Homilie o svátku sv. Štěpána

26.12.2018

Homilie

O svátku sv. Štěpána Prvomučedníka (C)

středa 26. prosince 2019

(Zubří - 7:45; Vidče - 9:30; Staré Zubří - 11h)

Biblické úryvky: Sk 6,8-10; 7,54-60; Ž 31(30),3cd-6+8ab.16bc-17; Mt 10,17-22

Pravda vítězí

Drazí bratři a sestry!

O slavnosti sv. Petra a Pavla jsem poukázal na to, že mučednický úděl pokládali prvotní křesťané za naprosto obvyklý. Přesvědčte se sami, jak krátce a samozřejmě je třeba popsána smrt prvního apoštola: "Janova bratra Jakuba dal (Herodes Agrippa) popravit mečem." (srov. Sk 12,2 dle liturgického překladu)

Přesto máme dvě místa, kde se svědectví až k prolití krve líčí velmi podrobně: je to, pochopitelně, umučení našeho Pána Ježíše Krista a pak líčení blažené smrti sv. Štěpána. Když si obě zprávy položíme přes sebe, užasneme nad tím, jak nápadně se shodují. Štěpán se stává věrným obrazem svého Mistra, nikoli kopií či reprodukcí. Spolu s ním, jako nečistý a vyděděnec, umírá za branami Svatého Města (Žd 13,13), aby nám přinesl naději.

Náš světec byl odkojen helénskou kulturou: Řekové milovali soutěže, především běžecké závody. Byli ochotni se tužit, jen aby dosáhli vavřínového věnečku. Jméno Štěpán, "ověnčený", výtečně zapadá do tohoto prostředí. Není divu, že si právě jej vybrali apoštolové k citlivému úkolu: spolu s dalšími šesti jáhny měl sjednat pořádek a svornost při podělování jeruzalémských vdov. Hned na úsvitu církve totiž hrozil vážný rozkol. Židovské vdovy se pokládaly za přednější a významnější na úkor vdov barbarských. Mezi učedníky Krista, který prolil krev za všechny a za každého zvlášť, Jákobovy syny i pohany, otroky i svobodné, muže i ženy, musí přece panovat vzájemnost i spravedlnost!

Pokud bychom Štěpána chápali jen jako "jáhna" v dnešním slova smyslu či dnešním nepěkným výrazem jako "terénního pracovníka sociální péče", velmi bychom se pletli. To, co znamenala družina apoštolů pro "křesťany" pocházející "z obřízky", bylo sedmero jáhnů pro ty, jimž byl vlastní řecký způsob života.

Opravdoví apoštolové pohanů! Kniha Skutků věnuje Štěpánovi mimořádný prostor, svým čtenářům tak dodává odvahy a povzbuzuje je k následování: Nejste na tom o nic hůře jen proto, že ve vašich žilách nekoluje čistá židovská krev.

A ještě jednu výsadu má Štěpán oproti Beránkovu dvanácteru: položil svůj život pro Krista ještě před tím, než byl zavražděn, r. 44, první apoštol - Jakub řečený Starší (viz výše)! Dříve než se z hořkého kalicha napil on (srov. Mt 20,23 a par dle ČEP), okusil ho - nebojácně - jeho "nevlastní" bratr nežidovského jména. Lukáš rozhodně nechce podněcovat své čtenáře k soutěživosti. Kdo s koho? Řek či Žid? Chce ale jasně ukázat, že díky Štěpánovým kázáním, dobročinným snahám a především mučednictví nastal obrat v prvotní církvi, jakož i skutečné zrovnoprávnění. Na tom bude vlastně stavět, chvílemi těžkopádný, Petr a nakonec i Pavel, apoštol národů.

Na Štěpánovi vidíme, co dokáže udělat z Ježíšova učedníka oddaná služba potřebným a Božímu slovu. Oboje nás přetváří: Kdo se živí Biblí, mění se v Krista. Kdo podává skývu ubožákům, mění se v Krista. Všímáte si oné úchvatné podobnosti s účinky Eucharistie? Mše nevrcholí přepodstatněním chleba a vína, nýbrž proměnou naší - v Pánovo tělo.

Ze Štěpána se stal druhý Kristus. Písmo o něm praví, že byl "plný milosti" (6,8). Tohoto obratu se v knize knih užívá jenom u Pána Ježíše a jeho svaté Matky! V řeckém znění se užívá slůvka "charis", jež vyjadřuje milost - nezasloužený dar, ale také půvab, štědrost, lásku a radost. Jaké štěstí musel okolo sebe šířit tento svatý muž! Jakou vnitřní krásou musel sálat při své službě! Jakým Kristovým bohatstvím musel Štěpán přetékat, vpravdě je blahoslavený. - Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. (srov. Mt 5,3 a Lk 6,20) "Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli." (2Kor 8,9 dle ČEP)

Skrze Štěpána působila, dí svatopisec, dynamis (6,8), tj. stejná moc, kterou uplatňoval Kristus při svém veřejném působení. Proto konal i divy. Tím nejohromnějším, ve svatopiscových očích, však není to, že sytil lačné, uzdravoval neduživé nebo snad i křísil mrtvé; to, že vnášel pokoj do rodiny křesťanů, je tím největším zázrakem. Co by to bylo za církev, v níž bychom všichni byli nakrmeni, zářili zdravím a dlouhověkostí a přitom byli jeden k druhému lhostejní, jako cizinci anebo, nedej, Bože, nepřátelé.

(...) Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně! Jako výborný olej na hlavě, jenž kane na vous, na vous Áronovi, kane mu na výstřih roucha. Jak chermónská rosa, která kane na sijónské hory. Tam udílí Hospodin své požehnání, život navěky. (Ž 133 dle ČEP)

Ke sjednocení a stmelování protiv dochází, podle Lukášova podání, v dobách opravdové krize. Celé dílo, které do pohybu uvedla láska Krista, mohlo rázem ztroskotat. To těžké dny zplodily světce - Prvomučedníka. Zvedněme i my hlavu: I my můžeme dosáhnout křesťanské zralosti ve společnosti otřásající se jako sopka před výbuchem. I my máme pokojně růst právě tam, kde nás Bůh "vysadil".

Všimněme si, že Štěpán není obviněn za své lidumilné počínání, ale za to, co zvěstoval: Prostě jen mluvil otevřeně o Kristu ukřižovaném a zmrtvýchvstalém. Vystoupí proti němu tzv. řečtí propuštěnci, z Libye, Egypta a Asie, dnešního Turecka. Kdyby si byli tito bývalí otroci vzali k srdci Štěpánovo poselství, byla by je osvobodila pravda navěky (srov. např. J 8,36). U těch, s nimiž ho pojil stejný jazyk, nenašel společné řeči. Jak trpké! Ach, znamenitě se to hodí do vánočních kulis! "Mezi vlastní přišel, vlastní ho nepřijali." (Janův prolog)

To, co ve Staré smlouvě ztělesňovali proroci, zpřítomňují v zákoně Novém mučedníci. Jedni i druzí nejenže předávali Slovo Boží, ale především jím žili, na vlastním těle nesli jeho úděl. Ezechielovi kupříkladu velí Hospodin: "Lidský synu, nakrm své břicho a naplň své útroby (...) svitkem, který ti dávám." (3,3)Prorok pocítil, že Boží slovo, na jazyku sladké, v žaludku brzy zhořklo. Nebylo posla od Boha, jehož krev by byla ušetřena. Všimněme si v této souvislosti i toho, že nenajdeme v Novém zákoně místa, kde by bylo tolik biblických citací. Tím se sděluje, že Štěpán byl Božími výroky zcela prodchnut.

Když je Štěpán kamenován, dostává vidění: "Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici." Pán Ježíš, jak dokládá Janovo evangelium, přislíbil Natanaelovi, že "uvidí nebesa otevřená" (srov. 2,51). To je dopřáno i našemu Štěpánovi. Před veleknězem, během soudního procesu, Ježíš zase prohlašuje: "Od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího." (srov. Mt 26,64 dle ČEP) Štěpán však viděl něco jiného: Syna člověka stát po Boží pravici. To určitě nebude bezvýznamný rozdíl. Stání je hlavním modlitebním postojem. Štěpán zahlédl, na závěr svého duchovního zápasu, Krista - velekněze nebeské svatyně (srov. celý List Židům). V nebeských oblacích viděl Pána, kterak se za nás, své tělesné bratry, do konce časů, přimlouvá u Božího trůnu. To mu nepochybně dodalo vytrvalosti, v té těžké hodince, kdy se zdálo, že bezpráví a surovost jednoznačně triumfuje. V oné chvíli se Kristus modlil za svého milovaného bojovníka, atleta ducha: Otče můj, ať vydrží, ať se nepoddá, ať zůstane věrný! A Štěpán, Kristovou mocí, vyhrál.

"Pane Ježíši, přijmi mého ducha." Jak výmluvné. Ježíš Nazaretský, Král židovský (J 19,19), to řekl na kříži podobně, ovšem s jedním rozdílem. "Otče, do tvých rukou..." To Ježíš, jedině on a nikdo jiný, nám navěky otevřel cestu do nebe. On je naším Prostředníkem. Kdyby nebyl přinesl oběť, umíral by Štěpán možná jako hrdina, bohatýr, ale jako poražený. On však dobře ví, že skrze Krista, skrze jeho jméno dojde do Božího království. Ne pro své zásluhy, ale kvůli tomu, který nás ospravedlnil.

Pak zařve jako lev, aby překřičel zevlující svědky popravy. Mocné poselství pravdy láme slogany nenávisti: "Pane, nepřičítej jim tento hřích." Jaká podobnost s oním Lvem z Judova kmene (Gn 49,9; Lk 23,46), před nímž žádné zlo neobstojí?

V řeckém evangeliu se píše, že Ježíš vydechl, doslova "odevzdal ducha" (srov. J 19,30 třeba dle Jeruzalémské bible); u Štěpána se však říká: "zesnul". Tu nejde o šikovné obcházení smutné skutečnosti. Za dobrotu na žebrotu. Nikoli, Štěpán věří i vyznává, že smrt je poražena na hlavu (1Kor 15,15) a Pán ho ve svůj čas probudí (srov. 1Sol 4,13nn) a ve svém těle uvidí Boha (srov. Job 19,25). Jen ať zatím, po vysilujícím boji, odpočine, v náručí matky země (Sk 8,2).

Co pomohlo vrahům, že se nepohodlného kazatele zbavili? Kolo dějin, dějin spásy, se násilníkům nepodaří zastavit ani zvrátit. Je pouze jediný, který řídí běh tohoto světa ke zdárnému vyústění (srov. např. Ef 1,5), jeho jméno je Alfa a Omega (srov. Zj 1,8; 21,6; 22,13).

Bratři a sestry, i my jsme v jistém smyslu plodem Štěpánova velkolepého mučednictví. Neváhám to tvrdit. Jakto? Jeho nespravedlivé popravě totiž přihlížel muž jménem Šavel, který se již záhy, u Damašku, obrátí a přinese víru až do Říma. Tím bude dobyto srdce tehdejšího světa. A nakonec, po dlouhých staletích, dojdou věrozvěsti na Moravu, k našim pohanským předkům.

Svatý Štěpáne, oroduj za své duchovní potomstvo!