Témata a otázky pro setkání v pracovních skupinách

1. NA SPOLEČNÉ CESTĚ: V církvi a ve společnosti jdeme jeden vedle
   druhého po stejné cestě.

• Jsem křesťanem pro sebe, anebo s druhými?
• Jak si k sobě navzájem v našem společenství můžeme být blíže?
• Usiluji ve společenství o jednotu, anebo podporuji v církvi spíše
• mentalitu polarizace, rozdělení, „sektářství“?
• Co/kdo mi vyvstane na mysli, když se řekne „církev“? A co
• farnost/„místní církev“?
• Může se někdo v našem místním společenství církve cítit, že není
• součástí farnosti/místní církve? A proč je ponechán na okraji?
• Jakou představu mám o místní církvi, tj. o naší farnosti – co mi tam chybí,
• co hodnotím pozitivně-negativně? Možná, jaký je můj „sen o Církvi“?

2. NASLOUCHAT: Naslouchání je první krok, ale vyžaduje otevřenou mysl a
   otevřené srdce, bez předsudků.
    Může k nám Bůh promlouvat i skrze druhé lidi, nebo konkrétněji takové,
   jejichž hlasy ignorujeme?
    Jaká je váha slova každého člověka (mladý člověk, žena, muž, laik,
   zasvěcené osoby, kněz) v našem místním společenství?
    Existují mezi námi předsudky ohledně toho, kdo „má právo mluvit“
   nebo „komu se má naslouchat“?
    Co komplikuje naše naslouchání druhým v našem místním společenství?
    Zajímáme se o názory těch, kdo se jakýmkoliv způsobem ocitli na
   „periferii“ našeho zájmu?
    K čem nás může pohnout obraz Ježíše v evangeliích, zvláště tam, kde se
   On stává blízkým a pozorným vůči všem „vyloučeným“?
    Nasloucháme byť i kritickým názorům o církvi od lidí, kteří nejsou
   křesťany nebo z jakéhokoliv důvodu se od církve distancovali?
    Jaký prostor je poskytnut v naší místní církvi minoritám, zvláště lidem
   zažívajícím chudobu, sociální vyloučení?
    Umím druhému naslouchat bez předsudků a bez připravování si
   vlastních obranných strategií/odpovědí?
    Jsem otevřený pro jiný názor a zkušenosti a jsem ochotný rozšířit svůj
   pohled na věc?
3. UJMOUT SE SLOVA: Všichni jsou vybízeni, aby mluvili odvážně a
   otevřeně, tedy svobodně, pravdivě a s láskou.
    Jakou máme zkušenost se „svobodným, odvážným a otevřeným
   mluvením“ v našem společenství farnosti?
    Jaké podmínky si pro takovéto svobodné, otevřené a odvážné mluvení
   představuji?
    Brání mi něco, abych v církvi pokorně, ale s odvahou a otevřeně vyslovil
   svůj názor?
    Vnucuji své názory a přesvědčení druhým?
    Kdo promlouvá jménem našeho církevního společenství?
    Nejsou v našich představách o životě uvnitř farnosti (kněz vs. farníci a
   naopak!) určité negativní předsudky? V případě, že ano, čím jsou
   způsobeny a jak by bylo možno je překonat?
    Vytváří se ve vašich farnostech podmínky pro vzájemné setkání
   (pravidelná setkávání jednotlivých skupin farníků, atd.)?
    Vystupují členové farní pastorační rady na základě svého názoru/hlasu,
   nebo jako představitelé určité skupiny farníků, jejichž názor vnáší do
   diskuze?
    Vstupuje naše společenství do kontaktu s hromadnými sdělovacími
   prostředky?

4. SLAVIT: „Společné putování“ je možné pouze tehdy, pokud vychází ze
   společného naslouchání Božímu slovu a slavení eucharistie.
    Jaké místo má v mém prožívání života s Bohem liturgie, zvláště nedělní
   bohoslužba?
    Vnímám liturgické slavení především jako úkon své osobní zbožnosti,
   anebo jako projev života celého Božího lidu?
    Jaké formy liturgického slavení a společné modlitby upřednostňujeme
   v našem společenství, a proč (mše svatá, adorace, pobožnosti…)?
    Jaké služby jsou rozvinuty v liturgickém slavení naší farnosti? Jaké by
   mohly být rozvinuty tak, aby byla liturgie odrazem rozmanitosti služeb
   a charismat křesťanů?
    Jaké kroky děláme k zapojení nově příchozích do naší farnosti tak, aby
   se cítili být přijati?
    Jak je prožívána svátost křtu tak, aby vyjadřovala přijetí do společenství
   farnosti?
    Co dělám pro to, abych více poznával ty, kteří spolu se mnou slaví
   bohoslužbu?
    Přemýšlíme v naší farnosti o nových formách aktivního zapojení všech
   do liturgie?
    Prožíváme modlitbu přímluv ve mši svaté tak, aby jednotlivé prosby
   odrážely aktuální potřeby místního společenství?

5. SPOLUZODPOVĚDNOST ZA MISIJNÍ POSLÁNÍ: Synodalita slouží
   misijnímu poslání církve; všichni členové jsou voláni k tomu, aby se na něm
   podíleli.
    Co znamená pro můj život, že každý pokřtěný je zároveň poslaný – tj.
   misionář?
    Jsme skutečně misijním společenstvím, církví pro druhé, anebo do sebe
   uzavřenou skupinou? V čem konkrétně se projevuje naše společenství
   jakožto misijní?
    Co si představuji pod pojmem misie, jestliže nejde pouze o „misionáře“
   vycházející do jiných zemí a kontinentů? Jak může souviset s životem
   našeho konkrétního společenství?
    Jaké misijní/evangelizační aktivity jsou v našem společenství rozvinuty?
   A jaké by mohly být nově rozvinuty?
    Je možno čerpat v životě našeho církevního společenství sílu pro naši
   službu ve společnosti? Je podporována zodpovědnost za politický život,
   vzdělávání, prosazování sociální spravedlnosti, péče o životní prostředí?
    Jak se snažíme tvořit vztahy a spolupráci s místní samosprávou?
   Snažíme se nabízet své služby ve prospěch všech lidé žijících v naší
   farnosti?
    Jaké mohou být naše osobní vnitřní překážky pro hlásání/evangelizaci
   (ostych, neznalost, nezájem, malá osobní motivace)?
    Evangelizační/misijní dílo předpokládá osobní hlubokou konverzi: mám
   osobní zkušenost s Bohem, která mi tuto cestu otevřela?
    Co pro nás může znamenat evangelizace jako „metoda postupných
   kroků“, začínajících u kulturních, sportovních (pre-evangelizačních)
   aktivit? Aktivity směřované na jednotlivé skupiny (muži, ženy, mládež)?
    Misijní poslání je stálým podnětem k tomu, abychom neustrnuli
   v průměrnosti ale stále rostli na naší cestě s Bohem/k Bohu. Co mi toto
   říká pro život naší farnosti/mně osobně?

6. VÉST DIALOG V CÍRKVI A VE SPOLEČNOSTI:
   Dialog si žádá vytrvalost a trpělivost, ale umožňuje také vzájemné
   porozumění.
    Dialog není jen prostým „mluvením dvou“ nebo více lidí. Ale snahou vžít
   se do jejich situace, přijmout jejich úhel pohledu. Daří se nám takto
   postupovat při komunikaci v našem církevním společenství?
    Jaké platformy/struktury pro dialog jsou ve vaší farnosti vybudovány?
    Jaká je spolupráce a soužití mezi různými skupinami a hnutími ve
   farnosti? Jak vnímáme členy jiných hnutí a společenství (nezájem,
   opovrhování nebo příležitost k obohacení)?
    Rozvíjíme spolupráci – a tedy vzájemné obohacení – na mezifarní
   úrovni? Na úrovni děkanátu? S řeholníci společenstvími v naší oblasti?
    Jakou zkušenost máme s řešením konfliktů a obtížných situací?
    Jak uskutečňuje naše místní církev dialog s (a jak se učí od) dalších
   oblastí společnosti: světa politiky, ekonomie, kultury, světské
   společnosti a od chudých lidí?
    Usilujeme o dialog s těmi, kdo žijí mimo „naše“ církevní společenství
   (příslušníci jiných náboženství, lidé bez náboženského vyznání…)?

7. S JINÝMI KŘESŤANSKÝMI DENOMINACEMI:
   Dialog mezi křesťany různých vyznání, vzájemně spojených jedním křtem,
   má na synodální cestě zvláštní místo.
    Snažíme se aktivně tvořit vztahy s jinými křesťanskými církvemi, které
   žijí na území naší farnosti, s nimiž nás pojí jedna víra v Ježíše Krista,
   anebo převládá lhostejnost a nezájem?
    K čemu tato spolupráce a naslouchání si mezi křesťanskými církvemi
   dosud u nás vedlo?
    Jaké jsou překážky, předsudky, které brání uzdravení vztahů a
   intenzivnější spolupráci? Jsou opravdu tak závažné, nebo jsou takové
   pouze v naší mysli?
    Jaké konkrétní formy ekumenické spolupráce a soužití se u nás ve
   farnosti rozvíjejí?
    Co vnímáme jako zraňující v našich vztazích?
    Modlíme se pravidelně za ostatní křesťany, kteří žijí v naší farnosti?
    Uskutečňují se u nás ve farnosti ekumenické bohoslužby či jiné formy
   spolupráce?

8. AUTORITA A SPOLUÚČAST: Synodální církev je církví participující a
   spoluodpovědnou.
    Naslouchá kněz ve vaší farnosti názorům všech?
    Cítím se být pokládán za plnohodnotného člena našeho společenství a
   mám vůbec zájem jím být?
    Co mi říkají slova „spoluzodpovědnost v církvi“?
    Jakým způsobem se stanovují ve farnosti pastorační priority?
    Jakou zkušenost dosud ve své farnosti máte s týmovou prací, která se
   projevuje jako společné hledání priorit a rozdělování
   spoluzodpovědnosti?
    Jakou povahu má ve vaší farnosti farní pastorační rada? Existuje?
   Naslouchá kněz ostatním členům pastorační rady? Jsou rozhodnutí této
   rady výsledkem společné práce? Je při rozhodování dbáno na názor
   většiny členů rady (tj. má podobu rozhodujícího hlasu)?
    Máte již zkušenost se synodalitou na úrovni vlastní farnosti? Např.
   formou „farního sněmu“, dotazníků/naslouchání při vytyčování
   pastoračních priorit?
    Jsou kněží (bohoslovci, tj. budoucí kněží) dostatečně formováni pro
   týmovou spolupráci a k naslouchání všem?
    Jaké jsou vaše představy/očekávání o působení a poslání pastorační
   rady farnosti?
    Co pomáhá našemu růstu ve vědomí spoluzodpovědnosti v církvi?

9. ROZLIŠOVAT A ROZHODOVAT: V synodálním duchu činíme rozhodnutí
   na základě rozlišování toho, co Duch Svatý říká prostřednictvím celého
   našeho společenství.
    Co rozumím pod pojmem „společné rozlišování“? K jakému postoji nás
   to může vést v naší farnosti?
    Je kladen důraz na rozlišování v důležitých momentech např. také při
   společné modlitbě, liturgii, při využívání charismat, přítomných ve
   společenství?
    Mají možnost všichni členové vašeho církevního společenství podílet se
   na rozhodování? Co by jim k tomu mohlo pomoci? Co jim k tomu může
   bránit?
    Co bychom mohli v našem společenství udělat lépe pro společné
   duchovní rozlišování (jaká metoda formace)?
    Máte zkušenost se ztrátou důvěry v kněze ve vaší farnosti? Čím by tomu
   šlo předejít?
    Co by mohlo napomoci k lepší transparentnosti života vaší farnosti?
    Využíváme dosavadních nástrojů, které máme k dispozici (pastorační,
   ekonomická rada), pro zmapování situace ve farnosti?
    Jsme ochotní měnit zvyky a zažitá schémata na základě toho, co jsme
   ve společném rozlišování objevili jako nový podnět Ducha Svatého?
   Nelpíme raději na tom, aby bylo zachováno to, co se „odjakživa“ dělalo?
    Dochází k rozhodování ve vaší farnosti po příležitostech ke konzultaci,
   k naslouchání a výměně názorů?

10. FORMOVAT SE V DUCHU SYNODALITY: Synodalita s sebou nese
    vnímavost pro změnu, formaci a neustálé učení se.
     Co pro mě znamená, že Duch svatý může a chce promlouvat skrze mé
    promlouvání a jednání v naší farnosti?
     Měli jste dosud zkušenost s formací ke „společnému putování“?
    Dochází ve vaší farnosti k diskuzi o tom, co by to mohlo znamenat pro
    proměnu chodu farnosti?
     Co by nám pomohlo, abychom si uvědomili vlastní sounáležitost s naším
    církevním společenstvím?
     Je možné (a jak) napomáhat k formaci ve spoluzodpovědnosti již dětem
    a mladistvým?
     Jakým způsobem je začleněna formace k synodalitě v rámci přípravy na
    iniciační svátosti (křest, biřmování, eucharistie)?
     Čím bych mohl osobně obohatit život našeho společenství?