X

Malý náměsíčník

„Ze stejné látky jsme, z níž spřádají se sny, a život je jen ostrůvek, co ze všech stran je obklopený spánkem.“[1] (Prospero)

 

Současný papež hodně mluví o snech: Mladí mají snít. Děcko, které sní moc, je stejně churavé jako děcko, které nesní vůbec. Jen sirotkům je zapovězeno snít, jak víme od pana Wilda[2]. Svobodní synové a dcery mohou snít do sytosti.

Já jsem byl dítětem, kterému se stále něco zdálo. Jeden krásnější a dobrodružnější sen vedle druhého. Některé dokonce připomínaly epizody seriálu. Vícekrát se v mém životě objevily i sny podivné, jak ještě seznáme na dalších stránkách.

Divoce jsem snil i za dne. Miloval jsem sluchátko Macha a Šebestové a vůbec takové pohádky, v nichž lze vyslovit přání dle libosti. V první třídě jsem u jednoho domu zasadil tu nevšední Harcubovu pětikorunu v naději, že vyroste jako dýňové semínko, a pak budu v balíku. Nevzklíčila. Snad mi to Pán při účtování nevytmaví: „Služebníku líný…“ (srov. Mt 25,26 par)

 

Během snění nemáme sebe pod dohledem, a to je tuze nemilé…

Moje sestra už bydlela na internátu v Brně, já nocoval v její posteli, čehož jsem si velice považoval. Mohl jsem mít deset let.

Během noci se mi občas zachtělo na malou stranu. Aniž bych o tom věděl, vstával jsem a kráčíval do manželské ložnice, kde jsem otevřel skříň a chystal se svůj čin dokonat. Maminka mě, díky Bohu, v posledním okamžiku zadržela. Jinak bych jí pokropil úhledně složené prádlo. Byla by to pořádná kaluž! Jen si to představte. Vždy zavolala jménem, jako Rabbi Loew Golema: „Palošu.“ a svým hlasem bezpečně navedla k záchodu. Natáhl jsem kalhoty, otočil se a poslušně odkráčel. Jméno je klíčem k duši. Tolik představení v mém komorním divadélku Somnambules.

Náměsíčná Lady Macbethová bloudila hradem volajíc „Krev. Krev.“ Pokud jste někdy byli na uvedeném představení, nezadržitelně vás mrazí při této scéně. Ve srovnání s ní je Hamletův slavný monolog slabý a krotký. Muž zamýšlející se nad bytím a nebytím má přece jenom kontrolu nad svými mozkovými pochody. Z mocichtivé šlechtičny však promlouvá její duše bez cenzury, její nesmrtelná duše svědčí proti sobě.

Matčin hlas byl pro mě kompasem. Ona mě probouzela ze spánku. Ona zas a znovu bděla nad tlukotem mého srdce, chránila před pádem a v době dospívání si bude všímat i mého nočního vzlykotu. Mateřský pud působí, že žena obětuje potěšení z poctivého, tvrdého, zaslouženého spánku, a spokojí se s polospánkem. Všichni potřebujeme matku, aby nás uprostřed noci volala ze smrti k životu, abychom mohli klidně odpočívat.

Je útěšné, že máme někoho, kdo se o nás bojí a nikdy se neponoří do tak hlubokého spánku, aby nás nehlídal. Proto miluji ten dávný žalm Pozvedám své oči k horám: „Nebude dřímat a spát Izraelův strážce.“

Jak sladké je vnímat Kristův hlas, usínat s ním i procitat. To je opravdový Orfeus; je to božský pastýř probouzející svou hrou na píšťalku celou přírodu ze zimního spánku, z Hádovy tyranie. Jen si kvůli tomuto výjevu zajděte do římských katakomb nebo ravennského Mauzolea Gally Placidie.

 

Nemusím dodávat, že jsem si z oněch nočních eskapád nepamatoval nic. Proto jsem se v pozdějších letech strachoval, že na školním výletě budu brebentit ze spaní, anebo vstanu a vyvedu něco neobyčejně trapného. Strachoval jsem se, že prozradím o sobě něco mimořádně tajného. Tušil jsem, že na dně mé duše třímá nějaká nezkrotná příšera, která se dříve nebo později přihlásí o slovo. Její jméno jsem tehdy neznal.

Mluvení ze snu nahání hrůzu i jeho svědkům. A pak, s velkým hlomozem, řinčením a třaskotem, se zhroutí obrázek, který si naši blízcí po dlouhá léta oprašovali. „To bychom do tebe neřekli!“ Jsem nevypočitatelný náměsíčník a k tomu …! „Hrůza odevšad!“ (Jer 20,3 a srov. i jiné odkazy u proroka)

Trans, zběsilý trans; na trans jsem citlivější nežli ostatní. Mohu se snadno stát nevědomým nástrojem čehokoli. Ó běda. Je hloupé, že nemohu ovlivnit to, co se děje ve spánku. Co si počít, aby se ze mě nestala stvůra? Pak je lépe nezavírat víčka a nedopustit sny. Kde ovšem přesně končí soustava bdělosti a začíná spánek? Někde za Oortovým oblakem, dozajista.

A kudy vede hranice mezi smrtí a spánkem? Poraďte, Thanate a Hypnosi, bratříčkové. Chci být sám sebou. Jen nezadřímnout ukolébán pokrytectvím a lží. Kéž mohu jednou zesnout tak, aby se můj křest dokonal, abych se směl těšit ze spánku spravedlivých. To bude teprve odpočinek. Requiem aeternam dona mihi, Domine!

Počítám dny, kdy jsem se bál snění. Teď již se nebojím; „bdělé noční můry“ mě nezotročí[3], pane Ginsbergu. Život je sacra zajímavej“[4], třebaže je „děsivej“.

Nestraňte se náměsíčníků a sázejte nebojácně svůj penízek do hlíny.

 

[1] Prosperova řeč: W. Shakespeare, Bouře, 4. dějství, 1. scéna.

[2] V pohádce Šťastný princ zakazuje ředitel dětem ze sirotčince snít.

[3] Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, (…)

kteří křehli zimou v neholených pokojích ve spodním prádle, pálili peníze v koších na odpadky a naslouchali přes zeď Hrůze,

které zkopali do přirození, když se vraceli přes Laredo s opaskem marihuany pro New York,

kteří polykali oheň v popatlaných hotelech nebo pili terpentýn v Rajské uličce, smrt, nebo noc co noc očistcovali svá torza

pomocí snů, pomocí drog, pomocí bdělých nočních můr, alkoholu, ocasu a nekonečných prcponků

A.Ginsberg, Kvílení.

[4] K. Satoria – M. O. Vácha, Život je sacra zajímavej, Cesty, Brno 2013.

leden 2022
Po
Út
St
Čt
So
Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6

19. 1. si připomínáme

Blog pana faráře

Spiritismus
Snad bych při svém vzpomínání neměl pominout spiritistickou zkušenost. Ano, i do toho jsem se měl, nenechavec, namočit… Proč ses do něčeho tak nebezpečného pouštěl,...