Liturgické texty:

Mdr 18,6-9 (v Pasece vzhledem ke křtu Ez 47,1-9.12)

Ž 33,1.12.18-20.22

Žd 11, 1-2.8-19

Lk 12,32-48

Dar nadpřirozené víry (dle 2. čtení), KKC 142-184

1. Co je víra
2. Co znamená věřit
3. Úkon lidský a církevní
4. Nezbytnost víry

Moji milovaní farníci!

Vratkost lidské víry

Dnešní druhé čtení je velkolepým chvalozpěvem na víru. Hovořili jsme o ní také v minulém nedělní kázání „Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme.“ (Žd 11,1)

Být přesvědčen o věcech, které nevidíme? Jak pošetilé! Kdyby to byl aspoň ten mrskající se zajíc ve tmavém pytli! Toho si můžete aspoň zvenčí ohmatat a posoudit jeho divokost.

„Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme.“ Uznejte, drazí věřící, z pohledu zodpovědného hospodáře musí jít o prostoduchou píseň o holubu na střeše. Taková víra je příliš vratká a nejistá, abychom o ni mohli opřít svá rozhodnutí, anebo s ní dokonce svázat svou budoucnost. Pro svědomité občany rozhodně není ctností, ale zavrženíhodným hazardem. Pokud se naše jednání řídí jen vírou přirozenou, musíme těmto moudrým hlasům dát zapravdu.

Jistota nadpřirozené víry prozářená vzkříšením

Nicméně víra, o níž hovoří Písmo svaté, není pouhou lidskou nadějí. Důvodem k víře není skutečnost, že se zjevené pravdy jeví jako pravdivé a pochopitelné ve světle přirozeného rozumu[1]. Ona se opírá o pravdomluvnost Boha. Podobně jako dítě věří svým rodičům, tak křesťané věří svému nebeskému Otci. On nemůže lhát a je skutečně hoden důvěry.

Zneklidňuje-li nás Boží neviditelnost, pohleďme na naše předchůdce a pravé vzory: Abrahám se spolehl na Boha a neprodleně se vystěhoval země, kterou měl teprve dostat do dědičného vlastnictví. Neuvěřitelné bláznovství, vrtochy nesoudného starce zříci se svého dobrého bydla. Také jeho neplodná manželka Sára uvěřila, prohlašuje Bible, a díky tomu počala v stáří syna.

Ano, Bůh po našich dávných praotcích nežádal jednoduché věci, naopak jejich víru vystavoval trpkým zkouškám (srov. Řím 4,18). Tou nejhorší byla výzva: „Obětuj mi svého jediného syna Izáka.“ Abrahám tiše stoupal na horu Morija. Svému synku vložil na ramena dříví určené k celopalu, na vrcholu jej svázal jako beránka, za chlapcovými zády obnažil hrozivou čepel a byl i připraven oběť dokonat. Ruka anděla však jeho zápěstí zadržela.

Nezaujatý pozorovatel prohlásí: Jak krutě či úskočně si zahrává ten tajemný Bůh s city ubohého kmeta! Někdo by tento námět vyložil ještě tvrději: Abrahám není nikým jiným, nežli ukázkou náboženského fanatismu. Abrahám sám však, dosvědčuje Písmo, uvažoval jinak: „Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé.“

„Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé.“ Zelené a kyselé jablko naší lidské víry se začervená, zesládne a uzraje tehdy, až na něj zasvítí Slunce Kristova zmrtvýchvstání. Tehdy se naše víra stane opravdu nadpřirozenou, spolehne-li se na toho Boha, který vzkřísil z mrtvých Pána Ježíše.

Kdyby nebyl Pán Ježíš Kristus vystoupil z hrobu a zjevil se učedníkům, marná by byla naše naděje, pošetilá naše víra a nepříčetné celé naše počínání. Kristus vskutku z mrtvých vstal a i k nám dorazilo svědectví očitých svědků.

Z těchto několika úvah plyne, že víra nikterak neobírá člověka o jeho lidskou důstojnost. Naopak mu dává křídla. Dále zjišťujeme, že bez víry, onoho spolehnutí se na Boha, který křísí mrtvé, se nemůžeme Bohu „líbit“ (srov. Žd 11,6). Kdo svobodně odmítá tuto víru, nemůže být spasen.

Nezachrání mě tedy ledajaká víra, ale právě taková, jak mi ji při křtu předala církev jako dobrotivá Matka:

• (číst pomalu) Je třeba věřit v jednoho Boha ve třech osobách.
• Je třeba vyznávat, že Boží Syn, druhá osoba Nejsvětější Trojice, se stala tělem, člověkem, za nás trpěla a vstala z mrtvých, v těle.
• Je třeba věřit v to, že nám Hospodin dal jen jeden život, po kterém bude následovat soud. Je třeba věřit, že se Kristus vrátí a nastane poslední účtování a vzkříšení těchto našich těl.

„Věřit“ je církevní úkon. Víra církve předchází, rodí, udržuje a živí naši víru. Církev je matka všech věřících. – Sv. Cyprián, biskup v severoafrickém Kartágu ze třetího století, dodává výmluvně (pozn. aut.) – „Nikdo nemůže mít Boha Otcem, není-li jeho matkou církev.“[2]

Církev, slovy apoštola Pavla, je „sloupem a pevnou oporou pravdy“ (1Tim 3,15).

To neznamená, že musíme být hned připraveni položit hlavu na špalek za svou víru jako celek a za každý její jednotlivý článek. Bůh má pochopení i s našimi pochybnostmi; dokud máme dobrou vůli si je projasňovat, sledujeme správný směr. „Víra se snaží pochopit,“ jak to zdůrazňoval svatý mnich a biskup Anselm z Aosty[3]. Proto nemějte, milí přátelé, strach se s těmito pochybnostmi podělit v osobním rozhovoru anebo ve svaté zpovědi.

Abrahám a Panna Maria

Představili jsme si Abraháma – otce víry (Řím 4,11.18). Řekli jsme si, že se Bohu nemůžeme líbit bez víry. Přesně to vystihuje první eucharistická modlitba: „Shlédni na tyto dary s vlídnou a jasnou tváří. Přijmi se zalíbením jako oběť našeho praotce Abraháma.“

Nejdokonalejším uskutečněním této víry je však Panna Maria. To bychom chtěli zvláště připomenout, chystáme-li se příští týden oslavit její Nanebevzetí:

• 149 Mariina víra během celého jejího života až do poslední zkoušky (srov. Lk 2,35), kdy Ježíš, její Syn, zemřel na kříži, nikdy nezakolísala. Maria nepřestávala věřit, že „se splní“ Boží slovo. Proto církev v Marii uctívá nejčistší uskutečnění víry.

[1] Srov. KKC 156.

[2] De catholicae unitate Ecclesiae in Patrologia latina 4,503A

[3]  Proslogion, proemium in Patrologia latina 153,225A.