Milí bratři a sestry!

Při této vigilii zažíváme opravdové duchovní hody: Před evangeliem jsme četli z Apoštola a dokonce sedmero starozákonních proroctví. V dějinách našeho římského obřadu nebýval o této noci počet úryvků ustálený; nikdy mezi nimi však nescházel – přechod Rudým mořem.

Není to ale poněkud nepatřičné? Neměli bychom spíše číst o tom, jak lid překračuje Jordán a zmocňuje se opevněného Jericha?

Exodus by se přece lépe hodil do postního období. Kolikrát během těch uplynulých čtyřiceti dní jsme rozjímali nad příběhy z pouště, nad zlatým teletem i pokušením v Masse a Meribě!

Putování obrazem lidského života

Nad hladinou vod se vznáší Miriamin veselý chvalozpěv: „Hospodinu chci zpívat, neboť je velmi vznešený.“ a pokračuje, „Přivedeš a zasadíš svůj lid na hoře, na svém vlastnictví, na místě, kde si, Hospodine, buduješ své sídlo, ve svatyni, Pane, kterou vystavěly tvé ruce.“

Cíl je však v nedohlednu. Ano, únik z Egypta není ničím jiným nežli začátkem úmorné pouti. Velikonoce zahajují velké bloudění. Sám Áron ani Mojžíš do zaslíbené země nevstoupí.

Putování, toť obraz pozemského života.

Češi vyhnanci

Nejen synové Izraele mají do každé své buňky vepsán úděl psanců. Egypt, Babylón, Toledo, Třetí říše… I my, dítka malé země, jsme poznamenána tolikerým vyhnanstvím. Komenský, Havlíček, Gruša a především náš pravzor svatý Vojtěch.

Skvěle to vyjádřil moravský básník Jan Zahradníček za časů nacistické nadvlády:

Štván z vlasti, však do vlasti volán zas rozkazem strohým.

Štván k vlasti, však z vlasti zas unikáš podoben psanci.

Do vlasti z vlasti, jak misky dvě na vahách osudu tvého.

A ty už jen jedinou cestu znáš uzounce příkrou tam vzhůru.

A ty už jen ovíván perutí neúprosnosti

z dvou řádů, jež na nebi planou jako ornáty krvavě rudý a bílý,

sobě řád krve a hrdinství žádáš.

Tisíc let tísní se mezi tvou smrtí a námi.

Hukot úlů odešlých pokolení hřmí mezi tvým dechem a námi.

Řev bitev a požárů řičí mezi tvým tichem a námi,

ale jak Slunce, jež Jozue zdržel, ty nám svítíš,

ty příbuznější než příbuzný každý rodinám našim,

ty ochrannější než ochránce každý národům našim.[1]

Tíhneme ke svému domovu a bez něho usycháme jako proutek bez vláhy. Cenu své vlasti nepoznáš, dokud o ni nejsi připraven.

Naši vysídlenci se vždy zmítali mezi něžným citem k mateřské zemi a vzdorem vůči ní. Zdá se, že nejčastěji vítězilo to první. Dobře to vystihnul jeden mnichovský exulant; jeho jméno nemusím připomínat, poznáte ho:

(…) Táži se, zda ta vlast

je vskutku mojí vlastí:

i zde přec vzlétá z brázd

skřivan – a nad propastí

rozkvétá barvínek,

tymián se šalvějí…? (…)

Románská gotika

a barok s renesancí

i zde se dotýká.

I zde se samozvanci

vloupali do vinic –

a v černém chodí vdovy,

i tady nad hroby

bdí kříže polámané,

jež nikdo nezdobí –

a stejný vítr vane

v čase, jenž není nic

a přec je osudový. (…)

Však plakat? Naříkat,

když vím, že život mocných

už stejně měří kat?

Ne! Azyl malomocných

má pro mne zavřeno.

Dvacet let v karanténě!

Jenom když na sever

od jihu táhnou husy,

jsem znova v čase her…

Na otce vzpomenu si,

na bratra, na sestru –

a hlavně na maminku.

A vším, co od ní mám

– snem, veršem, zpěvem, řečí -,

tím vším ji objímám…

(…)

Zní koncert od Brahmse

pět minut před popravou.

Jsem Lot – a neptám se.

Jdu – s odvrácenou hlavou –

usvědčen, že ta zem –

je – vskutku – mojí vlastí…

(Karel Kryl – Lot)

Prapodivný koktejl odporu i lásky.

Poutníci do nebe

Moji milí! Budeme-li jako křesťané v sobě živit mystiku poutníků, nebudeme zklamáni. Ve starobylém Listě Diognetově se dočítáme, že každá cizina je nám vlastí a každá vlast cizinou.

Nuže, nezdomácněme ve svém čecháčkovství. Naše pascha nás teprve čeká, v hodinku smrti. Je útěšné vědět, že posledním vydechnutím přejdeme do věčnosti. To budou naše Velikonoce. Do té doby putujme.

„Život je jako most: přejdi po něm, ale příbytek si na něm nestavěj.“ (svatá učitelka církve Kateřina ze Sieny)!

[1] Z básnické sbírky Korouhve (vydáno Josefem Vilímkem roku 1944) – Svatý Vojtěch