Homilie o slavnosti Matky Boží Panny Marie

01.01.2019

Homilie

o slavnosti Matky Boží Panny Marie

úterý 1. ledna 2019

7:45 a 11h v Zubří; 9:30 ve Vidči

Biblické perikopy: Num 6,22-27; Ž 67(66),2-3,5.6,8; Gal 4,4-7; Lk 2,16-21

Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě.

Bratři a sestry!

Důležitost pozdravů

Vždycky mě rozesměje jeden z oblíbených pozdravů youtuberovských hvězdiček doprovázený raperským švihem: "Čus, lidi!" Pokaždé očekávám nějaké všelidské poselství, a ono nic! Je to patrně otrocký překlad anglického "Hey, people!" a neznamená nic jiného nežli tuctové "Nazdar".

Ve svém běžném životě věnujeme nemalou pozornost pozdravům. Ještě donedávna se na ulicích ozývalo "Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!" Obdobná oslovení se uchovala, když se obracíme na kněze nebo řeholní osoby, a je to tak dobře.

I mimo kultury křesťanského ražení se dává velký důraz na obřadné zdravice: Vyhlášení jsou tím Arabové. Kdo neumí květnatě pozdravit a hned se pustí do obchodování, ten nemá dobré vychování.

Indové sepnou ruce před srdcem, trochu se ukloní a řeknou: "Namas te!" Pozdravuji Boha v sobě i tobě.

Také židé si potrpí na krásných pozdravech, které přímo nabývají podoby požehnání. To jsme si dnes mohli uvědomit i v prvním čtení: "Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý!" Těmito slovy žehnali kněží Staré smlouvy synům Izraele.

Dokola opakované pozdravy a přitom nevyšly z módy a mají větší váhu než sebedůmyslnější proslovy.

Liturgický pozdrav

Také v úvodu mše svaté má své místo pozdrav, dokonce dva: První z nich patří oltáři, jenž znázorňuje Krista - Božího Beránka, proto se kněz hluboce sklání a něžně ho líbá. Poté od předsednického křesla neboli sedes zdraví věřící, obvykle "Pán s vámi". Podobně to udělal zmrtvýchvstalý Kristus, když se poprvé zjevil ve večeřadle (Lk 24,36). Do srdcí ustrašených apoštolů okamžitě vnesl pokoj. V jakém postoji byl nejčastěji zachycován svatý papež Jan Pavel II.? Mám za to, že právě při liturgickém pozdravu "Pokoj vám!", se široce roztaženými pažemi, objímajícími celý svět. Nelámala se tímto pozdravením železná opona? Nevítězil řád nad zmatkem a úzkostí. Hned v úvodu bohoslužby se sděluje, že shromáždění věřící nejsou shlukem cizorodých prvků, ale skutečným společenstvím, v jehož středu je živý Kristus.

Rád se vracím k jednomu starozákonnímu příběhu: Synové Jákobovi se již dostali na dohled zaslíbené země, nacházejí se v Moábu, dnešním Jordánsku. Nemají však na růžích ustláno. Jejich nepřátelé jim strojí všemožné úklady, dokonce povolají pohanského věštce jménem Bileám (srov. Num 22-23), aby jim zlořečil. Vyjede na své oslici nad izraleské ležení a naprosto nečekaně zahoří náklonností k Izraeli. Jak ladně jsi uspořádán, jak krásné jsou tvé stany! Čaroděj se všemi svými kouzly je poražen. Každý kněz, když zahajuje mši a pohlédne do sešikovaných řad věřících, by měl také zakusit sympatii k oné částečce Božího lidu. Není složena z dokonalých jedinců, ale přesto je spanilá. "Černá jsem, a přesto půvabná!" (srov. Pís 1,5). Snědá je i Beránkova nevěsta, brzy žena (srov. Ap 21,9). V dobách ošklivých pohoršení, způsobených svěcenými osobami, bychom si měli vyprošovat od Svatého Ducha schopnost zahlédnout její krásu. Chtějme si jí všimnout, navzdory drtivému diktátu evidence. Boží lid opravdu není utkán jen z padlých, ale skví se i velkými světci.

Jako mladému duchovnímu mi svěřil pan arcibiskup jednu starobylou farnost, kde před druhou světovou válkou žilo převážně německé obyvatelstvo. V prázdných lavicích farního kostela se ztraceně choulila hrstka oveček. Přesto mně nikdy nepřipomínaly pověstné sedláky u Chlumce. Spíše se mi jevily ušlechtile, jako osamělí rytíři na bitevním poli, oddaní svým ideálům. Slepí, chromí, nedoslýchaví... Měl jsem je rád a líbily se mi. "Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království!" (Lk 12,32 dle ČEP) "Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. I začal je učit mnohým věcem." (Mk 6,34 dle ČEP)

V dřívějším mešním pořádku se hlasitý liturgický pozdrav konal až po tzv. stupňových modlitbách, introitu, Kyrie a Sláva. Dnes je umístěn na samotný úvod, bezprostředně po znamení kříže; celá bohoslužba má přece veřejný ráz, týká se všech, byť v ní najdeme okamžiky, kdy kněz pokorně stojí před Pánem a tiše se modlí sám za sebe. "Vy však jste 'rod vyvolený, královské kněžstvo" (srov. 1 Pt 2,9 dle ČEP)

Úvodní (i závěrečný) pozdrav je doprovázen rozpažením a sepnutím rukou. Můžeme v tom spatřovat přátelské, rodinné či otcovské objetí, ale ještě něco více... Není náhodou, že se toto gesto nápadně blíží vzkládání rukou, odkazuje nepochybně na seslání třetí božské osoby.

Věřící, v česky mluvícím prostředí, odpovídají: "I s tebou." Všimněme si, že jde o první čistě dialogický úkon během bohoslužby. Kněz je na základě svěcení připodobněn Kristu jako hlavě a ostatní tvoří údy jeho tajemného těla. Členové shromáždění tedy nezdraví jen muže, kterého dobře znají, i z jiných příležitostí, oni holdují živému Kristu v něm.

K úvodnímu pozdravu je možno užít i jiných variant; jejich původ je pavlovský (např. 2Kor 13,13), ale od nejstarších dob jsou užívány i liturgicky (např. Apoštolské konstituce). Uveďme jeden příklad: "Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha ať je s vámi se všemi." ("Gratia Domini nostri Iesu Christi, et caritas Dei, et communicatio Sancti Spiritus sit cum omnibus vobis.") Co se tím oznamuje?

Věřící vstupují do církve, která rozhodně není jen ledajakou institucí, ale vřelým domem Nejsvětější Trojice. Církev je tím nejvznešenějším plodem neustávajících letnic (proto ona zmínka o "společenství svatého Ducha").

Kristovo spasitelné dílo pokračuje až do konce světa ve svátostech církve. Každý, kdo zavítá na mši svatou, bez rozdílu, by měl tento pozdrav vztáhnout na sebe. Muž i žena, dítě i dospělý, zasloužilý i provinilý, věřící i hledající, svobodný i ten, který je spoután neřestmi. Milost našeho Pána s vámi se všemi! Nikdo si Boží lásku nemusí zasluhovat. Dříve než jsme mohli něco dobrého vykonat, nás předešla dobrota nebeského Otce. "Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby řádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." (J 3,16 dle ČEP)

O Vánocích se může, dle Českého misálu, říkat: "Milost Ježíše Krista, našeho Pána pro nás narozeného, ať je s vámi se všemi." Vždyť liturgickým slavením během roku se tajemně stávají přítomnými jednotlivé okamžiky z dějin spásy. Tudíž i dnes právem zpíváme Nám, nám narodil se.

Pozdrav "Pán s vámi" se během slavení ozývá čtyřikrát - na úvod, před evangeliem, před eucharistickou modlitbou a na závěr - symbolické číslo: přítomní věřící v posvátných úkonech zakoušejí, pokaždé trochu jinak, blízkost Vzkříšeného (srov. Sacrosanctum concilium 35,2). (Jeho vrcholným zjevením je ovšem přítomnost eucharistická.) Kéž se tedy hlásá do všech světových stran Pánova svatá přítomnost a překřičí každé halasné zlo, které ostatně není ničím jiným než nafouknutou bublinou, absencí dobra. Kéž se rozlévá na vyprahlý zemský okrsek jako řeka prýštící z Edenu, rozvětvená do čtyř ramen (Gn 2,10), jako Eufrat či Jordán v době žní (Sir 24,20)! Jeden každý potřebuje postupně vstřebávat to úžasné zjištění, že Bůh Emanuel (srov. Iz 7,14) je s ním. Jinak tomu v této pustině, v tomto úmorném, slzavém údolí (srov. Ž 84,7) jen těžko uvěří.

Podobně jako v latině (Dominus vobiscum), si zachovala i čeština formulaci bez slovesa: "Pán s vámi!" Kněz věřícím Pánovu přítomnost nejen slavnostně dosvědčuje (srov. janovské "Pán je to!" J 20,7), ale také ji mocně vyprošuje ("Pán ať je s vámi!"). Ať je s námi Pán, božský ženich církve, "v dobrém i ve zlém, hojnosti i nedostatku, ve zdraví i nemoci" (srov. velký slib, Svatební obřady). Věřící křesťané nebudou mít život jednodušší než neznabozi, mohou se však opřít o Pánův příslib: "Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku." (Mt 28,20)

Myslím, že jedinečnost liturgickému pozdravu dodává i zpěv. Tím se každopádně liší od pozdravů občanských. Kdyby nás někdo na chodníku pozdravil zpěvem "Dobrý den", ťukali bychom si na čelo. Pozdrav liturgický a všechny ostatní dialogické části k tomu přímo vybízejí (srov. Musicam sacram 29), poněvadž tu rozhodně nejde jen o společenskou úmluvu, zdvořilost či rokokovou zdobnost. Naše ústa zpívají, neboť srdce, nezadržitelně, přetéká (srov. Mt 12,34; Lk 6,45). Slavící kněz je uchvácen krásou Boha i jeho lidu; věřící to, svým nadpřirozeným citem (srov. Lumen gentium 12), snadno rozpoznají a neméně radostně na to odpovědí.

Závěr

Kázání jsem zahájil mládežnickým "Čus, lidi"! Naším prvořadým úkolem není mluvit nábožně. Někdy takové snažení působí spíše nepřirozeně nežli nadpřirozeně. Buďme nejprve lidmi a chovejme se lidsky. Pokud jsme nevybíraví ve svém slovníku a nesnášenliví, nepustili jsme ke slovu Ducha Kristova. Chceme-li být ovšem, za každou cenu, stejní jako lidé ve světě, nedáváme prostor Pánovu Duchu.

Vánoční svátky, především od dob velkých koncilů v Niceji, Cařihradu a Chalkedonu, zdůrazňují jednu zásadní pravdu: Božství přijalo tělo, abychom my měli účast na božství. Při pohledu do jesliček se nemáme ztělesnit, ale produchovnět. Pryč s planým kultem krásy, tělesné přitažlivosti, normálnosti v mezích módy, pryč s pokleslým humanismem. Prozařujme Boha, který se stal člověkem.