X

Ciascuno al suo altarino. Rozpustilé črty ke směřování liturgické modlitby

Rád se vracím v naší době koronavirové, alespoň ve vzpomínkách, do Říma. S funěním stoupám na vrcholek Aventinu a skládám nesmrtelný hold hrdinným plebejcům, kteří tady neúnavně vzdorovali povýšenému Senátu. Když míjím Svatého Alexia, myslívám na Slavníkovce jménem Vojtěch, jenž tu prožil nejkrásnější měsíce své pozemské pouti. Na samotném pahorku znovu nakukuji klíčovou dírkou do rozkvetených zahrad maltézských rytířů, požitkářsky se kochám pohledem na popínavé růže tvořící slavobránu Michelangelově kupoli v dáli. Pak se napřímím, otočím a vstupuji do sídla benediktinské konfederace. Mávnutím ruky pozdravím v atriu bronzovou sochu svatého učence Anselma, nahlížím do klášterního kostela a dlouho se těším beuronskou mozaikou. Pak proplouvám útrobami zdejšího papežského athenea, kde jsem byl po čtyři pololetí zasvěcován do tajů římské liturgie.

Vybavení Liturgického institutu je skromné. Chudý příbuzný ve srovnání s pyšně vyhlížejícími ústavy jako Urbaniana, Salesiana či Propaganda fide. Malé potemnělé místnůstky, jako v hradě pro panenky. Nábytek snad ještě pamatuje ctihodného zakladatele papeže Jana XXIII. Hlavní aula, „aulka“, „aulička“ musela být vyztužena poschoďovým kovovým lešením, opravdový inženýrský počin, s dalšími visutými uzounkými lavicemi. Je neuvěřitelné, kolik bohoslovců se tam vměstná. (Jen ti kypřejší ze Spojených států se do nich musejí vlomit silou vůle a svého pověstného sebevědomí.)

Těsno bývá i na pánských záchodcích. (I když, jak víme my slováčtí šohajové, dobrých ludí sa všade vejde dost.) Provedu vás nyní tím kamrlíkem. „To snad žertujete,“ zvolají útlocitné, počestné panny. Jenže pro pochopení našeho příběhu je to nejvýš naléhavé.

V našich rovnostářských školách poslední mužské hájemství, sancta sanctorum. Obdoba anglických pánských klubů, kam noha ženy nikdy nevkročí. U Svatého Anselma jde o čtvercovou cimru, na vojenské kroky dva ku dvěma. Do stěny u okna, nad vyvýšeným stupínkem, je našroubováno několik oválných mis; nepředstavujte si žádné zévy obrovské, připomínají mušličky, aby se tudy o krátkých přestávkách mohlo prohnat co nejvíce návštěvníků. Tím končí scénická poznámka.

 

Naše Alma mater sehrála stěžejní úlohu při díle liturgické reformy: Tady se plamenně diskutovalo o jejích dílčích schématech. Tady vyučovali velcí mužové jako Cipriano Vagaggini.

Dodnes je tu cítit určitá hrdost. My nejsme jako ti příštipkáři ze Svaté Justiny v Padově. My na to totiž jdeme vědecky. Per ritus et praeces. Zkoumáme dějiny, a to, co je vskutku nadčasové, promítáme do současnosti. Jednou vynášíme ostré soudy nad staromilci, jindy ve jménu tradice chráníme naši římskost.

V těch letech mocně podněcoval akademickou rozpravu i papež Benedikt XVI. Zamysleme se nad stavem eucharistické koncelebrace! Obraťme se k Pánu, na Východ! Odezvy byly různé.

Mladý hamburský farář páter Tymister nás s klidem hanzovního mořského vlka uvedl během zvláštního semináře do dějin i současnosti koncelebrace.

 

Při jiné vypjatější hodině se stejných otázek dotkl též jistý prošedivělý docent. Rozpomněl se na svoje kněžské začátky! Kolik mladistvých roků promarnili tím, že stáli jako za trest u starých oltářů, „čumíce hloupě do zdi“. Připomínal tak trochu Martina Lutherů, který měl jednou prohlásit, že lituje každé římské mše, kterou v životě odsloužil. Jeho klidný hlas nabyl nejprve barvy plačtivé, později štkavé, až se dramaticky zajíkl: „Ciascuno al suo altarino! Každý ke svému oltáříčku.“ V tom zazvonilo. Konečně! Vážené osazenstvo se jako velká povodeň rozlila do těch půvabných novogotických nádvoříček. Posluchači s bílými kolárky, puzeni živočišnými touhami, se valí k záchodům. V čele pelotonu běželi hbití Mexičánci, v závěsu duněly kroky ramenatých Germánů a mezi nimi i já. Veselost oněch latinskoamerických chlapců byla pověstná. Jako by v těchto důstojných pánech stále přetrvávalo klukovství a hravost. Byli jakýmsi kořením naší výuky.

Užuž rozrážím dveře s panáčkem. Zase pozdě, k mušličkám se právě blížili naši vtipálci a jeden z nich, unesen přednáškou, hlasitě zavelel: „Ragazzi, ciascuno al suo altarino!“ A ostatní černovlasí hermanos svého velitele s chichotáním poslechli. Teď mi to konečně došlo, všechno tu skutečně připomínalo malou svatyňku. Mládenci, odloživše svou kněžskou velebnost, pěkně „po tridentsku“, čelem ke zdi, zapředli naprosto vážný – jak jinak? – rozhovor, jestli jsou při tomto úkonu opravdu „orientováni“, tedy natočeni k Východu.

A tak tam stáli u těch mušliček, zatímco ostatní čekali, a pokojně besedovali nad přednostmi koncelebrace.

 

Zvláště novokněží mají zakusit, že jsou příslušníky kněžského společenství, a mají načerpat i do chvil, kdy si budou na svých farách připadat nepochopeni nebo osamoceni. Kněžský sbor není jen jakási teologická entita, existující pouze v učených knihách, bezvýznamná, nicotná idea, nominalistické flatum vocis. Ano, bývá leckdy předmětem víry. Přesto existuje. Kněz potřebuje jiného spolubratra kněze. Jedině on se může naladit na jeho kněžskou mysl. Ani vlastní rodina se do kněze nemůže úplně vcítit. Kněžství se totiž nedědí.

Společně se svým biskupem budujeme církev zde na zemi. Do služby vycházíme nikoli jako osamělí rytíři, ale jako spolubratři.

První koncelebrace se každému svěcenci vryje hluboko do srdce. Kněžské společenství se však neutužuje jen jednotlivými koncelebracemi. Kolikrát jsem mocně zažil hluboké kněžské souznění, když jsem svému spolubratru ministroval při nejsvětější oběti? Kolikrát jsem byl rád, že ve vedlejších zpovědnicích někdo zpovídá?

Nemohu zapomenout na ranní tiché mše, které u bočních oltářů celebrovali mniši v Le Barroux i na jejich společnou konventní Eucharistii. V obou případech jsem cítil kněžské společenství.

Někdy mohou spolu, chladnokrevně, koncelebrovat bratři kněží, kteří jsou k sobě jinak neteční, ostražití nebo přímo chovají jeden vůči druhému nelásku. Homo homini lupus, clericus clerici lupissimus. No, nevím, zda se přitom smát nebo spíše červenat. Smát se oné lakoničnosti, červenat se nad popíráním Kristovy vůle: „Aby byli jedno.“ (srov. J 17,21)

Zažil jsem mnoho koncelebrací, které ve mně zanechaly nesmazatelnou stopu, ale i takové, Bohu žel, které mnou otřásly. Zůstává nám vcelku velký dluh: zamyslet se nad jejich žádoucí podobou.

Nejsem jediným knězem, který by uvítal návrat k původním oltářům. Nejsem jediným, kdo by se rád, svorně se svatým Božím lidem, při eucharistické modlitbě obracel tímtéž směrem, na Východ.

 

Ve třiceti letech jsem převzal farnost v Dlouhé Loučce. K tomu jsem dojížděl také do sousední Paseky. Celková obnova tamějšího kostela se chýlila ke zdárnému konci. Zneklidňoval mě jen přenosný obětní stůl, který tu byl zřízen, ad interim, začátkem sedmdesátých let. Čelní strana pocházela ze zničené oltářní mřížky, bočnice kdoví odkud. Menza? Obyčejná bíle natřená dřevotříska, do níž byl uprostřed zapuštěn oltářní kámen, jehož původ je neznámý. To vše bylo zdviženo pomocí palubek asi o třicet centimetrů. Výplod divoké tvořivosti. Byl tak ošklivý, že jsme jej o Velkém pátku raději zcela neobnažovali. Nebylo by lepší toto svědectví hanby zcela odstranit? Nebylo by rozumnější a pro věřící plodnější vrátit se k původnímu oltáři?

Mezi farníky nepanovala v tomto bodě shoda. Obrátil jsem se tedy písemně se synovskou důvěrou na našeho sídelního arcibiskupa. Užaslý metropolita si mě okamžitě lustroval u kolegy: „Antoníne, co tam ten Pavel vyvádí?“ Ve své důvěřivosti jsem vůbec netušil, jak citlivou strunu jsem u našeho arcipastýře rozezněl. Vždyť nespoutané zavádění dočasných oltářů představovalo jeho kněžské mládí, jeho první duchovenské krůčky. Možná to byl přímo znak revoluce, po níž každý mladík prahne. I vzpomněl jsem si opět na onoho profesora…

Na odpověď jsem nemusel dlouho čekat. Jeho Excelence se netajila radostí z mé horlivosti, vyjádřila pochopení pro důvody, které jsem předestřel. Nakonec pronesla očekávané orákulum: „Víš, za tu jednu jedinou nesmrtelnou duši, která by přestala docházet do kostela, by ta změna nestála.“ To bylo moudré řešení.

Obnovený kostel se otvíral slavnostní bohoslužbou. Oltář versus populum jsme cudně obalili vzácnými tkaninami. Vše klapalo jak hodinky. Biskupská mše byla u konce. Když se Metodějův nástupce odstrojoval v prozatímní sakristii pod renesanční věží, pohlédl zdálky, prorockým zrakem, východním směrem, ano, k tomu ošklivému kačátku, jež zove oltář, a vítězoslavně, znalecky, osvíceně prohlásil: „Když se na něj podívám odtud, není zase tak nehezký.“ Od té doby vím, že na některé prvky církevního mobiliáře je třeba se dívat ze vzdálenosti dvaceti metrů. Tehdy jsem začal tušit, že i svou milovanou církev musím leckdy nahlížet ze správného úhlu. Věci přestanou být odpudivými, ale dostanou patinu. (I mně to ostatně sluší s odstupem, zaujmu-li roztomilou pózu.)

 

Nebudu nic zastírat, nejsem zcela smířen s tím, že většina našich kostelů si zřídila nové oltáře, kde se slaví svatá tajemství tváří k lidu. Po letech se proti tomu už nebouřím a snažím se to brát z té lepší stránky. Pěstní souboje mnoho nepřinášejí. Zásady, které nestmelují, rozhánějí.

Najmenujme do liturgických komisí ony zbožné chlapce z Latinské Ameriky. Umějí zavtipkovat, gracias a Dios! V tak závažných věcech nelze popřít, že smysl pro humor odlehčuje a osvobozuje.

 

Allora, ragazzi, ciascuno al suo altarino!

13. 5. si připomínáme

Blog pana faráře

Ciascuno al suo altarino. Rozpustilé črty ke směřování liturgické modlitby
Rád se vracím v naší době koronavirové, alespoň ve vzpomínkách, do Říma. S funěním stoupám na vrcholek Aventinu a skládám nesmrtelný hold hrdinným plebejcům, kteří tady neúnavně...