Jidášova zrada

Milovaní bratři a sestry, vykoupení krví Kristovu!

Smutný úděl zrádců

K dnešnímu dnu neodmyslitelně patří pašije. Znovu slyšíme o Jidášově zradě, která dala do pohybu celé to ďábelské běsnění.

Podobných postav nám letopisy nabízejí nepřeberné množství, dokonce je lze číst jako dějiny zrádců a hrdinů:

Vzpomeňme na parašutistu Čurdu zrazujícího kamarády během heydrichiády, ze strachu i za jidášskou odměnu.

Jako padouch se nerodí nikdo: Scenárista Jiří Křižan, rodák z nedalekého Valašského Meziříčí, podniká ve svém nejznámějším díle (1998) ponor do zrádcovy duše: Poukazuje na to, že Sekalova zrůdnost pramenila z ponižování, jehož se mu v dětství dostávalo pro nemanželský původ. Mocného udavače nikterak neomlouvá, ale rozumí jeho zvrácenosti.

Zrádců se během vojenského soudu neptáme na polehčující okolnosti ani se důsledně nezkoumá jejich příčetnost.

Zrádcům vlasti byl ve staroslavném Římě vyhrazen od osmého století před naším letopočtem pád z Tarpejské skály. Trest za provinění vůči říši, nejvíce hodné zavržení.

Tento způsob myšlení, jak si ještě ukážeme, nebyl vzdálený ani velkému Dantovi ve čtrnáctém věku. Na území Apeninského poloostrova mezi sebou soupeřili malinké státečky, o moc i samotné přežití. Chápeme, proč byli traditori v Alighieriho očích tak odporní.

Jidáš a evangelium

„Iškariotský“ se nejprve rozmýšlí před veleknězi: „Co mi dáte, když vám ho zradím?“ V okamžiku, kdy si během poslední večeře bere skývu chleba, se rozhodne a uprostřed noci svůj čin dokoná. Pak se v něm ozvou mučivé výčitky, velekněží se mu vysmějí a nešťastník si sáhne na život. Více svatopisci o zavrženém apoštolovi mlčí.

Kanoničtí evangelisté ani náznakem neumenšují Jidášovu vinu. Nevyjadřují se k jeho dětství a rodinnému zázemí. Nevysvětlují, kde se v něm vzalo to nesnesitelné bažení po penězích.

Jen mnohem mladší apokryfní spisy chtějí uspokojit lidskou zvědavost a dodávají zdánlivě duchovní pohled: Jidáš údajně nemohl jednat jinak, protože musel. Jdou tak daleko, že z něj dělají zneuznaného hrdinu. Co ale říká sám Pán? „Běda tomu, který Syna člověka zrazuje. Pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil!“ (Mt 26,24b)

Dante Alighieri o Jidášovi

Dante Alighieri této větě rozumí po svém. Jidášovi určuje ten nejbídnější úděl zavržených. Peklo není pro velkého renesančního básníka ničím jiným než místem beznaděje. Dozvídáme se to hned v úvodu jeho Božské komedie:

Dante měl o Zeleném čtvrtku zabloudit v ponurém lese (selva oscura). Náhle se k němu připojuje Vergilius a přivádí jej k bráně, na níž je vyvedeno tmavým písmem „Lasciate ogni speranza voi ch’entrate.[1]– Naděje zanech, kdo mnou ubírá se. [2] (Peklo, Třetí zpěv)

O Velkém pátku k večeru se naši poutníci dostávají do nejspodnějšího pekelného patra a ocitají se tváří v tvář bezmocnému Luciferovi uvíznutému v ledovém oceáně.

Šeredný tvor o šesti vypelichaných křídlech, neschopných vzletu, které při každém máchnutí šíří jen chlad. Bytost tří tváří.

Takhle skončil ten, kdo náležel mezi serafy s ohnivými křídly. Takové jsou konce toho, jenž ve své pýše chtěl být jako sám Bůh, trojjediný a svatý. Namísto oblažujícího božského společenství jen mrazivá, bezútěšná samota a prázdnota.

Tento kdysi nejkrásnější ze všech andělů je nyní nepovedenou karikaturou pravého krále, na kříži vítězného.

Pohan Vergilius – lakonický Říman zaveršuje: „Vexilla regis prodeunt inferni – Korouhve krále podsvětí předcházejí.“

Jde o ironickou parafrázi hymnu, který byl Dantovi dobře znám z velkopátečních obřadů. Až do nedávné doby se ho ostatně užívalo během přenášení velebné svátosti na oltář:

Korouhve královské jdou vpřed,

kříž září ohněm tajemství;

ten, který stvořil tělo, svět,

svým tělem, přibit na něm, tkví.

Uvedený chvalozpěv složil Venantius Fortunatus a poprvé zazněl roku 569 (19. listopadu), když byly do Poitiers vnášeny převzácné relikvie Kristova umučení. Oněmi opěvovanými korouhvemi jsou ocet, žluč, rákos, plivance, dřevo kříže, hřeby, kopí…

Ďábel se však nehodlá smířit s porážkou. Nechce uznat, že nástroje potupy se staly nástroji spásy. Nechce připustit, že v bezmoci se ukázala Boží všemohoucnost, v ponížení velikost. Nezbývá mu nic jiného než zpupně napodobovat tohoto jediného pravého vladaře.

Každá z jeho tří tlam věčně požírá jednoho ze zrádců: Bruta, Cassia a především Jidáše. První dva zaútočili podle florentského ghibellina na světskou moc, tedy na císaře z Boží vůle, poslední se staví proti moci nejvyšší – duchovní. Jeho ustavičné utrpení je proto palčivější.

Znovu tedy docházíme k závěru, že nejhorším proviněním ze všech je podle Danta právě zrada.

Dum spiro spero

Jidáš přišel o všechnu naději, a tak se postavil proti samotnému Božímu odpuštění.

Milovaní bratři a sestry! Nechtějme skončit jako on, nenechejme se za žádných okolností připravit o svatou naději. Vždyť nadějí jsme spaseni! (srov. Řím 8,24)

Kříž dává východisko i těm nejohavnějším zrádcům. Každý z nás by mohl být Kristovým zapíračem či přímo zrádcem. Ti, kdo to vylučují, bývají k pádu nejnáchylnější.

Slova, jimiž se Ježíš v Zahradě olivetské obrátil na Jidáše, patří dnes tobě: „Příteli. – Příteli. – Příteli.“ Přehrávej si to oslovení tak často, dokud neodezní tvé zoufalství a drtivá pokušení. Dokud máš dechu v tělu, není nic ztraceno. Namísto bídného stromu, na němž se zoufalý apoštol oběsil, zvol strom života – dřevo kříže!

[1] D. Alighieri, La divina commedia. Commentata da Manfredi Porena, Nicola Zanichelli Editore, Bologna 1956, 31-32.

[2] D. Alighieri, Božská komedie (přel. O. F. Babler), Vyšehrad, Praha 1952, 21.