X

Iniciační svátosti v soudobé české společnosti

Milí čtenáři a čtenářky mého blogu. Právě jsem dokončil jeden odbornější článek, který by výhledově měl být i přetištěn v nějakém teologickém časopisu. Chtěl bych se o něj podělit i s vámi. Příjemné louskání písmenek. Otec Pavel z karanténního lůžka. Nemoc je třeba využít smysluplně.

 

Katechismus katolické církve u všech svátostí nabízí seznam nejrůznějších pojmenování. Křest je koupelí znovuzrození a obnovení v Duchu svatém (1215), osvícením (1216). Také eucharistie má spoustu nádherných jmen: večeře Páně, lámání chleba, synaxis (1329), památka utrpení a zmrtvýchvstání Páně, Nejsvětější oběť, svatá a božská liturgie, svatá tajemství (1330), přijímání (1331) a mše svatá (1332). Biřmování v průběhu dějin se nazývalo nejrůznějšími výrazy: na Východě dodnes myropomazanie, na Západě nejprve signatio, consignatio a později od Gregoriánského sakramentáře confirmatio.

Jaká jména bychom měli přisoudit těmto iniciačním svátostem dnes?

 

Křest v naší české současnosti

Svatému křtu by se mělo dařit nejlépe ze všech tří iniciačních svátostí. Můžeme se přitom odkazovat na spolehlivé statistiky, založené na opisech matrik.

Jde o žádaný a přitažlivý rituál. V prostředí, kde se rozmáhá synkretismus jako houby po dešti, se nemůžeme divit, že se leckdy poptává obřad pro obřad. Naukové obsahy, které ceremonie předává, nenalézají u rodičů valnou odezvu, a závazek vychovávat ve víře také nenahání strach.

Jako kněží hledáme každou skulinku, abychom mohli malé dítě provést branou křtu a ne vyvést z fary ven.

Někteří žadatelé prohlašují bez uzardění, že „chtějí jenom ten křest“.

 

Soumrak svatého biřmování?

Oč býváme blahosklonnější v udílení té svátosti, která je ke spáse nezbytná[1], o to urputněji se snažíme při přípravě biřmovanců. Chceme dohnat to, co jsme snad nestihli nebo úplně propásli. Není to tišící lék na naše svědomí? Možná. Spíše mám ale pocit, že v tomto případě jde o naprosto ukázkové placebo: Ty, které bychom chtěli na schůzkách pro biřmovance vidět, obyčejně neuvidíme. Nic naplat, musíme si to vynahradit alespoň u těch dětí z lepších katolických rodin.

Dokonce se stává, že odkládáme biřmování i neofytům. Když se poučenější novokřtěnci brání: „To není fair“, odpovíme svou úřední přesilou: „Protože ještě nejste zralá na biřmování.“ Dovolím si parafrázovat jednu slavnou sloku z chvalozpěvu o Anežce Římské: Matura lavacro fuit, matura nondum confirmationi – Zralá ke křestní koupeli a ještě nezralá k biřmování[2]. To je opravdová hádanka z úst Sfingy.

Dnešní biřmovanci jsou exkluzivní. V jejich řadách bývají převážně mládežníci do dvaceti let. Při obřadu pohlížíme na ty svěží tváře: Ach, jak jsou uvědomělí a přesvědčiví! To je opravdová elita křesťanské mládeže. Jsou to jedním slovem hrdinové. Kolik úsilí museli vynaložit do přípravy na tuto svátost? Pravidelně se scházeli, oprašovali si věroučné znalosti, oddávali se usebrané modlitbě. Dokonce skládají i osobní motivační dopis svému biskupovi. Jak jsou dokonalí!

Je tohle tradiční pohled na svátost biřmování? Bylo pomazání křižmem chápáno vždy jako metál pro ty nejlepší z naší omladiny? Nikoliv. Biřmování se neudílelo dospívajícím, ale bylo dovršením křestních obřadů dospělých.[3] Ono druhé mazání křižmem, na čele, vlastně uzpůsobovalo novokřtěnce ke společné bohoslužbě. V křestní lázni se člověk narodil „z vody a Ducha svatého“, biřmováním a eucharistií byl přijat do duchovní rodiny, mezi křesťany.

Je tedy přípustné hovořit o biřmování jako svátosti dospělosti? Ano i ne.

Ano, poněvadž biřmovanec přijímá zodpovědnost za své křesťanské společenství. Nemluví o církvi ve třetí osobě, ale říká: „Já jsem součástí této církve a nestydím se za ni.“

Ne, protože je ještě mladý a nemůže se od něj čekat, že obrátí svět ke Kristu. Jejich mládí je krásné, obohacuje naši církev, ale není páteří křesťanství. Dospívající biřmovanci jsou křehcí jako květinky. A mají na to nárok. O maturantech také říkáme, že skládají zkoušku dospělosti. Všichni ale tušíme, kolik úsilí je bude stát, než se opravdu stanou dospělými a začlení se naplno do společnosti velkých.

Vraťme se ještě k biřmování jako svátosti uzavřenějšího klubu lepších, silněji řečeno, křesťanské elity. Někdo mi namítne, že to vše je pouze nechtěným vedlejším důsledkem. Když se kácí les, létají třísky. Věk biřmovanců se prý oddaluje jen a jen proto, abychom měli další šanci zapracovat na jejich křesťanském rozvoji a pomoci jim začlenit se do místní křesťanské obce. Tohle vysvětlení zní rozumně, starostlivě, ba ochranářsky. Svátost nám umožní přidržet vrtkavé mládežníky ve farních budovách, někdy i na eucharistických adoracích, dokonce se nám podaří je dostat i na nějakou pouť nebo duchovní cvičení šité na míru.

Bohu díky za to. Ale kolik z „puberťáků“ při pomyšlení na tyto požadavky se uráčí přihlásit k biřmování? Jedni řeknou ano, praví hrdinové, druzí naopak slušně poděkují a odejdou. Biřmování se v mnoha případech stalo rukojmím, které se už stejně nevyplatí osvobozovat z rukou uchvatitelů.

Proč si nevezmeme za beranidlo cokoli jiného nežli tuto svátost? Anebo tak málo věříme v její působení? Nebo pochybujeme o tom, že by naše katecheze samy od sebe mohly někoho zaujmout?

Chceme-li biřmovancům udílet „svátost dospělosti“, jednáme s nimi jako s dospělými? Je vhodné donucovat náš dorost, cum grano salis, duchovním revolverem u spánku? Jak se asi zachová opravdu samostatný člověk? Odpoví: Děkuji, nemám zájem.

 

Fenomén prvního svatého přijímání

A jaké místo na současném českém a moravském pastoračním poli zaujímá fenomén zvaný první svaté přijímání?

Mějme na paměti, že křest-biřmování a eucharistie patří nerozlučně k sobě: Když biskup předsedal slavení křtu novorozeňat, udílel až do 12. století malému tvorečkovi současně všechny tři svátosti.

Jak se to přihodilo, že biřmování je dnes udíleno katolíkům starším čtrnácti let, těm, kteří zpravidla už ve třetí třídě poprvé přijali nejsvětější svátost? Abychom si odpověděli na tuto otázku, musíme sledovat dlouhý dějinný vývoj:

Křesťanství se bouřlivě rozšiřovalo za Alpy. Biskupové sídlící ve významnějších městech už nebyli schopni osobně biřmovat každého čerstvě pokřtěného. Proto se ustálila na Západě praxe, že biřmování se odkládalo až do té chvíle, kdy do vesnice zavítal na vizitaci biskup. Toto rozhodnutí bylo moudré. Díky tomu se uchovalo pouto mezi křtěncem a biskupem jako vlastním pastýřem diecéze.

Až do začátku 20. století se však důsledně dodržovalo zděděné pořadí tří iniciačních svátostí. Křtěna byla novorozeňátka, třeba hned po porodu. Biřmování udílel biskup dětem okolo sedmého roku života a na závěr, teprve ke dvanáctému roku života, když už dítě bezpečně rozlišovalo mezi obyčejným chlebem a chlebem nadpřirozeným, smělo poprvé přistoupit k Eucharistii.

Papež Pius X. roku 1910 prostřednictvím příslušné římské Kongregace umožnil dětem okolo sedmého roku přistupovat poprvé k nejsvětější svátosti oltářní[4]. Daný dekret se však nese ve velmi tradičním duchu, jako by chtěl říci: Nihil novi sub sole; nejde o reformu, nýbrž o návrat k církevní latinské tradici. Samotnému ustanovení o věku prvokomunikantů je dokonce předsazen důkladnější dějinný a kanonický rozbor i komentář k výnosům všeobecných sněmů.

Dá se však podle pramenů, které jsou k dispozici, tvrdit, že by tento pontifex změnil pořadí iniciačních svátostí? Myslím, že nikoliv. Jisté je, že v dekretu se vůbec nemluví o biřmování, tím spíše o minimálním věku biřmovanců.

Až za pontifikátu Pia XI. vychází zajímavá deklarace téže Kongregace ohledně věku biřmovanců, která nebrání tomu, aby dítě přijalo eucharistii ještě před biřmováním[5]. Ale ani zde se nedá jednoduše říci, že by se upravilo pořadí iniciačních svátostí, jak se uvádí v některých publikacích. Orgány Svatého stolce jen žádaly, aby děti mohly čerpat ze svátostné milosti, jakmile jsou schopny rozeznat dobro od zla a rozlišit mezi chlebem běžným a chlebem eucharistickým[6].

Zkrátka se stalo běžné, že pokřtěné děti přijímaly poprvé Nejsvětější svátost oltářní okolo sedmého roku života a v ještě dětských letech následovalo biřmování.

Platný Kodex kanonického práva v kánonu 891 požaduje, aby se biřmování udělovalo věřícím kolem věku, kdy dosáhli vlastního rozhodování, pokud biskupské konference nestanoví jinak[7]. To se stalo i v našem případě.[8] Je velká škoda, že tohle ustanovení naši partikulární církevní zákonodárci blíže nevysvětlují, ani z hlediska teologického, ani vývojového. Zároveň se nedozvíme ani to, kterak  zacházet v našich podmínkách s oněmi třískami z káceného lesa: Jak se chovat k nebiřmovaným snoubencům, nebiřmovaným žadatelům o kmotrovství atd. Jak poradit knězi, který přichází k umírajícímu a neví, zda je bezvědomý již biřmován či nikoli.

Piu X. mnozí vytýkají, že byl moc tradiční. To platí i o uzpůsobení dobové „iniciační“ praxe. Jeho snaha o obnovu církve a její liturgie však přinesla užitek. Jaké plody nese převratné novodobé ustanovení ohledně minimálního věku biřmovanců, je sporné.

Sv. Tomáš Akvinský nepřestává zdůrazňovat, že spojením s eucharistií se přivádí k dokonalosti každý bohoslužebný úkon[9]. To vztahujeme i na křesťanskou iniciaci. „Odvolávat se na pozdější přistoupení biřmovaného ke svatému přijímání nezní příliš přesvědčivě,“ komentuje Caspani, „pokud, v mnoha případech, ten, kdo přijímá biřmování, už přistoupil k eucharistickému stolu.“[10]

V mnoha farnostech naší země kněží nedoprovodili k oltáři prvokomunikanty už dlouhá léta. Nesoulad s křestní matrikou opravdu bije do očí. První účast na eucharistii už zřejmě není svátostí parádních šatiček, ale svátostí přijímání prvního a posledního.

 

Shrnutí

Nuže, namísto scholastické brány ke svátostem, svátosti dospělosti a pokrmu na cestu přišla na scénu nová trojka: svátost minima, svátost křesťanské elity a svátost přijímání prvního a posledního. Myslím, že tento stav je do budoucna neudržitelný. Chceme-li zcela popřít své kořeny, pokračujme v tomto setrvačném pohybu. Jenom tehdy se domohou iniciační svátosti svého stěžejního postavení, budeme-li je vnímat i slavit unitárně.

 

[1] Srov. např. Katechismus katolické církve 1257-1261 nebo i deklarace Dominus Iesus ze 6. srpna 2000 S. Congregatio de fide, Dominus Iesus 20 in Acta Apostolica Sedis 92 (2000) 761-762: „Imprimis, firmiter credendum est « Ecclesiam hanc peregrinantem necessariam esse ad salutem. Unus enim Christus est Mediator ac via salutis, qui in Corpore suo, quod est Ecclesia, praesens nobis fit; Ipse autem necessitatem fidei et baptismi expressis verbis inculcando (cfr Me 16,16; Io 3,5), necessitatem Ecclesiae, in quam homines per baptismum tamquam per ianuam intrant, simul confirmavit».77 Haec doctrina universali voluntati Dei salvificae non opponitur (cfr 1 Tim 2,4), quapropter « necesse est duae hae veritates coniunctae teneantur, videlicet vera possibilitas salutis in Christo pro omnibus hominibus et Ecclesiae necessitas ad hanc salutem ».78“ Česky: „Především je nutno pevně věřit, že „putující církev je nutná ke spáse. Neboť jedině Kristus je prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás stává přítomným ve svém těle, církvi. On sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu (srov. Mk 16,16; Jan 3,5) potvrdil zároveň i nutnost církve, do které lidé vstupují křtem jako branou“. 77 Toto učení se nesmí stavět do protikladu s univerzální spásonosnou vůlí Boží (srov. 1 Tim 2,4); proto „je nutno mít stále na paměti obě tyto pravdy – skutečnou možnost spásy danou v Kristu všem lidem a nutnou přítomnost církve pro tuto spásu“.78“ Červená řada 12. Sekretariát České biskupské konference, Praha 2000, 26.

[2] „Matura martyrio fuit –matura nondum nuptiis.“ (Officium divinum ex decreto sacrosancti oecumenici concilii Vaticani II instauratum auctoritate Pauli PP. VI promulgatum. Liturgia horarum iuxta ritum romanum. III. Tempus per annum hebdomadae I – XVII. Editio typica, Typis polyglottis Vaticanis, Civitas Vaticana 1975, 1073.)

[3] Ze starokřesťanského spisu Apoštolská tradice se dozvídáme, jaký byl vlastní význam pomazání křižmem: Na závěr křestních obřadů byli neofyté mazáni ještě jednou svatým křižmem, na čele, a to samotným biskupem. Hned poté byl biřmovanec byl přiveden mezi ostatní křesťany a mohl se s nimi poprvé obejmout. Zároveň přinášel poprvé i dary ke slavení mše svaté, chléb a víno. Už na něj bylo pohlíženo jako na bratra či sestru.

[4] Srov. Decretum de aetate puerorum ad primam eucharisticam communionem 8 augusti 1910admittendorum Quam singulari Acta Apostolicae Sedis 2 (1910) 577-583. Srov. také Ephemerides Liturgicae 24 (1910) 586-592 či Il Monitore Ecclesiastico 22 (1910) 250-256 a také Documenta Pontificia ad instaurationem liturgicam sectantia. Vol. I, ed. A. Bugnini, Roma 1953, 41-46.

[5] Srov. S. Congregatio de disciplina Sacramentorum, Declaratio De aetate confirmandorum 30 iunii 1932 Plures petitiones, in Acta Apostolicae Sedis 24 (1932) 271-272; Ephemerides Liturgicae 46 (1932) 487-488; Il Monitore Ecclesiastico 57 (1932) 257-258; Periodica de re morali, canonica, liturgica 21 (1932) 275-276.

[6]Citováno dle čl. 1347 in Documenta ad instaurationem liturgicam spectantia I. 1903-1963, ed. C. Braga – A. Bugnini, Centro liturgico Vincenziano- Edizioni Liturgiche, Roma 2000, 372: „Ne autem ex hac resolutione aliquis error irrepat aut non recta intelligentia de sacrorum canonum intentione et praecepto circa aetatem admittendorum ad primam Communionem Eucharisticam, declarat eadem Sacra Congregatio, equidem opportunum esse et conformis naturae et effectibus sacramenti Confirmationis, pueros ad sacram Mensam prima vice non accedere nisi post receptum Confirmationis Sacarmaentum, quod est veluti complementum baptismatis et in quo datur plenitudo Spiritus Sancti (S. Thomas, p. III, quaestio 72, art. 2); non tamen iidem censendi sunt prohiberi quominus ad eamdem Mensam prius admittantur, si ad annos discretionis pervenerit, quamvis Confirmationis sacramentum sacramentum antea accipere non potuerunt.“

[7] Kodex kanonického práva, kán. 891, Česká biskupská konference – Karmelitánské nakladatelství, Praha – Kostelní vydří 1994: . „Sacramentum confirmationis conferatur fidelibus circa aetatem discretionis, nisi Episcoporum conferetia aliam aetatem determinaverit, aut adsit periculum mortis vel, de iudicio ministri, gravis causa aliud suadeat.“ – „Svátost biřmování se uděluje věřícím kolem věku, kdy dosáhli vlastního rozhodování, pokud biskupská konference nestanovila jiný věk nebo pokud se nejedná o nebezpečí smrti anebo pokud podle rozhodnutí udělovatele závažný důvod nevyžaduje jednat jinak.“

[8] Např. Acta curiae olomucensis 1999-01, čl 2, str. 3.

[9] S. Thomas Aquinas, Summa Theologiae IIIq.73a.3co.: „Respondeo dicendum quod in hoc sacramento duo est considerare, scilicet ipsum sacramentum, et rem sacramenti. Dictum est autem quod res sacramenti est unitas corporis mystici, sine qua non potest esse salus, nulli enim patet aditus salutis extra Ecclesiam, sicut nec in diluvio absque arca Noe, quae significat Ecclesiam, ut habetur I Petr. III. Dictum est autem supra quod res alicuius sacramenti haberi potest ante perceptionem sacramenti, ex ipso voto sacramenti percipiendi. Unde ante perceptionem huius sacramenti, potest homo habere salutem ex voto percipiendi hoc sacramentum, sicut et ante Baptismum ex voto Baptismi, ut supra dictum est. Tamen est differentia quantum ad duo. Primo quidem, quia Baptismus est principium spiritualis vitae, et ianua sacramentorum. Eucharistia vero est quasi consummatio spiritualis vitae, et omnium sacramentorum finis, ut supra dictum est, per sanctificationes enim omnium sacramentorum fit praeparatio ad suscipiendam vel consecrandam Eucharistiam. Et ideo perceptio Baptismi est necessaria ad inchoandam spiritualem vitam, perceptio autem Eucharistiae est necessaria ad consummandam ipsam, non ad hoc quod simpliciter habeatur, sed sufficit eam habere in voto, sicut et finis habetur in desiderio et intentione. Alia differentia est, quia per Baptismum ordinatur homo ad Eucharistiam. Et ideo ex hoc ipso quod pueri baptizantur, ordinantur per Ecclesiam ad Eucharistiam. Et sic, sicut ex fide Ecclesiae credunt, sic ex intentione Ecclesiae desiderant Eucharistiam, et per consequens recipiunt rem ipsius. Sed ad Baptismum non ordinantur per aliud praecedens sacramentum. Et ideo, ante susceptionem Baptismi, non habent pueri aliquo modo Baptismum in voto, sed soli adulti. Unde rem sacramenti percipere non possunt sine perceptione sacramenti. Et ideo hoc sacramentum non hoc modo est de necessitate salutis sicut Baptismus.“ „Odpovídám: Musí se říci, že v této svátosti jest uvážiti dvojí: totiž samu svátost a věc svátosti. Bylo pak řečeno, že věcí svátosti jest jednota tajemného těla, bez níž nemůže býti spasení: neboť nikomu není volná cesta spasení mimo Církev, jako ani při potopě mimo archu Noemovu, jež značí Církev, jak máme ve II. Petr. 3. Bylo však svrchu řečeno, že lze míti věc nějaké svátosti před přijetím svátosti, jen z touhy, přijmouti svátost. Pročež před přijetím této svátosti může míti člověk spásu z touhy přijmouti tuto svátost; jakož i před křtem, z touhy po křtu, jak bylo shora řečeno.

Ale jest tu rozdíl ve dvojím. – A to nejprve, protože křest jest počátek duchovního života a brána svátostí. Eucharistie však jest jako dokončení duchovního života a cíl všech svátostí, jak bylo shora řečeno; neboť posvěcováními všech svátostí děje se příprava na přijetí anebo posvěcení Eucharistie. A proto přijetí křtu jest nutné k započetí duchovního života; přijetí pak Eucharistie jest nutné k jeho dokončení; ne tak, aby se jednoduše přijímala, nýbrž stačí přijmouti ji v touze, jako i cíl máme v touze a úmyslu.

Jiný rozdíl jest, že křtem je člověk zařízen k Eucharistii. A proto již tím, že jsou děti pokřtěny, jsou Církví zařízeny k Eucharistii. A tak, jako skrze víru Církve věří, tak skrze úmysl Církve touží po Eucharistii a v důsledku přijímají její věc. Ale ke křtu nejsou zařizovány nějakou jinou předchozí svátostí. A proto před přijetím křtu děti nemají křtu nějakým způsobem v touze, nýbrž jen dospělí. Pročež nemohou přijmouti věc svátosti bez přijetí svátosti. A proto není tato svátost tím způsobem nutná ke spasení, jako křest.“ (Srov. http://krystal.op.cz/sth/sth.php?&next=)

[10] Caspani, 836: (…) un richiamo al successivo accesso del confermato all’eucaristia suonerebbe piuttosto inautentico, quando, in molti casi, chi riceve la conferm\azione già si è accostato alla mensa eucaristica.“

15. 8. si připomínáme

Blog pana faráře

Polednice pátek (24. června 2022 - Porto)
„Tam se třásli strachem, kde nebylo strachu.“ (srov. Ž 13)     Hurá, podařilo se mi vypravit takřka padesátičlennou skupinu poutníků do Portugalska. Zpočátku vše...