Homilie o svátku Křtu Páně

13.01.2019

Homilie

o svátku Křtu Páně (C)

neděle 13. ledna 2019

7:45 v Zubří, 9:30 ve Vidči a 11h ve Starém Zubří

Biblické úryvky: Iz 42,1-4.6-7; Ž 29; Sk 10,34-38; Lk 3,15-16.21-22

Milovaní křesťané!

Je velice neobvyklé číst mimo velikonoční dobu úryvek ze Skutků. Námětem se dobře hodí k povaze dnešního svátku: Ježíš vystupuje ze soukromí a zahajuje své mesiášské poslání. Mimořádné je i to, že se příslušná perikopa předkládá až jako druhé čtení, jinak vyhrazené apoštolským listům. Nicméně i zde promlouvá, strhujícím způsobem, jeden z apoštolů, první v jejich družině.

Zmíněná kniha obsahuje celkem šest Petrových řečí, z nichž ta naše byla poslední, shrnující. Připomeňme si je popořadě:

1. Když Jidáš Iškariotský smutně ukončil svůj život, cítí Petr potřebu promluvit a nařizuje, aby byl připojen ke sboru jedenácti další muž. (srov. kap. 1,16nn)

2. O letnicích se projeví Duch svatý mluvením v neznámých jazycích. Petr, ve své druhé řeči, objasňuje smysl tohoto úkazu. Dále hovoří o nespravedlivě ztrestaném Kristu, kterého Bůh vzkřísil. Zkroušení posluchači se mluvčího ptají podobně, jako se vojáci a celníci dotazovali Jana Křtitele: "Co máme dělat, bratři?" A on jim dává jednoduchou, svěží radu: Uvěřte a dejte se pokřtít a dostanete i vy dar Ducha svatého. Tak málo stačí, aby se vysvobodili z tohoto zvráceného světa (tamtéž).

3. Třetí řeč se koná u Krásné brány jeruzalémského chrámu: "Muži izraelští, proč nad tím žasnete a proč hledíte na nás, jako bychom svou vlastní mocí nebo zbožností způsobili, že tento člověk chodí?" (3,12 dle ČEP) Zde se připomíná, že s Petrem promlouval i Jan, avšak jeho slova Lukáš neuvádí. Jan, již od velikonočního rána (srov. J 20,8), dává Kéfovi jednoznačně přednost, uctivě stoje za ním.

4. Další příležitost k velkolepému proslovu se nabídne Petrovi před neblaze známými Annášem, Kaifášem, Janem a Alexandrem, když má vysvětlit ono uzdravení chromého:

Vůdcové lidu a starší, když nás dnes vyšetřujete pro dobrodiní, které jsme prokázali nemocnému člověku, a ptáte se, kdo ho uzdravil, vězte vy všichni i celý izraelský národ: Stalo se to ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého vy jste ukřižovali, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých. (4,8nn dle ČEP)

Petrovu (a Janovu) odvahu nemohou popřít ani samotní velekněží. Zaskočila je přitom jejich prostota a neučenost.

5. Petr je zatčen a uvězněn v přísném žaláři, dokud nebude popraven. Anděl jej však uprostřed noci vyvede ven. Nepohodlný svědek zmrtvýchvstalého jde opět do chrámu a káže. Velekněžím vmete do tváře ve své páté řeči toto:

Boha je třeba víc poslouchat než lidi. Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na kříž a zabili; toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů. (5,29nn dle ČEP)

6. Poslední Petrův projev, z něhož jsme dnes četli, lze chápat jako jeho odkaz. Projdeme si ho proto důkladněji:

"Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné." Petr pronesl toto vyznání bezprostředně poté, co se mu dostalo během polední modlitby v městě Joppe, podivného vidění (srov. Sk 10.11): objemná plachta se snášela s nebe dolů, plná všemožných živočichů. Z výše se ozval hlas: "Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté." (10,15 dle ČEP) Mystik spatřil rysy církve, očištěné Božím slovem, vykoupané v lázni znovuzrození. Bez obav tedy přijal prvního bohabojného pohana - Kornélia s celou jeho rodinou do společenství.

"Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo." pokračuje Petr. Svatopisec Lukáš si je vědom toho, že Kristovo dílo bylo uvedeno do pohybu křtem, nikoli andělským zvěstováním ani narozením v Betlémě. To všechno bylo pouze předehrou. Porovnejme to s evangeliem Markovým: Ježíšovo dětství pomíjí a je zahájeno, překvapivě, až scénou u Jordánu. Také u nás vše dobré začalo křestní vodou, nikoli narozením. Díky křtu věříme, že se nerodíme ke smrti, ale k životu.

Zastavme se nyní u toho, kterak svatý Lukáš popisuje Pánův křest:

"Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj..." Náš evangelista rád poukazuje na spojitost mezi modlitbou a vylitím Ducha. Tím nejpůsobivějším dokladem byly letnice: když se učedníci svorně a vytrvale modlili, projevil se slíbený Utěšitel (Sk 2).

Nedá se ale říci, že by jím byl Pán Ježíš naplněn teprve po křtu. Zjevení třetí božské osoby v tělesné podobě holubice bylo důležité spíše pro účastníky oné události: Kdyby nebyl dán Duch svatý, nemohl by se svět dozvědět o výjimečnosti toho Galilejce. Jenom v Duchu svatém lze totiž vyznat: "Ježíš Kristus je Pán." (srov. 1Kor 12,3 a mnoho jiných míst v Novém zákoně) U Jordánu byl, cituji, "všechen lid", typická lukášovská zkratka. Ježíš se tedy začlenil do zástupu hříšníků. Je vysoce pravděpodobné, že tito kajícníci sestupovali do říčních vod nazí. Neznámý z Nazareta musel být mezi ostatními muži úplně k nerozeznání! Stejné tělo jako ostatní třicátníci, včetně onoho znamení poslušnosti, které nařídil Bůh prostřednictvím Abrahama - obřízky. "Byl nám podoben ve všem." (Nicejsko-cařihradské krédo). Jak útěšné zjištění! Na Pánovu nahotu poukazuje jen několik málo vyobrazení světového umění (např. Ariánské baptisterium v Ravenně). Jaká čistota dýše z celého jeho svatého těla! Ano, kdyby nebylo Ducha svatého, nerozpoznal by ani Jan řečený Křtitel Pána a Mesiáše. Tím spíše bychom ho nebyli poznali my.

Z nebe se ozval hlas: "Ty jsi můj milovaný syn." (Lk 3,22) Zazní ještě jednou, na hoře Proměnění, tj. těsně před pašijemi (Lk 17,5). Nechápejme přívlastek "milovaný" jako něco zdobného: Ježíš je milovaným Božím Synem právě proto, že se snižuje ke svým tělesným bratřím a vydává sám sebe za ně. Kde se tomu naučil? V lůně Nejsvětější Trojice. V římském kánonu, který budu dnes pronášet, prosíme: "Učiň, Bože, (...) ať se nám (tato oběť) stane tělem a krví tvého milovaného Syna, našeho Pána Ježíše Krista." Zachvíli tedy budeme svědky pokračujícího Kristova ponížení.

Bratři a sestry! Buďme vděčni za svůj křest. Poděkujme i za svatého apoštola Petra. Jakou autoritu musel mít mezi prvotními křesťany! Jeho úkolem bylo hlásat Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého, vhod či nevhod, a sjednocovat církev. On si vždycky věděl rady v rozhodujících, sebezapeklitějších chvílích a ukazoval celé církvi správný směr. V této souvislosti mě napadají slova, kterými se k Petrovi obrátil sám Kristus u Cézareje Filipovy: "Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích." (Mt 16,17 dle ČEP)

Apoštol Pavel dokládá v epištolách, že Petrova osobnost byla i v pozdějších dobách poznamenána určitou bázlivostí. Napomenul jej za to veřejně (Gal 1-2). Přesto si ho neobyčejně vážil a záleželo mu na tom, aby s ním byl v jednotě. (tamtéž).

Požehnané dílo církve se dá jen těžko vysvětlit jinak, než Božím zásahem. Jako katoličtí křesťané věříme, že Bůh si svou církev řídí zvláštním způsobem skrze nástupce svatého apoštola Petra. Kde je on, tam je Skála. Kolik papežů, kteří jako lodivodi udávali směr v přetěžkých bouřích, bychom mohli zmínit? (Lva Velikého při ohrožení pravé víry, Řehoře Velikého za vpádu barbarských národů do Itálie, Řehoře VII. v dobách urputného boje za křesťanský ráz Evropy, Lva XIII. tváří v tvář úkladům modernismu, Pavla VI. v časech naprosto nejistých a zmatených.) Ať dary propůjčené Petrovi se projeví i na jeho současném náměstku Františkovi.