Biblické perikopy:

Sk 2,1-11

Ž 104,1.24.29-31.34

1Kor 12,3b-7.12-13

J 20,19-23

Duch svatý naplňující

Milovaní bratři a sestry ze Zubří a ctění hosté!

Svatodušní plnost

V dnešním prvním čtení říká svatý Lukáš: „Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali.“ (liturgický překlad)

Všimněte si laskavě, že Duch Páně nikdy neuštědřuje drobty, ale dává vždy plnost. Bůh je úplně chudý. Buďme udiveni, ale nedivme se tomu. Bůh nemá nic kromě sebe. Může dát jen sebe. V tomto bodě se podivuhodně stýkají chudoba se všemohoucností.

Přesně tato myšlenka se objevuje hned při prvním zázraku, který je vykonán po Kristově zmrtvýchvstání na přímluvu Petra a Jana, jak to líčí třetí kapitola Skutků apoštolských. Tentýž úryvek jsme pochopitelně četli během oktávu velikonočního: „Podívej se na nás! On tedy na ně pohleděl a čekal, že něco dostane. Ale Petr řekl: ´Stříbro ani zlato nemám. Ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského – vstaň a choď!´“ Právě v tom tkvěla moc apoštolů, že byli jako Ježíš nemajetní. Vzdali se všeho kvůli němu. Chudí, a přesto či lépe právě proto bohatí. Mohli dát jen sebe, tedy vše. Máme-li fondy, což doslova znamená „doly“, máme-li kde kutat, vytěžíme málo. Bůh zlatokopům žehná jen málokdy! Jsme-li bez nich, jednáme z podstaty.

Pán nás neudržuje v trvalé oddanosti bezvýznamnými úplatky, nýbrž dává vše, bez výjimky. Bylo by nesprávné odkazovat se na jednotlivé charismatické dary. Podobalo by se to dětské říkance: „Vařila myšička kašičku na zeleném rendlíčku. Tomu dala, tomu dala, na toho se nedostala.“ Bůh nepoděluje, nýbrž zahrnuje.

Toužit po plnosti, neškemrat o výsady. Jednou jsem rozmlouval s dámou, která se chlubila tím, kolik darů už sesbírala. Jako by měla zřízenou klubovou kartu u Svatého Ducha. Zbývalo jí jen několik posledních nálepek. Ano, i tak můžeme skončit: jako lovci bobříků.

Liturgie této neděle

V liturgických textech této neděle se častěji objevují slovesa odkazující k Bohu, který naplňuje.

Vždyť už vstupní zpěv to připomínal: „Duch Páně naplňuje celý svět, všecko udržuje a obnovuje, promlouvá k národům všech jazyků. Aleluja.“

„Země je plná tvého tvorstva.“ zaznělo ve 104. žalmu.

Sekvence Veni Sancte Spiritus: „Veď nás k ctnostem, nauč nás dobrem naplňovat čas, svými dary pomoz všem.“

Verš před evangeliem je slavným vzýváním Ducha svatého, které známé i ze soukromé pobožnosti: „Přijď, Duchu svatý, – nepřeslechněme – naplň srdce svých věrný atd.“

K tomu ještě přidejme, jak zní eucharistická modlitba. Prosíme v ní za církev svatou a obecnou, aby ji Dobrotivý Otec naplňoval pokojem (pacificare digneris). Český překlad je přiléhavý, neboť tu nejde o žádný prchavý klídek, ale stav dokonalého pokoje. Je dobře znám starověký obrat pax romana, který vystihoval svrchované blaho rozpínající se po celé říši.

Nad dary se kněz bude modlit v hluboké modlitbě: „A nás všechny, kdo máme účast na tomto oltáři a přijmeme toto svaté tělo a krev tvého Syna, naplň veškerým nebeským požehnáním a milostí.“ („omni benedictione caelesti et gratia repleamur“, viz Supplices)

A vrchol nastává v samotné doxologii, která je uvozena takto: „Skrze Krista našeho Pána. Neboť skrze něho toto všechno stále tvoříš a je to dobré, všecko posvěcuješ, životem naplňuješ, žehnáš a nám rozděluješ.“

Prostor naší kaple – prostor posvátný

Naše kaple je celá a v každém drobnosti jedinečná: je prostorem plným Boha, uvnitř kterého se chvějeme podobně jako praotec Jákob. „Není to nic jiného než dům Boží, je to brána do nebe.“ (Gn 28,17 – liturgický překlad)

Píše se rok 2020. Mám za to, že Moravané už nejsou tak konzervativní jako před dvaceti lety. Takový kostel byl opravdovým překvapením pro ty, kdo si zvykli na svůj milovaný vesnický chrám. Dnes jsou na něj právem hrdí. Ať se jejich hrdost nepřeklopí v sebevědomou pýchu.

Všechno je tu jaksi jinak:

Stačí se podívat na oltářní kámen. Nezdá se vám, že jaksi překáží? Leckdy se o něho odíráme. Je takový neopracovaný, nedbalý, neříkám ošklivý, je sám sebou, je pískovcem. A tento surový, hrubý balvan je středobodem celé stavby, to nejdůležitější. Každý oltář představuje Krista. Čím více se to umělci podaří ztvárnit, tím lépe. Zde vidíme kámen, který stavitelé zavrhli, jenž se stal kamenem úhelným. Dodnes nepřestal být balvanem, o který se „skandálně“ klopýtá.

Okna propouštějící světlo jsou většinou z tenkého drahocenného alabastru, máme tu ale i obyčejné sklo, jako třeba nad schodištěm. Snad i proto je nálada této svatyně pokaždé jiná: ráno, v poledne, večer, v různých ročních obdobích; jinak působí, je-li venku májový deštík nebo slunečná obloha. Mám rád naši kapli především v adventu. Okolo jedenácti čtyřiceti, právě při modlitbě Otčenáš mi proniká do očí prudký jas skrz onu skleněnou výplň opatřenou – nikoli náhodou – svatodušní vitrají. Zpočátku vás to oslepuje, ale později si zvyknete. Mžourám jako kocour po probuzení. Právě když jsem vyzýval věřící k modlitbě Páně, postavil se před okno jeden ramenatý muž. Teprve tehdy jsem spatřil věci, které se doposud skrývaly mým očím: V celé kapli vířila malinká, jiskřící prachová zrníčka. Bylo mi nyní nad Slunce jasnější, že toto místo je vskutku plné Boha. Pochopil jsem, že církev svatá je obtěžkána k porodu. Není ani jednoho místečka, kde by Bůh nebyl. A všichni se v tomto prostoru pohybujeme, žijeme a jsme (srov. Sk 17,28).

Astronomové podnikají daleké cesty jen proto, aby zachytili sluneční korónu při úplném zatmění. Žádný sebelepší štít na dalekohledu není tak účinný jako měsíc. Je to vzrušující několikaminutová podívaná. Čím více se sluneční kotouč zakrývá, tím více slábne svit a klesá tepelné záření. Krajina se noří do šera, stíny jsou ostřejší, ptáci se ztiší, jako by oněměli nad tou krásou. Mysterium tremendum et fascinans. Domácí zvířectvo zneklidní stejně tak. Když je Slunce zastíněno, objeví se, na malou chviličku, sluneční siločáry. Někdy připomínají chumel na způsob gordického uzlu. Je-li naše hvězda v magnetickém poklesu, bývá pavučinka jemnější. Má-li Slunce „své dny“, předvádí překrásné sluneční výbuchy, při nichž se plasmová vlákna trhají a odplouvají do otevřeného vesmíru. To ale rozhodně není vše: Luna pokračuje v pohybu a tu se zatřpytí na jejím okraji něco jako perličky nebo broušené rubíny či ametysty. Zázrak optiky! Ve své podstatě nejde o nic jiného než zvrásněný měsíční povrch, posázený prohlubněmi, jež uhnětli dopadající asteroidy. Takhle to ale zní lyričtěji. Věda přece nemá nic proti básnictví.

Některé věci lze zahlédnout jenom při zatmění.

Umělecké dílo dovoluje každému možnost vstoupit. Probouzí naši představivost. Nechá proudit asociace. Kdybych se ptal pana stavitele či těch, kteří se podíleli na výstavbě či výbavě, po celkovém smyslu naší kaple, dočkal bych se různých výkladů.

Farnosti, buď prostorem k setkání s Kristem

Postupně bude k tomuto svatostánku proudit víc a více zvědavců. O jejich zájmu svědčí i pamětní kniha. Vynasnažme se, aby tento Boží dům byl více nežli kuriozitou či líbivým pozadím svateb.

Letniční preface říká: „V Duchu svatém dáváš své církvi život, v něm tě lidé nacházejí, v něm tě vyznávají všechny národy a jazyky.“

Budujme v Zubří církev, v níž lidé nacházejí Boha a v němž jej vyznávají všechny jazyky. Obrácení našich spoluobčanů nebude plodem výmluvnosti nebo inscenační dramaturgie. Máme – jako matka – utvářet prostor ke zrození dítěte, k jeho růstu a porodu. Církev sama od sebe nemá žádný obsah. Je spíše prostředím příhodným k víře.

Je tak jednoduché obalamutit masy, strhnout je, ale je tak namáhavé býti mateřskými; prostorem, v němž samy od sebe, tedy z Ducha svatého, raší otázky a odpovědi krouží ve vzduchu, jako když se schyluje k letní bouři a déšť užuž začíná a objevují se první mohutné blesky.

Chcete-li v hebrejštině říci Duch, užívá se slova ruach. Ten pojem vyvolává představu prostoru, prostoru s nedozírnými horizonty. To je také rys církve a farnosti, kterou jsem si zamiloval.

Sv. Irenej z Lyonu říká ve svém nejznámějším spise Adversis haereses:

Církvi byl svěřen „Boží dar“ … do ní bylo vloženo společenství s Kristem, to je Duch svatý, závdavek neporušitelnosti, utvrzení naší víry, žebřík, po němž vystupujeme k Bohu … Vždyť kde je církev, tam je také Duch Boží, a kde je Duch Boží, tam je církev a veškerá milost. (3,24,1; citováno dle Katechismu 797)

Duch svatý je první i poslední: Probouzí sice naši víru, ale zjevuje se až nakonec. (srov. KKC 694) Nemá být totéž životním stylem církve?

„Církev, živé společenství v apoštolské víře, kterou předává, je (…) místem našeho poznání Ducha svatého…“ (KKC 688) Církev je naše matka, v jejímž konejšivém náručí se učíme mluvit a volat: „Abba. Otče!“ (Ř 8,15; Gal 4,6)

Pokud nedojde k zatmění, nesmí být vidět. A hlavně nemá překážet. (Překážet si může dovolit jen Kristus. Když on zavazí, má k tomu své božské důvody.) Církev se musí spokojit se svým blaženým a oblažujícím posláním: býti či spíše stávati se transparencí Kristovou. Být horskou bystřinou, v níž zahlédnete raky a rybky se stříbřitými šupinkami.

Do sebe pohroužená církev je odsouzena k zániku. Vzhlíží-li se v perleťovém zrcadle, připomíná čarodějnici z pohádky: „Kdo je na světě nejkrásnější?“ Tam, kde se příliš zlatí a pudruje, se necítíme dobře. Církev, v našem případě farnost se ptá: Líbím se svému Pánu?

Milí sváteční hosté, setkali jste se skrze tento prostor s Kristem? Máme mnoho kostelů, některých ubohých jako chatrče, které však jsou opravdovou svatyní, místem, kde se nebe stýká se zemí, kde Bůh svou církev naplňuje.

Kéž je tedy naše církev čistým ovzduším, svěžím jako po dešti.