Kázání při ekumenické pobožnosti

30.11.2018

Kázání

při ekumenické pobožnosti

ve valašskomeziříčském hospici Citadela

v pátek 30. listopadu 2018 od 15:30

Dle J 11,1-27

Milý spolubratře Jene, vážení zaměstnanci, drazí bratři a sestry v Kristu!

Poděkování na úvod

Jmenuji se Pavel Hödl a sloužím jako farář v nedalekém Zubří; do zdejšího hospice dojíždím za našimi nemocnými pravidelně už třetím rokem. Je pro mě ctí, že smím při této ekumenické pobožnosti pronést kázání. Kdykoli vstupuji do dvorany Citadely, pokaždé mě osloví jakési domácí, útulné prostředí, tady se nadechnu v přátelském ovzduší a vždycky mě uchvátí duch spolupráce mezi křesťanskými církvemi. Děkuji proto evangelické Diakonii za toto ohromné dílo.

Před několika měsíci jsem tu vysluhoval svátosti jednomu bratru, který spokojeně seděl na balkonku. Během těch několika minut mu náhle klesla hladina cukru v krvi tak, že se nedokázal postavit na nohy. Vzal jsem tedy jeho vetchou postavu do náruče a opatrně ji přenesl na lůžko. Připadal jsem si jako táta ukládající synka do postýlky. Všichni, mladí či dříve narození, zůstáváme do posledního dechu dětmi, dětmi nebeského Otce, a potřebujeme jeho blízkost.

I já bych si přál, aby mě v závěru mé pozemské pouti, budu-li to potřebovat, vzal někdo do rukou. Milí zdravotníci, vřele vám děkuji za vaši lidskost. Svou službou ztělesňujete milosrdnou lásku Boží, péči dobrého Samaritána i útěchu Svatého Ducha. Také ukazujete vlídnou tvář matky církve. Obyčejně již nemůžete uzdravit, ale tím, že přinášíte úlevu, ukazujete opravdovou vznešenost svého stavu. Rodinní příslušníci zesnulých pacientů vám za to dnes chtějí vyjádřit uznání.

Děkuji vám za to, že nepřehlížíte duchovní potřeby našich nemocných. I vaší zásluhou mohou v rozhodujících chvílích nabýt rozvahy a nalézt smysl svého žití.

Lazar ikonou Krista

Pro dnešní pobožnost jsme vybrali několik veršů z jedenácté kapitoly čtvrtého evangelia tvořících předehru k velkolepému divu.

"Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta." Tato věta připomíná povolání prvních apoštolů (srov. J 1,44) Onen zkoušený muž tu vlastně nebude popisován jako chudák, spíše bude plnit úkol jakéhosi třináctého apoštola: Už teď, dávno před Ježíšovým ukřižováním a zmrtvýchvstáním, zvěstuje o tom, kterého viděl, kterého slyšel a kterého se vlastníma rukama dotýkal (srov. 1J 1).

Jeviště

Všimněme si krátce jeviště, na kterém se největší z Ježíšových znamení odehrává, a účinkujících.

Betánie. Bible zná dvě vsi nesoucí tento název; jednu v Zajordání, kde prorokoval Jan Křtitel, a jinou nedaleko Jeruzaléma, kde žila Marie, Marta a Lazar. To není náhodou. Na obou místech má totiž dojít ke slavnostnímu vyznání: Jan i Marta svorně vydají svědectví, že Ježíš je Boží Syn. Betánie se v celém příběhu stává předzvěstí ukřižování a zmrtvýchvstání Páně, stává se "malým Jeruzalémem".

Evangelista Jan mluví o mnoha zázracích, jež Kristus vykonal. Ale jen v tomto případě uvádí jméno omilostněného člověka! "Lazare, pojď ven!" On je první ovečkou ze stáda, kterou Dobrý pastýř volá k životu. A po něm bude, s neobyčejnou něhou, probouzet ze spánku smrti i naše zesnulé, na které při této pobožnosti myslíme. "Petře, pojď ven! Anno, pojď ven! Jaroslave, pojď ven!"

Lazarovo jméno je překrásné a plné naděje, v hebrejštině totiž znamená "Bůh pomáhá". Ano, Bůh pomáhá i naším umírajícím. Jak nám ale dá zabrat, než tomu uvěříme. Zdá se to být skoro nemožné, když vidíme své milované ležet jako Lazar!

Velice si vážím Lazarovy milující sestry Marie. Ta v Janově evangeliu není jen zbožnou učednicí, ona dokáže být i přičinlivá, protože již brzy ošetří Pánovy nohy, spěchající do Jeruzaléma, na kopec Kalvárie. Nohy stoupající na vysoké dřevo kříže. Mytí a mazání chodidel. Služba málo platná, bezvýznamná, pro někoho i trapná. Mnoho rodinných příslušníků se snaží svým drahým ulehčit jejich léčbu maličkostmi. Donesou jim rodinný obrázek, pohlednici od vnoučátka, kytičku, pomeranč... Zdánlivé drobnosti nabývají ve spojení s láskou nadpřirozené hodnoty.

Mariinou sestrou je obětavá Marta, protože sestrou lásky je služba.

Společenství milující Marie, sloužící Marty a nemocného Lazara je obrazem prvotního křesťanského společenství, ale může být i obrazem soužití v této Citadele: služba, láska, nemocní. Sestersko-bratrská družina, nikoli vztah klienta a poskytovatele.

Vyznání

Učedníci sdělují Ježíšovi smutnou zprávu: "Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen." Jak na to Mistr odpověděl? "Když to uslyšel, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl." (srov. v. 4) Cože? Navštívit umírajícího je přece povinností blíženské lásky! Aby Jan u svých čtenářů předešel rozčarování, raději předesílá: "Ježíš měl Lazara rád."

Pán říká svým učedníkům: "To není nemoc k smrti." Jan zapisuje evangelium v jasu Zmrtvýchvstalého. Dá se říci, že od Pánova vzkříšení může být každá naše nemoc i smrt "ke slávě Boha". Boží Beránek už teď vrací smrtelníkovi život za cenu své oběti. Milovat znamená ujišťovat druhého: "Nezemřeš!" A Ježíš právě takto miluje (v. 11).

Opakovaně se připomíná, že Lazar byl Kristovým přítelem. Povězme to ještě důrazněji: z časového hlediska je Ježíšovým prvním přítelem. Obecně vzato, každý nemocný je Ježíšovým přítelem. Toto výjimečné oslovení až později vztáhne Kristus, při poslední večeři, na všechny své apoštoly: "Už vás nenazývám služebníky, nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce." (J 15,15) Milovaní, rozvíjejme své přátelství s Ježíšem, nejvíce však ve svatém přijímání, při večeři Páně. Není jiného okamžiku, v němž bychom silněji vnímali jeho blízkost, jakož i účast na našem údělu.

Nechápaví učedníci dodávají: "Pane, jestliže spí, uzdraví se." (v. 12) Pro Ježíše je smrt pouhým spánkem, pro učedníky je konečnou tečkou. (Co jiného by si mohli myslet, když k nim ještě nedorazilo zářivé poselství Velikonoc?)

Teprve po čtyřech dnech se Ježíš dostavuje do Lazarova bydliště! "Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti" (v. 20) Slyšet o Ježíšově příchodu vyvádí sklíčeného smrtelníka z vesnice smutku. Marii trvá truchlení o poznání déle, stále sedí v domě nářku. A co je na tom špatného? Někdo potřebuje plakat mnohem déle.

Janovo evangelium uvádí (v. 15), že Ježíš šel ke hrobu. Jde za svým přítelem, jde mu naproti. Těmito kroky předjímá cestu pašijovou, po níž touží a z níž má zároveň strach (12,27n; Lk 12,50; 22,15).

Marta okamžitě Mistrovi vmete do tváře své výčitky (v. 21): "Pane, kdybys tu byl..." Tato odvážná žena však mluví za tolik lidí všech dob. Ó Bože, proč býváš vždycky jinde, než bychom tě chtěli mít? Nestyďme se před Pánem své nářky vyslovit. Je to vlastně jedinečný, hojivý druh modlitby, z Bible dobře známý. Když pohané rozvrátili Svaté město, naříká prorok:

Bože, pohleď přece, jsme všichni tvůj lid. Z tvých svatých měst se stala poušť, ze Sionu se stala poušť, z Jeruzaléma zpustošené místo. Náš svatý a nádherný Chrám, kde tě chválívali naši předkové, se stal kořistí ohně. Vše, co jsme měli rádi, se proměnilo v trosky. Zůstaneš k tomu všemu necitelný, Jahve? (srov. dle Jeruzalémské bible Iz 64,8-11)

Upřímně věřící člověk, Boží syn či Boží dcera, smí bez rozpaků plakat před Hospodinem a naříkat. Není to výraz neúcty či rouhání, ale důvěry.

Ježíš se k Martě obrací těmito slovy: "Tvůj bratr vstane." A ona odvětí: "Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den." Jakým smutným tónem to prohlašuje! Neříkáme to i my - spořádaní křesťané jaksi schlíple při loučení s našimi milovanými? Vskutku, velmi se Martě podobáme.

Opravdovým vrcholem našeho úryvku jsou Kristova slova: "Já jsem vzkříšení a život." (v. 25). Jako by Pán Martě domlouval: Proč jsi tak rozechvělá? Vždyť máš přece mě! Otázky už neklade hledající Marta, ale Pravda sama: "Věříš tomu?" A Marta přitakává. Nad bratrovou hrobkou přechází od zárodečné víry v Ježíšovu zázračnou moc k víře v jeho slovo; od výčitky k jasnému vyznání. Marta už nyní prožívá, ve svém srdci, zmrtvýchvstání. Právě v tomto bodě jsme četbu evangelia přerušili. Z tohoto pohledu bylo Lazarovo vzkříšení jen dodatkem či "bonusem".

Závěr

I my chceme nad hroby svých drahých dospět ke stejnému zvolání: "Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět." (srov. v. 27) Kristus našim blízkým nevrací starý život, ale dopřává jim život věčný. Máme-li tuto víru, můžeme nechat své blízké pokojně přejít na druhý břeh, do náruče Boží.