Homilie o svátku Svaté Rodiny

30.12.2018

Homilie o svátku Svaté Rodiny Ježíše, Marie a Josefa

neděle 30. prosince 2018

7:45 a 11h v Zubří, 9:30 ve Vidči; všude s obnovou manželských slibů)

Biblické perikopy: Sir 3,3-7.14-17a (řec. 2-6,12-14); Ž 128 (127),1-5; Kol 3,12-21; Lk 2,41-52

Milovaní otcové, milované matky, drazí dědové a babičky, milé děti!

Představte si, že uprostřed noci vypukne v naší domovině ničivý požár. Okolo vás šlehají plameny, všude se šíří zmatek, ulicemi se rozléhá zoufalý křik. Je třeba uprchnout, dokud je čas! Co ve zlomku sekundy popadnout do rukou? Co zachránit ze společnosti, která se nezvratně promění v rozvaliny? V těchto zlomových okamžicích za nás nemluví ani tak rozum, spíše pud. Někdo se chopí teplého kabátu, jiný zase telefonu, občanského průkazu nebo chvatně strčí pár šupů do kapsy. Mnoho se rozhodne spasit jen holý život. Obětaví hasiči by mohli vyprávět, jak se chovají lidé v obležení ohně.

Eneáš prchá s Anchisem z Troje

Jeden hluboce lidský epos, zvěčněný Vergiliem, líčí, jak prchal z hořící Troje mladý muž Eneáš. Zlomyslná a mstivá bohyně vydala hrdé město popelu. Námět později zpracuje mnoho umělců, mezi nimiž vyniká překrásné barokní sousoší od Giana Lorenza Berniniho (1618/9), které můžeme obdivovat v jedné z římských vil:

Eneáš unikající z milovaného domova je skoro nahý. V jeho očích čteme stesk po tratící se minulosti. Přesto není poražen, na kolenou. To hlavní si stačil odnést na pevných ramenou. Copak? Stařičkého, chromého otce Anchisa.

Stařešina drží v ruce skříňku s dvěma bůžky domácího krbu. Ztělesňuje památku na milenou Troju, pokračování rodu a také zbožnost: Zatímco siláci v rozpuku svádějí bitvy, staří bývají strážci paměti; vyznačují se také bohabojností, poněvadž pochopili, co je v životě opravdu důležité. Kamkoli Eneáš dojde, ponese si - skrze otce - domov. Mladí lidé, držte své starce na ramenou! Někdy připomínají děti, které chováme v náručí, a vybavujeme si, že i oni kdysi houpali nás ve svých šlachovitých dlaních. Potřebují sice hůlku a naše porozumění, ale mnohem více nám dávají.

Tato kamenná sestava záměrně působí na diváka nejistě: Udrží se ta klátivá postava usazená na svém synu? Naši starší rodinní příslušníci jsou už v mnohém ohledu roztřesení a oslabení. Dokonce se v běžné mluvě uchytil nepěkný výraz: jsou přestárlí. Jako by už nebyli k ničemu a zbytečně, marně "kroutili" přesčas.

Bernini vytesal u Eneášových lýtek vylekaného tříletého synka jménem Ascanius. Mistr chtěl ukázat na to, že každý z nás je podroben zákonům vývoje: Nejprve jsme byli maličkými chlapci, poté jsme vyrostli a změnili se v mocný, rozložitý dub, ale jednou skončíme jako staří mužové, s vratkým krokem, leč, doufejme, pevného charakteru. Atletická, házenkářská krása těla mine a nic po ní nezůstane, duch však nemusí utrpět, ani v nejmenším. Ve starých lidech se už předem učíme vidět sebe.

Italský sochař svou kompozici vystavěl zespodu nahoru: Nejníže stojí chlapeček Ascanius, výše je Eneáš, nejvýše sedí, jako na trůnu, ctihodný Anchises. Co to znamená? Staří lidé jsou nejblíže Pánu Bohu, a proto jim náleží všeobecná vážnost. Oni dobře vědí, co je v životě prchavé a co má opravdu cenu. Eneáš to ještě nemůže vědět, protože dosud nenabyl potřebných životních zkušeností, chlubí se však někým, kdo mu napoví; má při sobě někoho, kdo jej bude provázet v prvních krůčcích namáhavé poutě k novému, vzdálenému domovu.

Eneáš v těch rozhodujících chvílích pochopil, kdo je nejdrahocennějším pokladem jeho života. Nedal se strhnout pudem, ale poslechl své srdce. Eneáš se posléze přeplaví na Apeninský poloostrov a stane se praotcem římské civilizace. Římané měli tedy zakotvenu ve své kolektivní paměti úctu ke starým lidem. Mohou se vzdát všeho, avšak bez dětí a hlavně bez starců by přestali být sami sebou. Dříve narozeným sice slábne zrak, jako Anchisovi, ale přesto nebo možná právě proto bývají prozíravějšími či přímo jasnozřivými.

Nad tímto výjevem bychom měli usilovně přemýšlet zvláště v této době. Od seniorů se dnes neočekává moudrost, leckdy jsou vnímáni jako předmět sociální péče nebo ještě hůře zátěž státního rozpočtu.

Výklad

Pohanský příběh, ale jak moudrý! Svatý evangelista Lukáš, jak víme z minulých kázání, promlouvá k věřícím posluchačům nežidovského prostředí a ukazuje, že všechno hluboce lidského se naplňuje v Pánu Ježíši.

Z Matoušova podání se dozvídáme, jak pečlivý a starostlivý byl svatý Josef k Jezulátku. Škoda, že se tam nikde nedočteme o tom, jak se dospívající či dospělý Ježíš choval k němu. I když v Písmu nenajdeme jediné zmínky o jeho prarodičích, lidová tradice si je velmi rychle domyslela a dala jim jména Jáchym a Anna. Naši předkové si jednoduše nedokázali představit rodinu bez babičky a dědečka.

Můžeme se právem domnívat, že našemu Pánu byla svatá všechna Boží ustanovení. Nemusíme pochybovat nad tím, že dodržoval také čtvrté přikázání: "Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi." Dnes jsme četli z knihy Sirachovcovy:

Kdo ctí otce, usmiřuje své hříchy, kdo si váží matky, jako by sbíral poklady. Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních dětech a bude vyslyšen, když se modlí. Kdo ctí otce, bude dlouho žít, kdo poslouchá otce, občerstvuje svou matku. Synu, ujmi se svého otce, když zestárne, a netrap ho, dokud je živ. Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle. Nezapomene se ti, žes měl soucit s otcem, započítá se ti jako náhrada za tvé hříchy.

Závěr

Všechny opravdu rozvinuté společnosti se shodují v tom, že věnují zvláštní pozornost svým letitým příslušníkům. Vyhlášení jsou v tom především Číňané, odvolávající se na Konfucia. Neméně si jich ale váží Valaši. Už ten překrásný a libozvučný výraz stařenka, stařeček, užívaný pro naše babičky a dědečky, to dosvědčuje.

Veďme děti k tomu, aby své prarodiče milovali. V krušných letech na jejich laskavost budou opakovaně vzpomínat, jako Božena Němcová, po úmrtí syna Hynka, na dobrotu své babičky:

Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky; dávno tomu, co mne posledně žehnaly staré její ruce! -

Není více dobré stařenky!

Dávno již odpočívá v chladné zemi!

Mně ale neumřela! - Obraz její odtisknut v duši mé s veškerou svojí barvitostí, a dokud zdráva zůstane, dotud bude žít v ní! - Kdybych štětcem mistrně vládnout znala, oslavila bych tě, milá babičko, jinak; ale nástin tento, perem kreslený - nevím, nevím, jak se komu zalíbí!

Malovat sličné mládence a krásné panny není zvlášť obtížné. Rembrandt, Rubens, Brandl, ti všichni věnovali nemalou pozornost starcům. Tyto portréty se řadí mezi jejich největší díla: Vousatí, vrásčití, ale neskonale oduševnělí kmeti s jiskrou nadhledu a věčnosti v očích, žádní vrtošiví mrzouti. Bez nich by nebylo památky po Troji, bez nich by zajisté nebylo ani naší kultury moravské.