Jitrnice, kterou svět neviděl

Ano, nemám rád pití, možná má na tom zásluhu bývalý slovenský velvyslanec u Svatého Stolce Jozef Mikloško. Slovenské zastoupení udržovalo přátelské styky s českou kolejí v Římě. Jednoho dne uspořádala Jeho Excelence v našem zeleném salónku recepci na rozloučenou. Vzkázala přes rektora, že „nikomu neostane nič dlžný a patrične sa aj odmení“, a požádala obyvatele Nepomucena o výpomoc při obsluze. No hurá, aspoň si přivyděláme na skripta.

A tak jsme v černých klerikách celé odpoledne do pozdního večera obskakovali mlsné jazýčky vzácných hostí, na plechových vozíčcích průběžně dodávali čisté sklo a v podzemí obsluhovali průmyslovou myčku, až se z nás lilo. Z naší zanícené služby byl vrcholný diplomat dojatý a sliboval, že se o ní neopomene zmínit u samotného prezidenta Slovenské republiky. Také my jsme byli štěstím bez sebe, když každého z hochů obešla ekonomka ambasády a podělila – po pěti eurech. K tomu významně dodala: „A z toho, čo hore zbylo, si môžte popiť.“

Připadali jsme si jak v pohádce o jitrnici, kterou svět neviděl.