Homilie o 4. neděli adventní

23.12.2018

Homilie

O 4. neděli adventní

23. prosince 2018

7:45 a 11h v Zubří, 9:30 ve Vidči

Liturgické texty: Mich 5,1-4a; Ž 80; Žid 10,5-10; Lk 1,39-45

Ejhle, Hospodin přijde!

Bratři a sestry!

Ejhle, Hospodin přijde. V Hranicích, kde jsem kaplanoval, se jen těžko obnovovala starodávná rorátní tradice. V čele těchto snah stanula naše slečna katechetka. Oslovila veliké množství dětí i jejich rodin a pozvala je na ranní bohoslužbu. Její úsilí však nebylo korunováno velkým úspěchem: Zatímco jsem spokojeně seděl ve vyhřáté zpovědnici, ozval se zvonek ohlašující začátek bohoslužby. Z prostoru pod kůrem vyšla povedená skupinka prvňáčků v napěchovaných zimních bundičkách pod vedením vysoké, vyčnívající katechetky. Za zpěvu rorátního introitu "Ejhle, Hospodin přijde!" se tento vláček šinul k oltáři. V malých ručkách měli lampičky a na hlavách kulichy s bambulí. Tady něco nehraje, blesklo mi hlavou. Vždyť jich je sedm! Už jim chybí k dokonalé disneyovské pohádce jenom motyčky, lopatky a krumpáčky. Hubená Sněhurka s doprovodem přicházela, krok sum krok, kostelní uličkou vstříc oltáři (nebo chaloupce?); v dubových lavicích jí k tomu pomalu, pomalounku, unyle bručelo několik starých žen a mužů "Ejhle, Hospodin přijde". Jenže nožičky našich trpaslíků byly rychlé, k oltáři dospěly svižněji, než se čekalo. Co teď? Zcepenět na stupních oltáře by nebylo pěkné. Proto Sněhurka, jako zkušený výpravčí, se otočila vlevovbok a souprava malých vagonků se vydala na trať po neviditelných kolejničkách znovu. A protože nešlo o žádný osobák, ale spěšný vlak, zvládly svou okružní jízdu nakonec celkem třikrát. Teprve poté složily svůj třpytivý náklad na stupních oltáře a odjely na vedlejší, kusou kolej, do lavic. Po tomto malém ranním dobrodružství vyrazil ze sakristie pan děkan, políbil oltář a pak už všechno klapalo podle obvyklého pořádku či jízdního řádu. Tehdy jsem se nejenom chechtal, ale na pozadí tohoto aktu pochopil, kterak vstupní průvod nemá vypadat.

Mnoho českých a moravských katolíků by si nedokázalo představit advent bez antifony Ejhle, Hospodin přijde. (Koneckonců, nezaznívala i v úvodu této mše?)Tento introit je určen opravdu jen pro bohoslužbu adventní, nikoli pro jiné příležitosti. Ve všech farnostech, kde jsem sloužil, za mnou přicházeli varhaníci o slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie či památce svaté panny a mučednice Lucie s otázkou, kdy mají zahrát Ejhle, Hospodin přijde. Vůbec se jim nedivím, protože tento hit patří mezi opravdu hodnotná díla.

Jeho působivost nesporně vděčí i téměř barokní dramatičnosti: Po každé repetici zpívají věřící o tóninu výše. I kdybychom nekonali vstupní průvod ani nerozuměli samotným slovům, máme přímo dojem, jako by se k nám něco nezadržitelně řítilo, a to z velké dálky. Připomíná mi to čekání na železničním nástupišti: Dokud je vlak ještě daleko, hučí temně. Až se přiblíží, přeskočí do tenoru, a když zastavuje v stanici, přidají se ještě vysoké, ostré a naléhavé zvuky brzd. Vlak je tu, nasedat! Chcete-li, je to adventní věnec vyvedený v notách, na němž svým hlasem toužebně zapalujeme jednu svíčku za druhou. Poselství tohoto trojitého zpěvu se ještě umocňuje při rorátech, když s našimi milými dětmi kráčíme od šeré prostory pod kruchtou vstříc jasu na oltáři. Inu, jeden pouhý jednoduchý symbol vydá za tisíc slov.

Poté zaznívají žalmové verše Rosu dejte, nebesa shůry a oblakové dštěte spravedlivého; na rozdíl od Ejhle mají nápěv chorální, což vytváří neobyčejné, kontrastní napětí.

"Oblakové, dštěte spravedlivého!" Člověk namočený do tohoto nevypočitatelného, živelného a křivdícího světa úpí po Boží spravedlnosti. Pěkně nad tím přemítá strážmistr z jedné slavné Čapkovy povídky.

Ve spravedlnosti je hořkost. Každý trest je příliš mnoho a příliš málo. Já jsem jen četník, pane, ale tohle vám povím podle své zkušenosti: Je-li nějaký vševědoucí a všemohoucí Bůh, to já nevím; a kdyby byl, tak nám to není nic platno; ale já vám řeknu, musí bejt Někdo nejvýš spravedlivý. To zas jo, pane. My můžeme jenom trestat; ale musí bejt někdo, kdo by odpouštěl. Já vám řeknu, ta pravá a nejvyšší spravedlnost je něco tak divnýho jako láska. (citováno volně Zločin na poště, in Povídky z jedné kapsy, Levné knihy, Praha 2000, str. 242.244.)

Dospíváme k významnému objevu: Spravedlnost a milosrdenství patří k sobě. A svatí to pochopili. Spravedlivý Jan Křtitel, kterému jsme se věnovali o poslední neděli, se za hříšné pohany milosrdně přimlouvá, proto se jeho jméno uvádělo až do poslední liturgické reformy v Confiteor: "Vyznávám se všemohoucímu Bohu, blahoslavené Panně Marii, blahoslavenému Janu Křtitelovi, všem svatým i vám, bratři..."

Papež František a řada jeho předchůdců zdůrazňují v moderní době milosrdenství. Možná vyznívají jejich slova u všelijakých drsňáků slabošsky, ba směšně. Vždyť na hrubý pytel platí toliko hrubá záplata. Tito lidé však nikdy nezakusili potěšení z odpuštění. Odpustit je totéž jako darovat život.

Dle islámského práva šaria může poškozený odsouzenému odpustit a od trestu upustit. Mnozí muslimové to opravdu dělají, i v případu trestů hrdelních. Když se jich ptají po důvodech, odpovídají: "Kvůli uspokojení, které může zakoušet jenom ten, kdo odpustí."

Kdo jiný by v tomto umění měl vynikat více než křesťané, vyznavači Dobrého Pastýře?