X

Homilie o slavnosti Zvěstování Páně středa 25. března z farního kostela v Zubří od 17:30 během přímého přenosu

25. 03. 2020

Drazí bratři a sestry ze Zubří a Vidče!

 

Slavnost Zvěstování Páně nás vede k počátkům našeho vykoupení. „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu…“ (Žd 1,1)

Řád Svatých písem je u konce, je mezi námi živoucí Slovo!

Pachtíš-li se po pravdě, nelistuj hned v Bibli! Směle se podívej živému Kristu do očí! On ti dá odpovědi na to, co opravdu potřebuješ.

Milý bratře, milá sestro, potkali jsi i vy už nějakého duchovního hledače? „Já bych tak rád uvěřil!“ říkává a od vás očekává, že se stanete „porodní bábou“ jeho víry. Jak jste si poradili?

Přivedu ho za knězem, aby mu všechno vysvětlil. – Dobrý nápad, ale je to málo.

Daruji mu Bibli, ať si vše v klidu přečte a udělá si úsudek. – Ani tohle neuškodí, avšak nezapomněls v celém svém svatém snažení na něco? Přiveď ho ke Slovu živému: „Kamaráde, pojď se na něho podívat.“ Už dva tisíce let se slovo Boží neskládá z úhledných písmenek, ale živých buněk, jež klíčily v Mariině lůně. Nuže, čti v Kristově jednání, odezírej z jeho mlčení, prodlévej s ním jako nad knihou.

Mýlil se doctor Martin Luther, když nechtěl znát nic jiného než Písmo svaté – Sola Scriptura. Nezůstal jednou nohou ve Staré smlouvě? Neočekává ještě s váženými praotci vtělení Slova?

Starozákonní spravedliví odkláněli svůj lid od modloslužby a ukládali mu ochrannou karanténu očí: Mojžíš, se svou známou vášnivostí, rozemlel zlaté tele, rozdrcený prášek smísil s vodou a dával pít vzpurníkům. Eliáš rozvrátil pohanské obětiště a nesmlouvavě ztrestal Baalovo kněžstvo. Nejinak jednal i Matitjáš za makabejského povstání, jakmile viděl jednoho žida obětovat helénským bůžkům.

Dnes mezi námi stojí věrný obraz neviditelného Boha, jímž je Kristus. Kdo se před ním koří, nebude pokárán. Nebude se hrbit před ničím, co je pouhým mámením.

 

Řád Svatých písem je tedy u konce, je mezi námi živoucí Slovo, z masa a kostí!

Od té doby je každý lidský tvor ikonou nevystižitelného Boha.

Od té doby sahají křesťanští umělci po dlátě a štětci, aby zachytili rysy Pánovy tváře.

Jak je prospěšné a žádoucí, střeží-li křesťanská rodina ve své domácnosti vkusný Ježíšův obraz!

Dovolte, milovaní, jednu osobní vzpomínku, na moji babičku. Ona chovala ke znakům křesťanské víry neobyčejnou, téměř dětinskou úctu a nebyla mi špatným příkladem. Když míjela Boží muka, neopomněla střelné modlitby: „Pochválen buď svatý kříž, na němž umřel Pán Ježíš. Uctívej ho, duše má, abys byla spasena.“

Někdy v padesátých letech se moji prarodiče konečně přestěhovali do svého. Koupili bídný domeček slováckého typu, částečně ještě z kotovic. Když jednou pracovitá žena vynášela seno na „hůru“, zaškobrtla o jakousi dřevěnou desku. Tenkými pažemi vytáhla reliéf s nějakým svatým námětem. Barevný nátěr v nehostinném prostředí zcela vybledl. „Vždyť je to Ježíšovo Nejsvětější srdce! Ale, můj Bože, co mu to provedli?“ Hlava byla rozdrásaná tak, že neporušeny zůstaly jen vlnité vlasy. Syn Boží a Syn člověka bez úst, aby nesměl křičet, bez očí, aby nemohl dojmout.

I tak nepřestával svou levicí ukazovat na planoucí hruď a pravicí žehnat. Jen si na mně vylij zlost. Já ti nastavím obě líce. Nebudu se bránit, zahodíš-li mě jako mršinu mezi zaprášené trámy této chalupy. Dobrořečit nepřestanu. Posvátný výjev možná pocházel ze sousedící bartolomějské kaple u prašné silničky, zbořené z nařízení Národního výboru. Také mohl být kdysi upevněn ve štítu chalupy. Záleží na tom? Nakonec se stal perlou ve svatyni bohabojné duše.

Poničená ikona božského poutníka, kterou by každý pravověrný chrám vypověděl jako nevhodnou k veřejné úctě, nalezla místo pod babiččinou skromnou střechou a v těžkých dobách jí skýtala povzbuzení. Často se před ní modlívala. Na zející prohlubeň pokládala svou vetchou dlaň, jako by chtěla svého Spasitele konejšit a vlastním tělem zakrývat jeho šrámy. Vstupovala do svatého obrazu a stávala se jeho živoucí součástí. Mívala na krajíčku při tom pomyšlení, že se kdosi dopustil tak hrozného nevděku a rouhání. Jak jen mohl vzít na dobrotivého Spasitele sekyru? „Zjevem se nepodobá člověku.“ (Izajášova píseň o trpícím služebníkovi)

Kdo však zůstal lidštějším nežli Kristus Pán? Kdo v této bitvě přišel o lidské vzezření? Nejspíš ten vyšinutý obrazoborec. Ani veleknězův sluha ani římští katané nebyli tak krutí a zhovadilí jako onen bezejmenný ničitel. Má babička prožívala víru lidsky, vroucně, citově, nijak se přitom neusměrňovala.

Můj otec choval úctu k posvátným věcem. Několik let před babiččinou smrtí si usmyslel, že ikona bude obnovena. Přece nemůže navěky zůstat memorandem lidské zvůle a ubohosti. Pan Liška z Brumova, vyhlášený betlemář, jí měl vrátit lesk. Dotvořit odštípnutou hmotu pro něj bude hračkou. Dobří a žádaní řemeslníci si dávají na čas. Nakonec zakázku přenechal vnukovi. Skvělá seminární práce pro začínajícího řezbáře. Ikoně vrátil výrazné barvy, jakož i lidový ráz a založil ji ve své dílně. Úplně zapomněl, komu patřila.

Deskový obraz jsem nakonec vypátral, dávno po odchodu babičky, otce i starého mistra. Když nad tím přemýšlím, zdá se mi to ohromně výmluvné. Babička se výsledku této „plastické chirurgie“ dožít nepotřebovala. Vždyť propůjčovala božskému Spasiteli svoji tvář. Dříve než jsem ten Svatý obličej zahlédnul na ikoně, spatřil jsem ho na ní.

 

Tam, kde se v rodinném kruhu rozvíjí vztah k posvátným znamením, kvete také úcta při bohoslužbě. Lze to doložit i našimi pohřby. Nezřídka se mně pozůstalí ptají: „Pane faráři, řekněte nám, kdy mám sedět a kdy stát.“ Bráním se tomu. Liturgie není spartakiáda a vy nejste oslíci ani cvičené opičky. Začněte malými krůčky, domácí úctou ke kříži nebo k obrázku Panny Marie po mamince.

Úcta ke svatým obrazům je odzkoušená a prověřená v církevních dějinách, od osmého století dokonce symbolem vítězství nad zhoubnými bludy.

Ikonám prokazují vážnost křesťané na Východě i na Západě. Jak je působivé sledovat pravoslavné, když se sklánějí před vystaveným obrazem a líbají ji!

 

Závěrem si dovolím nabídnout několik jednoduchých liturgických pokynů. Jde vlastně o laskavé připomenutí zažitých návyků:

  • Hlavní ikonou v kostele je oltář sám o sobě. Proto se před ním věřící sklánějí hluboce. Kněží a jáhnové toto místo nekrvavé oběti dokonce líbají. Měl by být z kamene, aby připomínal Krista – duchovní skálu.
  • Před velebnou svátostí ve svatostánku poklekáme na pravé koleno, poněvadž v ní je Kristus přítomen podstatně.
  • Předsedající kněz s doprovodem pokleká na začátku bohoslužby i jejím konci. On sám poklekne též poté, co pozvedl Kristovo Tělo a Krev.
  • Věřící při proměňování klečí; sloužící kněz sice stojí, ale je přitom v úkloně.
  • Kdykoli zazní jméno Ježíšovo či Mariino, máme se uklonit hlavou. Stejně si počínáme při zmínce tří božských osob. Hlavou se ukláníme, když se ozve v eucharistické modlitbě jméno právě připomínaného světce.
  • Také se ukláníme při článku víry: „Přijal tělo z Marie Panny.“ Je pochopitelné, že o této slavnosti dokonce poklekáme, stejně jako o Vánocích.
  • Ukláníme se i před knězem, předsedajícím bohoslužbě, protože on je bytostně připodobněn díky kněžskému svěcení Kristu Hlavě.
  • Zpravidla se hlavou uklánějí věřící jeden druhému, když si při liturgii prokazují úctu, např. během okuřování. Jáhen přijímá od předsedajícího požehnání v hluboké úkloně.
  • Při třech modlitbách se kněz hluboce uklání před oltářem: když se připravuje k hlásání evangelia, při obětování sebe samého a také samotné eucharistické modlitbě, když říká: „Pokorně (latinsky Supplices) tě prosíme, Všemohoucí Bože…“ (více lze nastudovat ve Všeobecných pokynech k Římskému misálu pod č. 21.233-4)

 

Kéž každý náš modlitební postoj i letmé gesto konáme uvědoměleji. Pak nás ani liturgické předpisy nebudou svazovat, ale přetvářet v živý Boží lid, v jehož středu je Kristus, živé Slovo Boží.

4. 5. si připomínáme