Biblické perikopy:
2Kor 4,14-5,1 (PO č. 9)
Ž jakýkoli
Lk 23,44-46. 20. 52-53 (PO č. 9 – kratší text)
Milovaní bratři a sestry, synové Boží, do nichž bylo zaseto semeno nesmrtelnosti!
Úvod
V evangeliu bylo psáno: „Jeden člen velerady, jménem Josef, ušlechtilý a spravedlivý člověk, zašel k Pilátovi a vyžádal si Ježíšovo tělo. Pak ho sňal, zavinul do lněného plátna a položil do hrobky vytesané ve skále, kde nebyl ještě nikdo pochován.“ Onen muž tedy odvážně vystupuje na veřejnost. Už není „jedním ze členů velerady“, nýbrž Josefem. Ano, tím, že uspořádá pohřeb Nazaretskému, přiznává se k „židovskému králi“ a začíná být sám sebou. Ježíšův přítel nechápe mrtvé tělo jako nepotřebnou slupku, ale stále k němu chová nábožnou, svatou a neochvějnou úctu.
Každý, kdo náležitě zachází z tělem zesnulého křesťana, jedná stejně ušlechtile a spravedlivě, ba dokonce tím prokazuje úctu samotnému Kristu! Vždyť svatým křtem a biřmováním jsme připodobněni svému Pánu. Také se dá říci, že tělo je relikvií člověka stvořeného k Božímu obrazu a podobě.[1]
Úcta k tělu zesnulého při pohřební liturgii
Úcta k tělu zesnulého se při pohřební bohoslužbě projevuje rozmanitým způsobem: samotným umístěním v kostele, okuřováním, kropením, atp.
Především při pohřebních obřadech můžeme pochopit a docenit hlubokou symboličnost křesťanské svatyně: Naše baziliky jsou vskutku chrámovými loďmi, plovoucími z časnosti do věčnosti pod vedením nového Mojžíše – Krista; jsou plavidly jednoznačně namířenými k přístavu Božího království; jsou loďmi putujícími z pomíjivosti k hodnotám trvalým, od obrazů ke skutečnosti, ze stínu smrti ke světlu života; jsou hmotným vyjádřením té cesty, po níž zesnulý učedník kráčel poslušen svého Mistra. Tyto významy bývají o to zřetelnější, je-li kněžiště opatřeno výjevem Krista jako Soudce, což je obvyklé ve slohu románském či normanském, nebo vitrážním oknem, s čímž se setkáváme především v době gotické. (Pantokrator bývá obklopen červánky, což je mimořádně výmluvné právě při slavení křesťanského pohřbu.)
Orientace staveb určených k bohoslužbě a orientace modlitby, tedy její pronášení na Východ, je pro křesťanství typická. Odtud nám zazářilo „Slunce z výsosti“ (viz Zachariášův chvalozpěv). Proto i mrtvá těla křesťanů jsou v kostele „orientována“ k Ježíšovu návratu.
Tělo zesnulého křesťana se obyčejně kropí také svěcenou vodou. Připomíná se tím jeho křest. Narodil se dvakrát. Pokaždé přitom byla voda. Poprvé z těla matky a tehdy začal stárnout a umírat. Podruhé z vody křestní, k životu věčnému. Nejsme otroky neúprosných přírodních zákonů či obětí zákeřných nemocí. Jako křesťané smíme zvolat spolu se sv. Pavlem: „Tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje.“ (srov. 2Kor 4,14nn)
Tělo se kropí a okuřuje nejprve třikrát po straně pravé a potom třikrát po levé (tedy proti směru hodinových ručiček). Kněz přitom rakev „obchází“. Tím se vzdává úcta tělu jakožto chrámu. Ozývá se tu opět pavlovská teologie: „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.“ (1Kor 3,16-17)
Závěr
Z těchto obecných úvah vyplývá, že tělo zesnulého křesťana, samo o sobě, plní při pohřební liturgii úlohu ikony. Ctíme je podobně jako sám oltář.
Obětní stůl je ovšem mnohem důstojnější nežli katafalk. Představuje Krista, duchovní skálu, o kterou se můžeme na naší pozemské pouti bezpečně opřít.
Tělo věřícího pokorně spočívá na úpatí oltáře, na úpatí Kalvárie. Nic by nemělo při pohřbu odvádět od pohledu na oltář. Ani kopy věnců a květin, ani dekorace u samotné rakve.
Ani podobizna zesnulého křesťana by se neměla v kostele vystavovat, jako se to dělá při pohřbu nevěřících, ve smutečních síních. Jen samo tělo si zasluhuje úctu. Nechceme mít před očima pomíjivou podobu minulosti, ale chceme upírat zrak k té podobě, jíž bude toto mrtvé tělo obdařeno při slavném vzkříšení.
Křesťanský pohřeb hledí kupředu, k naději, kterou nám přinesl Kristus zmrtvýchvstalý.
[1] Srov. Antonio Donghi, Gesta a slova, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1995, str. 81.
