X

Objevovat, nikoli vynalézat - ke kultuře církevních pohřbů v Zubří

Kniha Pohřebních obřadů dává služebníkovi opravdu široký prostor k přizpůsobení. Kněz by měl znát své pravomoci a měl by jich podle okolností dovedně využívat.[1] Nemusí se tedy uchylovat k vlastním vynálezům.

Dá se konstatovat, že církevní pohřeb má svá specifika oproti civilním rozloučením. Je vhodné při přípravě pohřbu pozůstalé na ně upozornit. Zvláště naléhavé je to u rodin, které nemají žádné ponětí o vlastním obsahu a průběhu slavení. Čím hlubší je nevědomost, tím více vyvstává riziko nedorozumění či rozčarování. I když je církev připravena posloužit kterémukoli pokřtěnému zesnulému, může kněz za určitých nepříznivých okolností pozůstalým namísto řádného křesťanského pohřbu vlídně nabídnout spíše zádušní mši, slavenou s vhodným časovým odstupem, po rozloučení občanském. Tím lépe vysvitne pravý charakter křesťanských obřadů, aniž by to k truchlícím bylo neohleduplné.

Nepoučené a nezasvěcené návštěvníky pohřbu může mše svatá zaskočit, protože úplně opomíjí řeč o zesnulém a je celá fascinována „nějakým“ Kristem, Božím Beránkem. Zabývá se tématy zdánlivě nesouvisejícími, jako je Ježíšova poslední večeře. Čtou se úryvky líčící události z dávnověku. Tělo zemřelého přitom bez povšimnutí spočívá na úpatí oltáře. Jenže to je záměrem pohřební mše. Můj život je Kristus. Nežiji již já, ale žije ve mně Kristus. Ať oslavím Krista životem i smrtí (srov. Gal 2,19). Dá se říci v přeneseném slova smyslu, že křesťanův pohřeb je posledním vyznáním jeho oddané víry. Tak, jak po celý život nepřijímal chvály, chce i nyní stvrdit konečně, neodvolatelně, Kristovo prvenství a božství.

Jedinečnost křesťanského pohřbu vysvitne také na základě jednoduchého porovnání kostelů a budov určených k civilnímu rozloučení:

Nemohu neocenit architektonickou úroveň některých krematorií. Vnitřní dispozice i úprava bývá účelná a vkusná. V popředí, na čestném místě, k němuž se upírají zraky všech, bývá výrazný vyvýšený katafalk (44. až 50. snímek). Po stranách najdeme květinové dary a leckdy i podobiznu zemřelého. Dále zde najdeme místo, odkud obřadník vede vskutku pietní ceremonii, zpravidla řečnický pult.

Kostel je vystaven ke zpřítomňování Kristovy kalvárské oběti a ke shromažďování Božího lidu[2]. Jeho opravdovým středem je oltář. Chrám bývá směřován k Východu, tedy orientován. Najdeme zde také ambon, určený především ke hlásání Božího slova. Také je tam předsednické křeslo (sedes), odkud svěcený služebník v zastoupení Krista – Hlavy slaví liturgii.

Je patrné, na základě jednoduchého srovnání formálního a koncepčního, že potřebujeme dva typy budov, v nichž se odehrávají dva odlišné způsoby pohřbu.

V oblasti pohřbívání se však nezřídka setkáváme, odvažuji si říci, s nešťastným prolínáním sakrálního a civilního:

  1. Na prvním místě musím upozornit na to, že zesnulého, zbožného i vlažného, zasloužilého i líného, svatého i vyobcovaného, chápe pohřební liturgie jako služebníka Božího (famulus/a). Po celou dobu jej důsledně nazývá křestním jménem. Před Boží soud nesmrtelná duše nepředstupuje s oxfordským diplomem ani řádem práce. Jakékoli hodnosti nemají v církvi Boží své místo. Výjimka platí jen pro služebníky svěcené, a, na základě privilegia, také nejvyšší státní představitele. Celý pohřeb má zvěstovat, že jsme si před Bohem všichni rovni.
  2. Tomu se musí podřídit i pohřební promluva. Naprosto nemístné jsou chvalořeči[3], na které někdy neznalí příbuzní čekají pod vlivem pohřbů občanských. Jen Bohu samému se budeš klanět a jemu sloužit. (srov. Mt 4,10; Lk 4,8)
  3. Při pohřbu je možno dát prostor občanskému řečníkovi, bude-li jeho projev po všech stránkách uměřený. Neměl by promlouvat od ambonu, místa vyhrazeného ke hlásání Božího slova! Nejčastěji se setkáváme s tím, že se tento proslov koná po mši svaté před obřadem posledního rozloučení. Domnívám se však, že by bylo vhodnější, s ohledem na vnitřní dynamiku křesťanského pohřbu a organické propojení eucharistického slavení s obřadem posledního rozloučení, jej pronést ještě přede mší.
  4. Podobizna zesnulého do kostela nepatří. V kostele mohou být z teologických, ale i historických důvodů vystavovány pouze ikony[4]. Dá se říci, že samo tělo je během liturgie jedinečnou ikonou, předmětem naší úcty (kropíme ho svěcenou vodou, okuřujeme atp.), nikoli vzpomínkové snímky. Podle mého mínění je pokládat takové obrázky na rakev zesnulého.
  5. Není možné hrát v kostele jisté skladby na přání jen proto, že si je zesnulý za života oblíbil. Hudba má při liturgii funkci doprovodnou a vysvětlující. Podřizuje se obsahu[5]. Zcela nepřípustná je hudba reprodukovaná. Liturgie je službou živých lidí živému Bohu. Nostalgie, kterou podobné písně navozují, je sotva slučitelnou s křesťanskou nadějí.
  6. Mísení světských skladeb s liturgickými hudebními skvosty působí leckdy směšně, nevkusně a konkurenčně. Nebývá výrazem oprávněného pokroku, ale dobových módních vln.
  7. Je také třeba dbát o uměřenost a přiměřenost květinové výzdoby.

Z pečlivější analýzy pohřebních obřadů a jejich redakce po II. vatikánském koncilu neplyne, že by rakev se zesnulým křesťanem musela být před oltářem uložena na vyvýšených a prostřených márách. Zdá se, že by bylo mnohem výmluvnější uložit rakev přímo na zem, což dosvědčuje i requiová mše za Jana Pavla II. na svatopetrském náměstí i valedictiones, které se konávají za zesnulé kardinály ve vatikánské bazilice. Máry by v ideálním případě měly mít tvar nosítek, nikoli pohanského katafalku, s nímž přicházíme do styku ve smutečních síních. Jak mocně vynikne křesťanská zvěst o Kristu, Světlu ze Světla, pokud truhlu pokorně uložíme k úpatí svícnu, jakoby u nohou velikonoční svíce!

Některé rodiny mají nutkavou potřebu pořizovat mnoho věnců. Je jich tolik, že se nedají přebrodit. Rozhodně tento pestrý kanárek odtahuje pozornost od vznešené krásy oltáře, oné duchovní skály.

(Pryč je totiž ta doba, kdy k nám přirozená symbolika promlouvala sama od sebe.

Nezřídka se setkáváme s tím, že pozůstalí přinášejí tím více věnců, čím méně zesnulý s církví žil, tím více věnců pozůstalí přinášejí. Jak chudě potom vypadá oltář, ten zdroj všeho bohatství, milostí a požehnání!)

  1. K tomu dodejme, že církev ohleduplně nezakazuje, aby se rakev v kostele otevřela, ale ani k tomu výslovně nenabádá. Jen se spokojuje s nepsanou zásadou, že rakev musí být uzavřena před tím, než začne pohřební mše.

Farní kostel neslouží k vystavování smrtelného těla. Potřeba nahlédnout do truhly vyvstala teprve tehdy, když vymizely pohřby z domu.

Příkladem nám může být pohřeb kard. Špidlíka. Veřejnost se mohla přijít rozloučit s Eminencí do kaple římského Centra Aletti. Před zádušní mší ve Vatikánu se už zapečetěná rakev neotevírala.

 

Drazí čtenáři, buďme vděčni Pánu Bohu za to, že dnes žijeme v zemi, kde se mohou bez překážek konat smuteční rozloučení podle náboženství zesnulého. Ve světle dějin je to opravdová výsada. Přesto se množí rodiny, které pohřby konat přestaly.

Vzpomeňme v této souvislosti na tresty, které hrozily proroku Tobiášovi za to, že srdnatě pochovával spolubratry židy (srov. např. Tob 1,17). V sobotu 16. srpna 2014 blahořečil papež František v Soulu 124 křesťanů, kteří byli umučení proto, že nechali, oproti konfuciánským pravidlům, vystrojit jedné zesnulé katolický pohřeb.

[1] „Kněz má uvážit různé a rozdílné okolnosti, přihlédnout k přání rodiny zemřelého i společenství věřících a ochotně používat možnosti, které mu poskytuje obřad.“ (PO 23)

[2] «Decretum» in Pontificale Romanum ex decreto Sacrosancti oecumenici concilii Vaticani II instauratum auctoritate Pauli PP. VI promulgatum. Ordo dedicationis ecclesiae et altaris. Editio typica. Typis polyglottis Vaticanis, Civitas Vaticana 1975II: „Dedicationis ecclesiae et altaris ritus in sollemnissimis actionibus liturgicis merito habetur. Nam locus in quo communitas christiana congregatur ad verbum Dei audiendum, ad preces intercessionis et laudis Deo fundendas maximeque ad sacra mysteria celebranda et in quo sanctissimum Eucharistiae sacramentum servatur, peculiaris imago existit Ecclesiae, templi Dei e vivis lapidibus aedificati; altare vero, quod plebs sancta circumdat ut sacrificium dominicum participet et caelesti reficiatur convivio, signum exsistit Christi, qui sacerdos, hostia, altare est sui ipsius sacrificii.“ «Dekret» in Římský pontifikál nově uspořádaný podle ustanovení druhého vatikánského koncilu, vydaný papežem Pavlem VI. a upravený péčí papeže Jana Pavla II., Česká biskupská konference-Karmelitánské nakl., Praha-Kostelní Vydří 2008: „Zasvěcení kostela a oltáře se právem považuje za neobyčejně slavnostní liturgický úkon. Místo, na kterém se křesťanské společenství shromažďuje, aby naslouchalo Božímu slovu, přednášelo své prosby a oslavovalo Boha, především účastí na nejsvětější oběti, místo, kde se uchovává nejsvětější Svátost oltářní, velmi výstižně představuje církev, Boží chrám, vybudovaný ze živých kamenů. A oltář, obklopený Božím lidem, který se zúčastňuje na Pánově oběti a sytí se nebeským pokrmem, představuje Krista, který je knězem, obětním beránskem i oltářem své vlastní oběti.“

[3] Srov. Všeobecné pokyny k Pohřebním obřadům 44.

[4] Viz MR1969/70 a další.

[5] Viz např. Musicam sacram in Acta apostolicae sedis 59 (1967) 300-320, odstavec 9: „In seligendo genere musicae, sive pro schola cantorum sive pro populo, ratio habeatur facultatum eorum qui cantare debent. Nullum genus musicae sacrae Ecclesia ab actionibus liturgicis arcet, dummodo spiritui ipsius actionis liturgicae et naturale singularum eius partium respondeat, et debitam actuosam populi participationem non impediat.“

15. 8. si připomínáme

Blog pana faráře

Polednice pátek (24. června 2022 - Porto)
„Tam se třásli strachem, kde nebylo strachu.“ (srov. Ž 13)     Hurá, podařilo se mi vypravit takřka padesátičlennou skupinu poutníků do Portugalska. Zpočátku vše...