Milovaní farníci ze Zubří a Vidče!

Během letošního Svatého týdne hodně přemýšlím nad Kristovým duchovním zápasem v zahradě Olivetské.

Ježíš si bere do ringu pouhé tři svědky; jejichž bojovnost je nesporná, stejně jako nespolehlivost. Poněkud se od nich vzdaluje, aby se o samotě, což bývalo jeho zvykem, ponořil do modlitby.

O boji s Hospodinem čteme na mnoha biblických místech. Vyhlášené jsou tím především Žalmy a Kniha Jobova. Ten nejznámější je ovšem popsán mnohem dříve, v jednom z příběhů o praotci Jakubovi (Gn 32,23nn). Utíká před Ezauem, právem rozhněvaným bratrem, ale jeho skutečným soupeřem se brzy stane Bůh. Celou noc s tímto neviditelným útočníkem bude u potoku Jabok zápolit. Nad ránem protivníka málem přemůže, položí na lopatky a vynucuje si od něj požehnání. I když má zraněnou šlachu, Hospodin mu dopřeje vítězství.

Kristus zápasí zcela odlišně: Jeho synovské „chci“ je v dokonalém souladu s vůlí Otcovou, jen lidská přirozenost se dosud chvěje a brání. „Otče, nemůže-li mě tento kalich minout a musím ho vypít, ať se stane tvá vůle.“ Jediným smyslem nočního zápolení v Getsemanech tedy bylo – pokojně přijmout Boží vůli. Vždyť není jiného východiska: „Musí“ jít do Jeruzaléma.

Během těch bezútěšných nočních hodin se třikrát vrací ke svým unaveným, podřimujícím druhům: Poprvé je kárá a pobízí k modlitbě a bdění, podruhé je už nechává spát, potřetí je probouzí se slovy: „Jen klidně spěte a odpočívejte.“

Z uvedeného dramatického líčení plyne, že duchovní zápas zcela ležel na bedrech samotného Krista. On nespoléhal na ničí modlitební oporu. On jediný zvítězil za Petra, Jana i novozákonního Jakuba. Vyhrál, abychom i my mohli obstát, až se proti nám oboří příval vod. Bojoval, abychom my mohli odpočinout.

Jak dobře tomu rozumějí věřící, když na ně dolehne smrtelná choroba! Jedna dobrá přítelkyně naší farnosti vážně onemocněla. Okamžitě se spustila lavina vytrvalých přímluv za její uzdravení. Bezradný lékař jí oznamuje: „Končím léčbu.“ Vyhlídky jsou čím dál černější. Podniká pouť ke hrobu svatého divotvůrce Šarbela. Její stav se ještě zhorší. Nepřestává se však modlit, jen mění předmět svých proseb – namísto tělesné uzdravení – žádá dobrou smrt.

Škarohlíd by řekl, že to připomíná Ezopovu bajku o hroznech a lišce. Snažila se vyskočit a zmocnit se lákavě vonícího trsu. Nakonec, po obrovském úsilí, uznala, že to nedokáže. Proto prohlásila: „Stejně byly kyselé.“ Křesťany vnímá veřejnost jako nepoučitelné snílky, kteří si všechno vysvětlí a vidí v tom lepším světle. Jejich modlitba prý není ničím jiným než duševní úlevou.

Věříme, že Kristus skrze svůj kříž vítězí. Pro Řeky je to pošetilost, pro Židy pohoršení, máme-li užít Pavlových výrazů (srov. 1Kor 1,18). Nelze popřít, že tato výhra je předmět naší víry.

V každém sportovním utkání je zapotřebí spravedlivých rozhodčích. Leckdy nebývá docela zřejmé, komu patří vavříny. Jako křesťané vidíme ve zrazeném a umučeném Ježíši z Nazareta Pána a Spasitele. Nezáleží na tom, jestli nám druzí dají za pravdu nebo ne. Konečné rozsouzení očekáváme v den posledního soudu, kdy Krista Vítěze uvidíme ve slávě, jak se ujímá vlády.