirovnávali Církev k nevěstě. Ona totiž čerpá všechen svůj jas od Krista. Kdyby nebylo tohoto starostlivého ženicha, vypadala by její pleť jako hnědouhelná pánev, kde právě probíhá povrchová těžba: nevzhledná, zvrásněná, kalná, bezútěšná, temná, bez života.

Církev však září. Kdykoli se začne vzhlížet v sobě, ve svých nádherných šatech, potemní. Kdykoli se naopak přichýlí k Pánu Ježíši, mládne, očišťuje se a jiskří drahokamy ctností.

Abychom však pochopili, jak je Církev půvabná, musíme s ní učinit vlastní zkušenost. Papež Benedikt XVI. říkával, že Církev připomíná okna gotických katedrál: zvenčí, z ulice, se zdají temné a ponuré, leč zevnitř hrají barvami a citlivá duše je těmito pestrými sklíčky přímo uchvácena.

Ženich napodobuje Krista, nevěsta Církev

Milý Miroslave a Deniso, mám radost, že vás nepojí jen společné zájmy, zážitky a tužby. Oba dva jste byli obmyti stejnou vodou křtu. Sdílíte jednu víru. Věříte v jednoho Pána a věříte v jednu církev. Jste povoláni, abyste se stali živým obrazem Krista a církve.

"Žijte v lásce, jako i Kristus miloval nás a zcela vydal sebe za nás," čteme v listě Efezanům, "Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil koupelí ve vodě a slovem." Milovat do krajnosti svou ženu a rodinu, to bude, Miroslave, od tohoto dne vaším posláním, radostí i vlastním povoláním uvnitř církve.

Také vy, Deniso, máte před sebou vznešený úkol křesťanské manželky. Svatý Petr píše: "Když se zdobíte, nesmí to být jen navenek: že byste si dělaly umělé účesy vlasů, věšely na sebe zlaté šperky a oblékaly nádherné šaty. Spíše se má krášlit srdce ozdobami nepomíjejícími: dobrotou a tichostí ducha." (srov. 1Pt 3,1nn)

Dojít spolu do nebe

Milý Miroslave a Deniso, proměňujte tedy svůj domov v rajskou zahradu. Přeji vám, abyste na přímluvu svaté Ludmily doprovodili jeden druhého až do nebe!