Kázání

30.09.2018

26. neděle v liturgickém mezidobí (cyklus B)

(7:45 - Zubří/ farní kostel; 9:30 - Vidče s několika křty dětí; 11 - Zubří/ farní kostel s mnoha křty dětí)

Biblické perikopy dle příslušné. Ve mších se křty namísto druhého čtení jeden z pavlovských úryvků o křtu.

Milovaní Boží synové a milované dcery Boží!

Každý z nás by mohl uvést ty nejkrásnější chvíle svého života. Maminky zpravidla uvádějí ten okamžik, když v porodnici vzaly poprvé, po přestálé bolesti, své děťátko do náručí. Tomuto pocitu štěstí se máloco vyrovná. Podobně krásné je i to, když přinášejí maličké v peřince ke křtu. V tomto okamžiku přímo hmatatelně cítí, jak jsou zapojeny do Božího díla.

Křty novorozeňat - společenský jev

V naší farnosti není křtů poskrovnu, alespoň podle lidských měřítek. Bohu díky za to! V loňském roce přijalo v Zubří tuto první svátost celkem 25 osob, z toho 21 dětí do jednoho roku.1 Žijeme v oblasti, kde přinášet dítka ke křtu je ještě vcelku obvyklé, nikoli už zcela samozřejmé. Katoličtí rodičové mají dát, neprodleně po narození, své potomky pokřtít. Jako farář tohoto města pokládám za důležité tuto povinnost znovu, otcovsky vlídně i důrazně, připomenout.

Milovaní rodiče, nebojte se svých farářů a s důvěrou přineste své drobky ke křtu. Nenechte se odradit nesprávnými názory, šířícími se i v okruhu tzv. Apoštolské církve: Křest novorozeňat není neplatný! Čím jménem to prohlašují? Kde berou tu odvahu zahrávat si se spásou člověka? K vlastní újmě označují krásu za ošklivost, dobro za zlo.

Nepamětná tradice

Křest novorozeňat konají křesťané odnepaměti.

Je pravda, že není vysloveně doložen v Novém zákoně; zároveň však nelze tvrdit, že by se proti němu Písmo svaté stavělo! Naopak, živoucí tradice církve bere zcela vážně Kristův výrok z evangelia: "Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen." (Mk 16,16) A neříká Ježíš: "Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha svatého, nemůže vejít do Božího království?" (J 3)? Křest, to je jediná řádná cesta ke spáse, kterou církev zná. Již záhy po apoštolské době bylo právě v tomto smyslu Písmo svaté vykládáno.

Dá se to říci i vytříbenou formulací z Katolického katechismu:

Protože se děti rodí s padlou lidskou přirozeností, poskvrněnou prvotním hříchem, mají zapotřebí, aby se znovu narodily křtem, aby byly osvobozeny od moci temnot a přeneseny do království svobody Božích dětí, k níž jsou povoláni všichni lidé. - zde porosím zpozorněme - Ve křtu dětí se zvláště ukazuje, jak milost spásy je naprosto nezasloužená. Církev a rodiče by tedy zbavovali dítě nedocenitelné milosti stát se Božím dítětem, kdyby mu neumožnili křest krátce po narození. (1250)

Střípky dějin

Cenným starověkým dokladem o udílení křtu dětem jsou mnohé náhrobní nápisy dochované v Římě, Alexandrii i Kartágu, tedy na Východě i na Západě.

Dále nesmíme přehlédnout jednoho vskutku váženého svědka - sv. Ireneje z Lyonu, umučeného roku 202. Ve slavném spisu Proti bludům pokládá za samozřejmé křtít děti i nemluvňata.

Snad z r. 215 máme tzv. Apoštolskou tradici, obyčejně připisovanou sv. Hippolytovi: je zde podrobněji vylíčen už ustálený průběh křtu v římském prostředí. Všímá si mimojiné i toho, že v baptisteriu bývaly nejprve obmyty křestní vodou ženy s dětmi (!) a posléze muži.

Také Řehoř Naziánský (4. století), pocházející z Kappadokie v dnešním Turecku, si přeje, aby malé děti byly křtěny, a tak mohly vyrůstat v Boží milosti. Za vhodný věk pokládá tři roky. Nenechme se tím ale zmást. Tento velký východní učitel nikterak nezpochybňuje platnost křtu uděleného v jakémkoli stáří. Jeho doporučení vychází spíše z provozních důvodů: tradiční obřad totiž počítá s odpověďmi a tříleté dítě je podle něj již schopno na křtitelovy otázky reagovat (Homilie o narození 40,28).

Křest dětí se rychle rozšířil do celého světa také díky nauce o dědičném hříchu, mistrně vyložené u sv. Augustina.

Biskupové shromáždění roku 418 na synodě v Kartágu ke křtu nejmenších dětí jasně vybídli.

Doposud by se nám mohlo zdát, že Církev křtila děti jaksi automaticky. To by bylo trapné nedorozumění. Ve vrcholném středověku se sv. Tomáš Akvinský vyslovuje proti křtu udělovanému dětem, pokud s tím jeho rodiče nesouhlasí. K tomu nejspíš docházelo v židovských rodinách. Takové počínání, třebaže je platné, se protiví přirozené spravedlnosti. Jedině rodič má právo a povinnost vychovávat své dítě podle svého nejlepšího svědomí.

Roku 1442 směřoval florentský koncil výzvu k rodičům, aby přinášely své děti ke křtu co nejdříve.

V 16. století se dogmaticky vyjadřuje k naší otázce Tridentský koncil (DHü 1626-7). Rázně odsuzuje praxi překřtívání, k níž přistupovali tzv. novokřtěnci, v saském Zwickau (Nicolaus Storch); u nás podobné bludy hlásali adamité nebo i habáni.

20. října 1980 vydala Kongregace pro nauku víry jednu důležitou instrukci (Pastoralis actio de baptismo parvulorum). Vážně se zabývá námitkami, které byly v nedávné době vznášeny i na katolické půdě proti příliš formalistickému křtu dětí. Jde přece o svátost víry vyžadující osobní odpověď. Nepošlapává se tím svoboda dítěte? Neměly by se ani přehlížet změněné společenské poměry: křest dětí prý ještě dával logiku tam, kde celá společnost byla prosycena křesťanskou vírou. Tím, že křtíme bezbranné tvorečky, vlastně resignujeme od naší prvotní křesťanské povinnosti - hlásat evangelium. Každý z těchto argumentů má něco do sebe. Kolik babiček vyvíjí ve svých rodinách neúnosný nátlak pod praporem: Hlavně, aby bylo děcko pokřtěné! Na druhou stranu však nesmíme zapomenout ani na to, že křest je opravdu svátostí, jež uděluje věčný život. Působí tajemnou proměnu celého člověka. Není jen vnější ceremonií, kterou se potvrzuje naše osobní víra v Krista. Svatý Pavel vyznává v Listě Římanům: "Křestním ponořením do Ježíšovy smrti byli jsme spolu s Kristem pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem." (srov. Řím 6,4)

Nuže, neberme na lehkou váhu Písmo svaté, církevní otce a koncily. Všichni shodně dosvědčují, že křest je ke spáse nezbytný a že se nemá upírat ani dětem. I kdybychom je nechápali jako svědky Posvátné tradice, jsou jasným dokladem toho, že křesťané od raných dob, východní i západní, své děti křtily. Šli snad všichni devatenáct století špatnou cestou? Ohrožovali dvě tisíciletí věčnou spásu duší? Jak absurdní a scestné jsou takové úvahy!

Jednoduše si shrňme důvody, proč je smysluplné, ba žádoucí křtít novorozeňata. Jde o čtyři snadno zapamatovatelná hesla:

  • všeobecné určení spásy

Kristus Pán naléhavě volá: "Nechte děti přicházet ke mně. Nebraňte jim!" (Mk 10,13-16) Proč zrovna ony by měly být ochuzeny o dar přehojné milosti (Řím 5,12-21)

  • zdarmadanost spásy

Podle Josepha Ratzingera, pozdějšího papeže, lze ve křtu vysledovat cosi objektivního, co na mě působí dávno před tím, než se vůbec mohu rozhodnout. To se ještě zřetelněji ukazuje právě při křtu dětí.2

  • svátost víry

Křest je svátostí víry, a to ve dvojím smyslu. Nejen jako podmínka: Bez víry nemůžeš být pokřtěn. Svatý Augustin nás upozorňuje na to, že křest víru vlévá a sděluje (Epistula 98,10).

  • církevní společenství

Je-li víra podmínkou křestní koupele, je vůbec křest dětí platný? Pořád ta stejná, neodbytná otázka. Ano, nikdo totiž není křtěn na svou osobní víru, ani na víru rodičů, ale na víru matky Církve. To je trochu těžké na pochopení. Pomůže nám opět svatý Augustin (Epistula 98,5). Lidské společenství je provázáno. Hřích jiného, hřích Adamův, nás poznamenal, služba jiného nás také mění. Matka Církev je našima nohama, naším srdcem a našimi ústy. Toto ovšem platí obecně, i na dospělé křtěnce. Víra je vždy vztahová, nepostačí kniha a složení zkoušek.

Karl Barth

Dá se říci, že se výhrady proti křtu novorozeňat v minulosti s jistou pravidelností vracely. Zpravidla šlo o obměny již popsaných námitek: Prý by bylo přiměřené maličké postupně uvádět krůček za krůčkem do světa křesťanů, a tak připravovat půdu k osobní víře, která by byla ověnčena slavením křtu, třeba ve školním věku.

Roku 1943 věhlasný protestantský teolog Karl Barth hlasitě vystoupil proti křtu novorozeňat. Bezprostřední pohnutkou však nebyla nauka, nýbrž žalostný stav německého protestantismu za nacismu. Křesťanství prostě bylo neodmyslitelnou součástí německé kultury, ale už nedosahovalo lidských srdcí. (Řada evangelíků už ani nevěřila, že by Ježíš z Nazareta vůbec existoval. Jiní jej omezovali jen na učitele morálky, aniž by v něm spatřovali Boha.)

Vedení zemské církve (Deutsche Kirche) zrůdnou hnědou ideologii de facto podporovalo. Našlo se jen málo těch, kteří se z ryzích křesťanských důvodů proti Hitlerově doktríně vzbouřili (die bekennende Kirche). Křest je spojen podle tohoto švýcarského teologa s osobním vyznáním, a to je nezastupitelné. Ani Barth, hodně čtený i v katolické církvi, však nikdy platnost křtu dětí nezpochybnil. Jeho odvážné myšlenky vzbudily mezi tradičními evangelíky pozdvižení, protože křest dětí jim byl, z teologických důvodů, velmi drahý. Byly však na místě. Opravdu nestačí jen děťátko polít vodou, aby z něj byl Kristův učedník. V tom mu soudný duch musí dát za pravdu.

Bůh nás předchází

Je třeba zdůrazňovat nezaslouženost Boží milosti, kterou člověk dostává zadarmo. A Boží iniciativa je vždycky první a předchází nás. Tento argument je pádný a plně přijatelný. "On nás miloval prvý, on nás kupoval krví." (mládežnická píseň)

O jistém přizpůsobení křestní kázně současným výzvám je pochopitelně žádoucí přemýšlet. Na tom není nic špatného, pokud nejde jen o tlachání nebo neužitečnou spekulaci. Moc by totiž nepomohlo, kdybychom církevní pravidla dodržovali jen v duchu slepé poslušnosti. V tomto případě nejde o žádnou chladnou akademickou rovnici, která by připouštěla několik řešení či výsledků. Jedná se přece o spásu jednotlivé nesmrtelné lidské duše!

Přemýšlejme nad vnitřními důvody křtu dětí. Nesmlouvavě odsuzujme přesvědčení, že by křest dětí byl nicotný. Ti, kdo zpochybňují, či přímo popírají platnost tohoto úkonu, urážejí, vědomě či nevědomě, samotného Boha a pohrdají jeho milostí. Ti, kdo se dali podruhé pokřtít, by měli prozřít a činit pokání, dokud je čas.

Závěr

Milovaní farníci! Navěky budu vděčný svým rodičům, že mi dopřáli svatý křest jako nemluvňátku. Díky nim jsem už od útlého věku mohl růst v Boží milosti. Když se podívám zpět, slavnostně prohlašuji, že všeho dobrého v mém životě se mi dostalo jedině skrze onu křestní vláhu. To je pro mě jistota uprostřed proměnlivého světa, to je pro mě skutečný archimedovský bod, o který se mohu opřít.

Milí rodiče těchto děťátek, děkuji vám, že dáváte tyto malé uzlíčky pokřtít. Uvědomte si, při jak velké věci dnes stojíte! Dávno před tím, než se naučí vyslovovat jméno Ježíš, si je Pán vyvolil a naplnil Boží milostí. Chraňte víru, která jim bude do srdce vlita. Ano, vlita! (Kolik našich blízkých a přátel prohlašuje, že se jim víry nedostalo, a přitom byli pokřtěni. To nedává smysl. Hledej na dně své duše a jistě nalezneš!) Dělejte všechno pro to, aby tento dar během života odkrývaly. Důsledně pracujte na tom, aby zdomácněly v Kristově církvi: Nedělní mše, výuka náboženství, první svaté přijímání, biřmování ať jsou pro ně přirozenou, vlastně nadpřirozenou součástí běžného žití.

Drazí rodiče, vychovávejte ve víře. Nedopusťte, aby vašim potomkům krátký čas dětství uplynul, aniž by svým nevinným srdcem přilnuli k Ježíšovi. Křesťan, jenž podle své víry nežije, bývá mnohem horší než čistokrevný pohan. Je buď ledově netečný ke všemu náboženskému, anebo se řadí mezi nejzavilejší protivníky. Dobře to postřehneme na příkladu zbožných chlapců, které lapali Osmani při nájezdech v křesťanských vesnicích. Odervali je od svých matek i kněží, pak je donutili k islámu a naočkovali proti všemu křesťanskému. Stávali se z nich takzvaní janičáři, spolehliví obránci tureckých hranic a znamenití dobyvatelé. Sultáni je zajímali proto, že tito rodilí křesťané své někdejší souvěrce opravdu nenáviděli, účinněji než rekruti z řad muslimů. Tatínkové a maminky, ať z těchto maličkých vyrostou dobří lidé, vzory svatosti, zářivé hvězdy uprostřed zšeřelého světa.

1 V celé naší arcidiecézi bylo za rok 2017 pokřtěno 4.572 jedinců, z toho v našem valašskomeziříčském děkanátu 369. Dá se předpokládat, že ve valné většině šlo o křty novorozeňat.

2 Srov. "Che nel battesimo ci sia qualcosa di oggettivo, che si agisca su di me al di là della mia facoltà di decisione e del mio potere, ciò appare in maniera impressionante nel battesimo dei bambini." (J. Ratzinger, Battesimo, fede e appartenenza alla chiesa, in Elementi di teologia fondamentale. Saggi sulla fede e sul ministerio, Morcelliana, Brescia 1986, 41.)