X

Po stopách P. Aloise Pozbyla ve farnosti Drahotuše

Při příležitosti jáhenského svěcení Martina Sváka v olomoucké katedrále tuto sobotu 18.6., kdy vyjede poutní autobus ze Zubří, pod kostelem v 7:15, abychom včas dojeli na slavnost svěcení jáhnů, která začíná v 9:30, se stavíme také ve Šternberku, kde společně poobědváme a navštívíme místní hrad. Naše cesta povede dále po stopách P. Aloise Pozbyla, který pochází z farnosti Drahotuše, kde byl pokřtěn, do které spadá jeho rodná obec Slavíč.

Ve Slavíči navštívíme tamní kapli sv. Josefa, na jejímž svěcení mohl být P. Pozbyl osobně přítomen, ke krátké modlitbě. Dále navštívíme známý slavíčský tunel, ve kterém ještě pamatoval, že jezdily vlaky, již jen směrem do Rakouska. Tunel bude otevřený a bude možno jím projít. Když jsem byl pastoračním asistentem v Drahotuších, o P. Pozbylovi se moc nemluvilo, tím méně o jeho rodném domku, nicméně podle popisu z knihy „Bosý poutník“ je dohledatelný. Bude-li čas, také se můžeme zběžně podívat.

V Drahotuších navštívíme farní kostel sv. Vavřince, abychom poděkovali za našeho nového jáhna při svátostném požehnání, které bude vrcholem naší pouti. Bude tam též příležitost odpočinout si na farním dvoře či zajít na WC.

Pro větší náhled do osobnosti P. Aloise Pozbyla si dále můžete přečíst stručnou historii těchto míst i stručný životopis P. Pozbyla, který publikoval v brožuře „Drahotuští faráři“ P. Martin Vévoda, který má na starosti ministrantský putovní tábor.

Po stopách P. Aloise Pozbyla ve farnosti Drahotuše

Kaple sv. Josefa ve Slavíči

Kolem roku 1875 rozhodlo o stavbě obecní kaple zastupitelstvo ve Slavíči. O projektu se vyjednávalo téměř dva roky a nakonec byl c. k. hejtmanstvím i obcí schválen nákres Ing. Zachariáše Hermana. Kaple nemohla být postavena na místě původní zvonice, protože tento pozemek zakoupilo ředitelství severní železniční dráhy za 150 zlatých. Peníze byly použity na stavbu kaple. Jako vhodné místo byla v roce 1877 vybrána zahrádka před starou školou. Finančně měla být stavba zajištěna z peněz za pronájem části obecního pastviska. Na zasedání obecního představenstva padl také návrh požádat o materiální pomoc majitelku hranického velkostatku (kněžna Gabriela, rozená z Dietrichsteina, provdaná Hatzfeld-Wildenburg). Původně se počítalo s tím, že slavíčtí poskytnou bezplatně potah na dovážku stavebního materiálu. Avšak ceny za dovážku byly stanoveny ještě v roce započetí stavby (1877). Stavba byla pro Slavíč finančně vyčerpávající a již roku 1878 chybělo 350 zlatých na zaplacení staviteli. Obec si měla vypomoci půjčkou. O patrociniu svatostánku se jednalo až v roce 1881. Rozhodnutí zasvětit kapli sv. Josefovi padlo na jednání obecního představenstva. Oltářní obraz nechal na své náklady zhotovit představený obce František Bočan z č. p. 14. V srpnu 1882 uzavřel farní úřad Drahotuše s obcí Slavíč smlouvu o údržbě kaple. Obec se zavazovala udržovat kapli slušně ohrazenou, chránit ji před znečištěním a zneuctěním. Dále se zakazovalo nalévat v místním hostinci alkoholické nápoje ve dnech konání mše, aby se tam věřící neshromažďovali. Povinností obce byl dovoz a odvoz kněze v den sloužení mše svaté, poskytnutí snídaně a odměny 2 zlaté 50 krejcarů. Pote požádala obec Slavíč prostřednictvím drahotušského faráře Františka Brossmanna arcibiskupskou konzistoř o povolení vysvětit novou kapli a mešní licenci na 8 mší ročně. Schváleno bylo novostavbu benedikovat, ale povolena byla jen jedna mše ročně. Obyvatelé Slavíče se s touto situací nespokojili a sepsali stížnost. Náklady na výstavbu kaple se vyšplhaly téměř na 3 500 zlatých a obec přinesla k větší slávě Boží nemalé oběti. Konzistoř by podle argumentů Slavíčských měla myslet na starší a nemocné lidi, stejně tak i na školní mládež, která by mohla do kaple chodit ke svatému přijímání. Slavíčští byli také pobouřeni při srovnání se stavem v ostatních obcích farnosti. Milenov měl povoleny v daleko menší kapli čtyři mše ročně a Velká se stejným počtem obyvatel a srovnatelně velkou kaplí měla právo na 10 mší ročně. Nakonec konzistoř změnila mešní indult na požadovaných 8 mší ročně. Kaple byla vysvěcena v září 1882.

ALOIS POZBYL

Nar. 30. 6. 1876 ve Slavíči. Ordinován 5. 7. 1901, primici slavil 14. 7. 1901 v drahotušském farním kostele sv. Vavřince. P. Alois Pozbyl se narodil do sedlácké rodiny. Měl staršího bratra Františka, který pokračoval doma v hospodářství, a mladší sestru Marii Bočanovou. Alois se stal knězem. Svou touhu po tomto povolání vyjádřil v jedné ze svých básní:

Mé srdce si zvolilo,

s kým by se v lásce spojilo,

by blahem lásky oběti,

k radosti mohlo dospěti

Jak krásný je a spanilý

Ježíš miláček rozmilý.

V hostii svaté bělostné

zřím tahy jeho milostné,

tam k němu srdce plápolá,

když k hodům lásky zavolá.

Jak krásný je a spanilý

Ježíš miláček rozmilý.

Po vysvěcení přišel jako kaplan do Zubří, odkud byla spravována také obec Vidče. Vedením duchovní správy ve Vidči, zřízené r. 1918, byl pověřen P. Alois. Stal se tak prvním duchovním správcem ve Vidči. Jeho zásluhou byl ve Vidči postaven novogotický kostel zasvěcený sv. Cyrilu a Metoději. Kromě jiného osobního nasazení pro stavbu věnoval do kostela kazatelnu za 2400 Kč, tuto částku splatil v pěti letech z prodeje medu z vlastního chovu. Kostel byl benedikován 17. 10. 1915 ThDr. Antonínem Stojanem, proboštem z Kroměříže a pozdějším arcibiskupem olomouckým, a konsekrován 20. 9. 1920 pomocným biskupem Karlem Wisnarem. Zasloužil se také o stavbu spolkového domu Jednoty katolických mužů a jinochů v Zubří „Naše Domovina“. Svým vystupováním a přednáškami šířil mezi lidmi osvětu a vzdělanost, bojoval proti alkoholismu. Rád fotografoval a psal duchovní poezii a knihy (Valašské koledy o Ježíškovi, Kytička královně Máje, Mému Miláčku – sbírka básní, Valašské obžínky, Naši Miláčkové – životy sv. patronů, Ježíš Kristus a Jeho apoštolové, Církev Kristova, Život Panny Marie a sv. Josefa), které vydával vlastním nákladem. Od roku 1916 se P. Alois Pozbyl potýkal s nemocí, protože se u něj vyskytly příznaky tuberkulózy. Byla mu doporučena změna prostředí, lepší strava a menší námaha. Všechen majetek rozdal chudým. Byl tak chudý jako většina jeho farníků. Je nazýván „Bosým knězem“, neboť sám chodil bos. Na pronajatém pozemku sekal trávu a sušil seno pro ovečky. Vyráběl brynzu. Kupoval chleba, rozdával ho chudým a nemocným. Vše obětoval svým bližním a sám žil v chudobě. Když se rozdělil o poslední s potřebnými, ještě řekl:

„Modlete se vždy, jak nejvroucněji dovedete. Proste za milosti nejpotřebnější, za čistotu srdce, pokoru, chudobu, trpělivost. Buďte ujištěni, že všeho, zač jste prosili, časem se vám dostane. Amen.“

Svého faráře měli rádi, ba přímo ho milovali. Jeho pokora, obětavost a láska k lidem a k Bohu jej nakonec strávila. Zemřel v pověsti svatosti 2. 7. 1921 ve věku 45 let ve Vidči, kde je také pohřben.

Část z poslední vůle sepsané ve Vidči 9. 3. 1921: „… Toť má poslední vůle, kterou vlastnoručně píši i podepisuji při dobrém vědomí. Ubohou duši svou odporučuji spravedlivému Soudci věčnosti. Neduživé tělo své k lehkému odpočinku v zemi na zdejším hřbitově, abych odpočíval s těmi, na něž celý svůj kněžský život jsem myslel, o ně ustavičně starost v duši nosil a jim vše jen nejlepší pro život věčný přál a vyprošoval. Pohřeb učiňte zcela jednoduchý s tichou mší svatou bez slavného vyzvánění, rakev nejjednodušší s živým věncem. Jestliže, ač nechtě ve své náhlé povaze někoho jsem urazil, prosím za odpuštění. Mnohdy jsem byl nepochopen. Dejž by setba slova Božího aspoň později dozrála v plod hojného požehnání Božího. Svatyni naší drahé, jež strávila síly mé, dejž Bůh hojnost požehnání svého po všechny dny jejího trvání. P. Alois Pozbyl, administrátor“.

Další kněží, rodáci ze Slavíče

VINCENC ŠROM

Nar. 13. 1. 1863 ve Slavíči, ordinován 1885, primici slavil 19. 7. 1885 v drahotušském farním kostele. Byl profesorem náboženství v Hranicích, od r. 1920 v Uherském Hradišti a potom v Moravské Třebové. Závěr svého života prožil opět v Hranicích (1929), jako profesor náboženství ve výslužbě. Byl to kněz vzácné, lidumilné povahy, nebál se žádné námahy ve výpomoci ve zpovědnici a v duchovní správě. Jak byl oblíben u věřících, svědčil četný zástup těch, kteří se účastnili jeho pohřbu. Zemřel 26. 2. 1935 v Hranicích, pochován v Drahotuších do rodinného hrobu olomouckým pomocným biskupem Janem Stavělem.

 VÁCLAV ZAHRADNÍK

Nar. 1784 ve Slavíči. Byl farářem ve Skřípově a v letech 1846–54 v Brankách.

Rodný domek P. Pozbyla, z knihy R. Sobotka: Bosý poutník (2001)

„Rodný dům P. Aloise Pozbyla v obci Slavíč, farnost Drahotuše, postihl v průběhu desetiletí dramatický osud. Grunt o rozloze 60 měřic obhospodařoval František Pozbyl, bratr P. Aloise Pozbyla. Byl bezdětný. V roce 1946 grunt prodal Josefu Bočanovi, ten byl roku 1953 zatčen a na 10 let uvězněn a jako „kulak“ zbaven majetku. Velký grunt se ve zchátralém stavu dochoval podnes, leží v těsné blízkosti železniční trati. Před vstupem je neudržovaná zahrada, proměněná výsadbou keřů a stromů na parčík, táhne se až k návsi a ke kapli. Dál podél cesty je otevřený sad starých ovocných stromů, kterému podnes říkají „Bočanka“.

Historie farního kostela sv. Vavřince v Drahotuších

Kostel sv. Vavřince byl zbudován v letech 1784 – 1788 ve slohu pozdně barokním podle návrhu a pod dohledem tehdejšího faráře Ondřeje Kellnera, kněze architekta, jehož dílem je také farní kostel ve Velkém Újezdě. Stavbu provedl Josef Görig, stavitel z Nového Jičína. Je dlouhý 24m, široký 13m a vysoký 34m. Chrám byl 19. října 1788 benedikován a 19. července 1810 slavnostně konsekrován světícím biskupem Aloisem Krakovským z Kolovrat u příležitosti generální vizitace. Před rokem 1784 stál na témže místě od nepaměti menší kamenný farní kostel, zasvěcený též sv. Vavřinci, dosud zbyla z něho jen spodní část věže, o jejíž stavbě je zmínka v r. 1535.

Z farnosti Drahotuše vyšlo 37 kněží, P. Alois Pozbyl je v pořadí 28. knězem, rodákem z farnosti Drahotuše. Poslední byl vysvěcen P. Stanislav Weigel z Klokočí (nar. 1927, + 2011, mj. také malíř, autor obrázků k živému růženci) v r. 1985 tajně. A z Klokočí je P. Jan Vinkler (nar. 1939), poslední kněz, který slavil primici v drahotušském farním kostele 7.7.1963 a nyní je v Kostelci u Holešova, kde byl předtím farářem.

Do farnosti Drahotuše spadá ještě 10 obcí, ze Slavíče je to necelá hodina chůze, nejvzdálenější Středolesí (12 km) bylo do 90. let minulého stol. samostatnou farností s kostelem sv. Antonína a kromě Slavíče je kaple též ve Velké, Milenově a Radíkově a v samotných Drahotuších je ještě hřbitovní kaple sv. Anny.

Slavíčský tunel

Trať měla být původně vedena v zářezu hlubokém 12 m, kvůli nestabilnímu geologickému podloží navrhl vrchní inženýr Karel Hummel vybudování otevřeného tunelu v délce 258,9 m. V srpnu 1845 byl projekt schválen a zahájena stavba z kamenných kvádrů s portály završenými atikovými nástavci. Tunel byl dán do provozu v roce 1847 jako součást úseku Lipník nad Bečvou – Bohumín na Severní dráze císaře Ferdinanda (nyní součást trati Přerov–Bohumín). Tunel fungoval obousměrně až do roku 1873. Byla postavena druhá kolej na jih od obce, po této koleji se jezdilo do Bohumína. Do Rakouska se jezdilo stále tunelem. Tunel chátral a společnost nechtěla do tunelu příliš investovat, postavila druhou kolej ke koleji z roku 1873. To se stalo roku 1895. Tunel patřil drahám až do roku 1925, kdy byl převeden po správu obce Slavíč. V následujících sto letech byl tunel využíván mj. jako skladiště brambor a v 60. letech 20. století se dokonce uvažovalo o jeho znovuzprovoznění vedením třetí koleje hlavní tratě.

 

 

25. 6. si připomínáme

Blog pana faráře

Otec Vavřinec
Naše farnost již od konce osmdesátých let neměla sídelního duchovního správce. Kněží se tu střídali jako apoštolové na orloji. Mezi nimi však září osobnost otce...