X

Obřad svátosti smíření V.

Liturgie svátostného smíření pro jednoho kajícníka

Nyní se budeme zabývat tím, co je římským katolíkům důvěrně známé: liturgií svátostného smíření pro jednoho kajícníka. Každý liturgický obřad musí být psán obecně, zvláště to platí pro liturgii svátostného smíření. Nemůžeme tedy tvůrcům této liturgické knihy vyčítat, že někdy předpokládá v duchovním životě vcelku pokročilé křesťany: očekává od nich schopnost formulovat vlastní modlitbu kajícnosti, určitou obeznámenost s významem Božího Slova; ve srovnání s předchozím rituálem musí kajícník znát více dialogických částí. Stejného obřadu se užívá pro ty, kdo přicházejí ke svaté zpovědi pravidelně, i pro kajícníky příležitostné. Tentýž ritus pochopitelně doprovází zpověď těžkého hříšníka i duše mimořádně ctnostné a omilostněné. Jedni od svátosti smířeni očekávají především očistu, jiní touží po duchovním doprovázení a chtějí pomoci při duchovním rozlišování.

Nový rituál svaté zpovědi poukazuje na to, že na díle smíření mají podíl všichni ti, kdo byli pokřtěni a tvoří kněžský lid.[1] Kněží a biskupové zde tedy zastupují celou církev.[2] Když přijímá kněz kajícího hříšníka a přivádí ho k světlu pravdy, zastává úlohu otce, odhaluje lidem Otcovo srdce a je obrazem Krista pastýře.[3]

Nejdůležitější úkol v této svátosti připadá ovšem samotnému kajícníku.[4] Když totiž přistupuje řádně disponován k tomuto spásnému léku, který usta­novil Kristus, a vyznává své hříchy, těmito svými úkony má podíl na slavení této svátosti, která je pak dokonána slovy rozhřešení, pronesenými ve jménu Kristově přisluhovatelem.

Je zajímavé, že v samotném obřadu není nikde stanoveno, jaké tělesné postoje by měli jednotliví účastníci této svátostné liturgie zaujímat. Příslušné směrnice však vydávají místní církevní autority.

V jakém prostoru a na jakém místě se svatá zpověď odehrává? Tento typ svátostného smíření bývá nejčastěji vysluhován ve zpovědi nebo zpovědní místnosti. Množí se ale i případy, kdy se zpovídá za chůze v přírodě nebo mimo sakrální prostor. Kostel bývá někdy vnímán jen jako vkusná ozdoba slavení, které samo o sobě zvláštní umístění nepotřebuje, spíše volněji či těsněji krouží ve vesmíru okolo nějakého těžiště. Pastorační moudrost se však s tímto přístupem nemůže tak jednoduše ztotožnit. Místo není okolnost, ale přispívá k pochopení ritu a vlastního teologického obsahu.

Uvedu dva konkrétní příklady: Zpovědnice mohou být umístěny velmi vhodně poblíž křestního pramene. Nejčastěji však bývají u vchodu do kostela, aby byl kajícník směřován k oltáři; ve zpovědnici smíření začíná, v účasti na Eucharistii se dovršuje.

V našich podmínkách je zajímavé, že Sbor ordinářů vydal dne 14. října 1979 směrnici ohledně místa zpovědi:

Ke zpovědi je třeba mít dvě místa: Pro ty, kteří chtějí anonymitu, třeba jim ji ponechat ve zpovědnici. Bylo by dobré dát kajícníkovi do zpovědnice stoličku k sezení. Při rozhřešení by si klekl. Bylo by dobré mít volný prostor nad mřížkou, aby kněz při rozhřešení vstal a mohl vkládat (sic!) ruce na kajícníka. Kde to není, ať vztáhne ruku směrem ke kajícníkovi. – Pro ty, kdo se chtějí zpovídat formou rozhovoru, třeba zajistit místo buď v sakristii nebo v nějaké místnosti spojené s kostelem skleněnými dveřmi, kde má být stolička a klekátko pro kajícníka a na stěně kříž. Pro kněze stolek a stolička.[5]

 

Je škoda, že i novodobé zpovědnice leckdy připomínají telefonní budku, kabinku či ordinaci, nikoli prostor obklopený přítomností vroucně se modlící církve. V Hranicích se mi stávalo, když jsem zpovídal před vánočními svátky, že prokřehlí nedočkavci klepali na nebohého kajícníka, aby si pospíšil. Zpovídat by se mělo nejlépe mimo mši[6]. S ohledem na spásu duší lze vysluhovat tuto svátost v kterýkoli den církevního roku.

Kněz přisluhuje při této svátosti ve stanoveném liturgickém oblečení, tj. zpravidla v klerice a fialové štole.[7]

 

 

Samotný obřad

  1. Gianmarco Busca nazývá svátost smíření „sestričkou křtu“. Nádherné, nemyslíte? Bratři a sestry, nesmíme nikdy připustit, abychom si připadali jako nenapravitelní recidivisté. Zpovídat usoužené kajícníky, kteří prý zabředají do stále stejných hříchů, je tím nejsmutnějším, s čím se kněz může setkat. Nejste recidivisté, vy se vracíte ke křestním vodám a zjišťujete, že nevyschly a že hučí čím dál mocněji. Ze zpovědi si nesmíme nikdy odnášet vědomí, že jsme pořád stejní. Už ve křtu jsme se stali novými lidmi a Božími dětmi, ve svaté zpovědi se to zas a znovu stává zřejmým. Těmito myšlenkami by se měl zabývat kajícník, když se chystá ke svátosti smíření.

 

De la Tourova Kající Magdaléna

Před několika lety se mi dostala do rukou reprodukce jednoho francouzského malíře: Kající Magdaléna usedla k dubovému stolu do temné světničky, aby se modlila, rozjímala a zpytovala svědomí. Určitě má na paměti, co řekl ten, jemuž zasvětila své srdce: „Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému otci, který je skryt; a tvůj otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ (Mt 6,6) Je to nádherná, plavovlasá žena. Je tak krásná ve své přirozenosti, že nepotřebuje ani šperky. Není divu, že bývala tak přitažlivá. Na tuto černou skvrnu své minulosti upamatovává už jen svůdně odhalené pravé rameno.

Je tohle ještě Magdaléna, jak jsme ji znávali? Ano i ne. Pás má obepnut chudobným provazem. Je bosa. Levice podpírá bradu a pravá dlaň přidržuje v klíně umrlčí lebku, symbol pomíjivosti. Statečně upírá zrak do výrazného, komíhajícího se a čadícího plamene.

Z celé kompozice tušíme, že se Magdaléna do pokoje neukryla před svým svědomím. Naopak, nebojácně vstoupila do hlubin svého já. Pokojně pobízí Ježíše světlo nestvořené, světlo ze světla, aby svítil do jejího srdce, aby odhaloval a Duchem svatým, tím prstem Božím, vypaloval to, co se mu na oddané duši nelíbí.

Magdaléna učinila zkušenost s Božím milosrdenstvím a právě to ji přetvořilo: „Jdi a už nehřeš!“ (J 8,11c) Náhle spatřila celou svou ubohost. Kristus se v ní stal umělcem, který dávno před tím, než uchopil dláto a kladivo, zahlédl v kameni své mistrovské dílo. A Magdaléna, sv. Magdaléna se tímto Ježíšem dala vytesat do strhující krásy.

Plátno George de la Tour mi dalo pochopit něco podstatného z našeho křesťanského života: Dříve než katolík začne uvažovat o hříchu, než vstoupí do bahna, dříve než otevře dvířka od zpovědnice, musí procítit Boží milosrdenství. Zde je ukryt motor přeměny. Nepodobáme se v tomto ohledu těm studenokrevným krokodýlům, kteří k pohybu potřebují nejprve hřejivé sluneční paprsky?

Jak tvrdí svatý Pavel: „Kde se však rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost.“ Aby milost vykonala své dílo, musí odhalit hřích, aby obrátila naše srdce a dala nám „ospravedlnění, které vede k věčnému životu skrze Ježíše Krista, našeho Pána“ (Ř 5,20-21). Jako lékař, který vyšetřuje ránu, než ji začne léčit, tak Bůh vrhá svým Slovem a svým Duchem na hřích jasné světlo. (KKC 1848)

 

Poté, co se kajícník uchystal ke svátostnému vyznání je přijat zpovědníkem. Také on by měl být disponován ke slavení této svátosti milosrdenství. Dobrým a stále lepším zpovědníkem může být jen ten, který se sám zpovídá. Máme doloženo, že i svatý papež Jan Pavel II. se pravidelně zpovídal. Jednou dokonce pokorně požádal o zpověď kněze, z něhož právě sňal církevní tresty.

Rituál vydaný z vůle Druhého vatikánského koncilu výslovně od zpovědníka požaduje, aby hříšníka přijal „s bratrskou láskou“[8]. Ano, jako hříšníci si rozumíme. Opravdu, i v tom je kněz bratrem a současně prvním svědkem Boží lásky, vždy větší. Deus semper maior!

Kajícník se označuje křížem a říká: „Ve jménu Otce i Syna, i Ducha svatého”[9]. Jde o poznávací znamení křesťana. Tento začátek je důležitý z důvodu praktického i teologického. Znamení spojené se slovy podtrhuje moment, ve kterém opravdu začíná liturgie. Také ve svém vrcholu během svátostného rozhřešení bude přítomno znamení kříže. Trojiční formule odkazuje na křest, kterým jsme se znovuzrodili do božského života, zaměřuje nás ke slavení eucharistie, zachovává, dává růst a obnovuje v nás život v milosti.[10]

Kněz krátce povzbudí kajícníky k vyznání hříchů. Může využít předložených skladeb. Jde zpravidla o parafrázi biblických míst; např. z Ezechielových proroctví (srov. 33,11): „Důvěřuj v Boha, neboť on si nepřeje, aby hříšník zemřel, ale aby se obrátil a žil.” Zde mluví kněz s autoritou slova Božího a ne pouze vlastní vynalézavosti. Kajícník se obyčejně představí a uvede, kdy byl naposledy u svaté zpovědi. Podotýkám, že v latinské předloze ani českém vydání se s tím ale nepočítá.

Zpovědník nebo sám kajícník může přečíst úryvek z Bible. Třebaže samotný rituál označuje tento prvek jako dobrovolný, jeho vynechání by mělo nastat pouze v případě vážné překážky. V dynamice Obřadů pokání se naslouchání Božímu slovu jeví jako zásadní moment slavení[11].

Čtení Božího slova vybírá kněz zpravidla intuitivně, na míru daného kajícníka. Jako pomůcka zpovědníkovi poslouží pěkná antologie textů. Jsou to takové rejstříky, na které kněz jako lékař může hrát, aby přispěl ke kajícníkovu duševnímu zdraví a k úlevě. Po ruce má zpovědník dvanáct perikop[12] a ještě další alternativní čtení[13], ale mohou se klidně vybrat i jiné texty z Písma, které kněz nebo kajícník považují za vhodné. Myslím, že by bylo skvělé objevit při svátosti smíření např. knihu Píseň písní. Úryvky, které se nabízejí, zvěstují Boží milosrdenství a zvou k obrácení.[14]

Priorita naslouchání Písmu ve struktuře obřadu připomíná skutečnost, že to, co je hlásáno, se naplňuje ve slavení zde a nyní. To, co bylo zvěstováno, kajícník zakouší s absolutní novostí a svěžestí, protože Slovo zaznívá obohacené o nový význam díky svátostnému momentu prožívanému s vírou. V jednotlivých biblických úryvcích, které jsou navrženy, mohou kněží objevovat velikost služby, která jim byla svěřena, a kajícníci mohou s úžasem zahlédnout světlo, které je vede k setkání s Kristem ve svátosti.

Pokud kněz vybere perikopu o marnotratném synovi[15], může kajícník pochopit, že také kvůli němu se Ježíš brání obviňování z toho, že jí s hříšníky. Během slavení totiž Ježíš stojí vedle kajícníka – hříšníka, a prohlašuje, že chce obnovit společenství s ním, že ho chce nalézt, jak to dělá pastýř se ztracenou ovcí.

V případě katechumenů je opravdovým činitelem obrácení účast na slově Božím. Při svátostném smíření se vracíme ke svému křtu a procházíme, ve zrychlené podobě přípravou na „druhý křest“.

Čtení Božího slova může být sice vynecháno z rozumných důvodů, ale jako nutná dimenze v procesu obrácení je i tak přítomno zavinutě. Křesťan, který se nekonfrontuje s Božím slovem, je schopen žít křesťansky? Porozumí vůbec obřadu svaté zpovědi?

Boží slovo může jako dvojsečný meč rozseknout výčitky, které vzbuzuje Duch svatý, od těch, které pocházejí od „nepřítele“, mám-li užít slov sv. Ignáce z Loyoly, eminentního znalce duchovního života.

Pokud se podceňuje úloha Božího slova, jen z lenosti celebranta, riskuje se tím, že nedojde kajícník k autentické konverzi: Obrácení pak může být vnímáno jako dílo lidské nápravy (Já už budu sekat dobrotu.) nebo jako obratný psychologický pohovor (Jsi hříšník, ale neber si to tak). U malověrných se zase riskují přehnané výčitky svědomí a stud. (Středem svaté zpovědi ale není hanba a hřích, nýbrž velikost Božího milosrdenství!)

Vyznání hříchů: možno, kde je to zvykem, začít všeobecným vyznáním (to se ale děje zřídkakdy, hlavně u cizinců). Ačkoliv nejsou pro tento okamžik předepsané texty, jsou zde pečlivě formulované rubriky, které vyjadřují hluboký teologický smysl. Nejedná se jednoduše o to, aby kajícník nahlas řekl seznam hříchů do prázdna, jako by nebyl nikdo přítomen. Vyznává se před knězem, který je vyzýván, aby vstoupil do hlubokého vztahu s tím, kdo se vyznává: „Kněz mu pomůže, je-li třeba, k vykonání úplné zpovědi, dá mu vhodné rady.”[16] Tento proces, který probíhá mezi kajícníkem a knězem, není nic jiného, než rituální forma, která tvoří setkání kajícníka s Kristem skrze kněze. Proto je kněz pozván, aby pomohl kajícníkovi uchopit hluboký význam tohoto setkání: „Kněz kajícníka povzbudí, aby litoval svých hříchů. Připomene mu, že ve svátosti pokání dostává křesťan vždy znovu účast na velikonočním mystériu Kristovy smrti a vzkříšení.”[17] Jedná se o podstatný teologický prvek pro správné pochopení svátosti. Všechno, co zde probíhá, má svůj původ ve velikonočním tajemství. Kajícník je obnoven podle původního vzoru křtu, v němž umírá hříchu spolu s Kristem a spolu s ním povstává k novému životu.[18]

Poté, co kajícník vyznal své hříchy, uloží mu kněz pokání na odčinění hříchů a jako lék proti slabosti.[19] Nezapomínejme v tomto ohledu, že hřích má i stránku sociální. Proto omilostněný vrchní celník Zacheus zvolal: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ (Mt 19,8) Tady a teď se kajícník potkává „s ukřižovaným Kristem, který odpouští”, a který také ukazuje cestu k nápravě a novému životnímu stylu.[20]

Rubriky dále velí, aby se kněz snažil ve všem přizpůsobit kajícníkovi, „a to jak ve způsobu vyjadřování, tak i při udělování rad”[21].

Vyznání hříchů nemá být mechanické. Odstrašujícím, byť veselým příkladem nám může být ministrant Čeněk Jirsák z půvabného Poláčkova románu Bylo nás pět:

„To je teď mládež!“ hrozila se ovocnářka. „Nemá to kázeň, ani boží bázeň,“ a hrozila: „Počkej, ty kluku nezdárná, já tě dám polecajtovi.“ My jsme se smáli. A Jirsák Čeněk si hned zapsal do notesu: „Posmíval jsem se starým lidem,“ jelikož si zapisuje hříchy do zásoby, aby měl ke svaté zpovědi nejvíce hříchů ze všech hochů.

Jirsák Čeněk se vsadil, že když chce, dokáže hřešit proti všem božím přikázáním. Aby se mohl

vyzpovídat, že zhřešil také proti přikázání: Nesesmilníš, napsal na zeď Heřmanovy továrny

neslušný nápis.

 

Tento příběh je vlastně jakousi parodií na praxi, k níž církev v tridentském rituálu důsledně vybízela. Požadovala opravdový, kompletní seznam těžkých hříchů, co do počtu a co do druhu. Kajícník se neměl omlouvat, ani vymlouvat. Šlo o jakousi sebeobžalobu.

Ideálním vyznáním hříchů je, podle mého mínění, vyznáním lásky k Pánu Ježíši. Ten nás jistě neodmítne, složíme-li mu k nohám svá pochybení. Jako kontrapunkt nám může posloužit 88. Shakespearům sonet. Adresátem je pravděpodobně jeho urozený přítel, ale není vyloučeno, že mohlo jít také o dívku:

Až se ti zlíbí mít mne v nelibosti,

výsměchem krutým až mne zahrneš,

při tobě budu, sám sobě se pomstím,

řeknu, že pravdu máš, ač vím, že lžeš.

Své chyby přece já znám nejlíp sám;

sepíšu příběh, tobě pro radost,

o skrytých vadách, o všech, co jich mám,

ty mne zatrať – získáš přece dost.

Ztracen i zatracen já získám též;

každý můj vzdech se tobě podobá,

sám sobě ublížím, když ty to chceš,

pak raduji se za nás za oba.

Tak tě mám rád, že patřím ti jak stín,

a kvůli tobě sebe zatratím.[22]

 

Modlitba kajícníka a kněžské rozhřešení: Přesně tak je nadepsán další odstavec Ordinis paenitentiae z roku 1974. Tím se jednoznačně ukazuje, že Boží odpuštění je bezprostřední odezvou prosté kajícníkovy modlitby.

Kajícníci často vyjadřují svou lítost již na závěr samotného svátostného vyznání: „Těchto hříchů lituji a pevně si umiňuji, že se jich chci nadále vyvarovat.“ V této části liturgie se však výslovně žádá od křesťanů ještě něco více: Lítost má kajícník vyjádřit formou modlitby. Jako by kněz odkrýval mateřskou tvář své Církve: Popros směle svého nebeského Otce o odpuštění. Nedělají ostatně něco podobného v našich rodinách i maminky, když pobízejí vzdorovité, někdy vystrašené ratolesti děti, aby poprosily svého spravedlivého tatínka o odpuštění? Kajícnost vyjádřená formou modlitbu zdravě rozšiřuje naše chápání svátostné zpovědi. (Nejde jen o soudcovský verdikt.)

Může jít o modlitbu vlastními slovy; je však vhodné, aby byla sestavena z Písma svatého. Penitent si smí vybrat z několika předloh. Podíváme se na jednu z nich: „Smyj ze mě mou vinu, Bože, a očisť mě od mého hříchu. Neboť já svou nepravost uznávám, můj hřích je stále přede mnou.“ (Ž 51,4-5) Kajícník pronáší stejná slova, která jsou užívána po tisíciletí izraelským národem a církví. Zakouší, že jeho osobní historie hříchu a Božího odpuštění je součástí velkého dramatu, o kterém nám vypráví Bible.

Je zřejmé, že forma osobní zpovědi má svoje zvláštnosti oproti svátostnému smíření pro více kajícníků; přesto se ani zde nejedná o soukromý obřad! Je škoda, že jen jedna z nabízených modliteb hovoří o jednotě s ostatními křesťany.[23]

Kněz vztáhne ruce nad hlavu kajícníka a začíná pronášet slova rozhřešení. Příslušná formule je plodem dlouhých úvah. Již víme z předchozího výkladu, že byly navrženy tři možné modlitby ke svátostnému smíření. Ačkoli jsou teologicky vyvážené a hluboké, nakonec nebyly přijaty. Hodily by se spíše v dobách, kdy ke svátostnému smíření přistupovali výlučně pachatelé těžkých hříchů, kteří se ipso facto vyčlenili z církve.

Vzkládání rukou musí být provedeno náležitě. Penitent by měl být schopen vnímat, skrze změněný postoj těla a kněžské gesto, že se zrovna uskutečňuje slavnostní svátostný úkon. Vztažené ruce znázorňují celé Boží milosrdenství – neviditelné, ale nesmírně mocné a přítomné – právě se rozlévající na litujícího člověka. Lze doporučit, aby alespoň při rozhřešení kajícník pokleknul.

Také slova, která kněz pronáší při udělování rozhřešení, zasluhují zvláštní pozornost:

Bůh Otec veškerého milosrdenství smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého Syna. Kéž ti Pán na přímluvu Církve odpustí hříchy a naplní Tě pokojem. Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.[24]

 

Třebaže je tato absoluční modlitba krátká, nezapomíná na žádný z podstatných prvků[25].

Především je potřeba zdůraznit její trojiční uspořádání: Smíření, udílené ve svátosti, přichází od Boha, který je nazván „Otec milosrdenství“. Formule vyjadřuje to, co se již uskutečnilo: „Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smířil se sebou celý svět.“ Toto usmíření se stalo „smrtí a vzkříšením jeho Syna“, což se dává do přímého vztahu s vylitím „Ducha svatého na odpuštění hříchů“. Role třetí božské osoby je opravdu klíčová; ona obnovuje narušenou pečeť, kterou jsme obdrželi ve křtu a ve svatém biřmování.

Zajímavá je v tomto ohledu právě souvislost s obřadem svatého biřmování: Biskup (za obvyklých podmínek) vzkládá nad skupinou biřmovanců ruce a pronáší modlitbu, jíž vyprošuje plnost daru Ducha svatého (srov. Iz 11,2). Poté maže biskup svatým křižmem čela biřmovanců a koná vzkládání rukou jednotlivě.  Dá se říci, že charisma moudrosti a rozumnosti, rady a síly, poznání a bázně před Hospodinem jsou vlastně ve svátosti smíření znovu aktivovány.

Formule pokračuje v přítomném čase a kněz se obrátí přímo na kajícníka. To, co Pán vykonal jednou provždy, se má projevit na přítomném penitentovi. Dějiny nejsou výsledkem jakéhosi marného, ledově chladného plynutí času. Jsou utvářeny a neseny opakovanými aktualizacemi Božího milosrdenství.

O smíření s Bohem žádá kajícník církev a uděluje se mu skrze její službu.[26] „Ať ti [Bůh] skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem.” Zde je ještě použit jazyk prosebný, žehnací. Náhle se však mění styl, kněz pronáší to, co Obřad nazývá „podstatnými slovy“[27]. Obrácen přímo na kajícníka dělá znamení kříže a říká: „Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.” Slovy „uděluji ti rozhřešení” kněz ukazuje, že jedná in persona Christi.

Skrze gesta a slova kněze, v moci odpouštět hříchy, kterou církvi svěřil Kristus (srov. Jan 20,23), je hříšník navrácen do stavu křestní nevinnosti. Kajícník vidí, jak se tímto způsobem uskutečňuje jeho vlastní přání po osobním setkání s Kristem, ukřižovaným a připraveným k odpuštění. Pán přišel a setkal se hříšníkem v klíčovém okamžiku jeho života, vyznačujícím se konverzí a odpuštěním.[28]

Také bychom si mohli propůjčit slova svatého apoštola Pavla: „Kde se rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala Boží milost.“ V rozeklané hlubině lidské ubohosti, na dně našich nadějí dochází k vrcholnému setkání s láskou božského Snoubence. On volá naši duši: „Holubičko má, ukrytá ve stržích skal, ve srázném ústraní, ukaž mi svou tvář, promluv na mne; neboť máš hlas sladký a tvář půvabnou (…) Jak jsi krásná, má milá, jak jsi krásná! (…) Můj milý sešel do své zahrady k záhonům plným vůně, aby v zahradách pásl své stádo a trhal lilie. Jsem svého milého a milý je můj!“ (Pís) A naše duše může odpovědět: „Snědá jsem, a přece krásná.“ (Pís 1,5a) Kolik dá člověku práce po svaté zpovědi, než uvěří (schválně užívám tohoto slovesa), že zkrásněla. Ve mně hříšné nalezl Bůh zalíbení? Čím jsem byla tak neodolatelná pro svého Ženicha, že za mě zaplatil na kříži svou krví? Tyto všechny úvahy jsou zhuštěny v tom prostém Amen po kněžském rozhřešení. Stejné amen, jakého užíváme na závěr eucharistické modlitby, a přesto jiné. Amen k Božímu odvěkému záměru: Smířit svět (srov. Kol 1,20).

 

Díkůčinění a propuštění kajícníka je v liturgii smíření jednoho kajícníka téměř nevýrazné. Ve zpovědní praxi téměř zaniká. Spočívá v kratičkém dialogu, který si mnozí penitenti stejně doposud neosvojili: Chvalte Hospodina, neboť je dobrý. – Jeho milosrdenství trvá navěky. / Pán vám odpustil hříchy. Jděte v pokoji. Místo uvedeného dvojverší se dá použít jedna ze tří delších skladeb. Možná jsou vhodnější při zpovědi méně praktikujících katolíků. Dialog je sice pěkný, ale v tomto případě méně přiměřený, strojený.

Propuštění Jděte v pokoji vyjadřuje misi, kterou má každý věřící křesťan uskutečňovat. Tím se ale neříká, že by rozhřešený kajícník měl okamžitě vyjít do ulic a kázat. Jistě je zapotřebí, aby si nejdříve uvědomil, co se s ním vlastně stalo. „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás”, říká zmrtvýchvstalý Pán svým učedníkům (srov. J 20,21). Křesťan zakusil ve zpovědi smíření s Bohem a lidmi. Jako člen církve je zván k dílu smíření. Jeho přátelé si nemohou nevšimnout, že se s ním stalo cosi zásadního. Svým příkladem ale i vhodně voleným slovem může omilostněný přivábit, ba někdy přímo strhnout další hříšníky, aby se také oni směle vydali ke studnici nevyčerpatelného Božího milosrdenství.

Zpověď tedy není izolovaný úkon. Má svoje před a má své po.

Kajícník pokračuje dál ve svém obrácení. „Láska přikrývá všechny hříchy“ (1Pt 4,8) Zde mohu připomenout, že k „ustavičnému obracení“ se zavazuji při své profesi, podle ustanovení sv. Benedikta, především mniši. Oni vlastně důsledně uskutečňují to, co je vlastní opravdu každému křesťanu.

Neodpustím si ještě jen dodatek, protože totiž o žádný dodatek nejde. K naší lítosti se na to nepoukazuje ani ve Všeobecných pokynech k Obřadům pokání ani v samotném obřadu: vztah svátosti smíření k Eucharistii. Nemám přitom na mysli jen to obvyklé: Abych mohl k přijímání, jdu ke zpovědi. Vztah mezi těmito svátostmi má mnohem hlubší propojení. Svatá zpověď je dnes nazývána svátostí smíření. Z historické části naší přednášky však víme, že starověcí křesťané by pod tímto výrazem mysleli eucharistii. Smíření znamená obnovení společenství s Bohem a lidmi a přesně to je předmětem svatého přijímání.[29]

Další zajímavostí je, že liturgie smíření pro jednoho kajícníka neobsahuje modlitbu Páně. Ta je naopak přítomná v každé jiné svátostné liturgii.

Shrnutí

V této přednášce jsme poukázali na místa v Bibli a u církevních otců, z nichž čerpá obřad smíření. Některé prvky sice upadly v zapomnění, jiné byly do současného rituálu znovu začleněny. I když dnešní pastýři nepožadují takovou přísnost jako v dávné minulosti, vyzývají i dnes každého křesťana k poctivosti, ba radikalitě. V životě každého Ježíšova učedníka musí být přítomno pokání.

Na našem obrácení spolupracuje celá církev. Je způsobeno Božím slovem. Je návratem ke křestním vodám.

Přistupujeme-li pravidelně, s náležitou dispozicí ke svaté zpovědi, měníme se a vnitřně zkrásňujeme. Stává se z nás jakýsi duchovní krasový úkaz. Jako prosakuje kapka za kapkou vápencem, prosakuje do jeskyně naší duše nevyčerpatelná křestní vláha. Podobně jako krápníky rostou mimořádně dlouho dobu, rosteme i my. Rosteme směrem k zemi jako stalaktit, rosteme tedy v pokoře. Vzpínáme se k nebesům jako stalagmit a dosahujeme božsko-lidského spojení jako stalagnát.

Může nastat trapná situace, kdy pravidelná svatá zpověď bez patřičné dispozice člověka utvrzuje v jeho domnělé dokonalosti. Stává se pak z něho zkamenělé, ledové království. Taková zpověď může utvrzovat v pýše a sebejistotě.

Každému z nás, včetně mě, přeji, ať ve svaté zpovědi zakoušíme opravdové uzdravení a duchovní rozkvět.

[1] „8. Na výkonu díla smíření, které Pán svěřil církvi, se různým způsobem podílí celá církev jako kněžský lid. Především tím, že volá hlásáním Božího slova k pokání, ale i tím, že se za hříšníky modlí a kajícníkovi pomáhá jako pečlivá a starostlivá matka, aby své hříchy uznal, vyznal se z nich, a tak došel milosrdenství od Boha, který jediný může hříchy odpustit. Ale kromě toho se církev sama pro kajícníka stává nástrojem obrácení a rozhřešení prostřed­nictvím služby, kterou Kristus předal apoštolům a jejich nástupcům.“ Všeobecné pokyny

[2] Srov. OPaen 9a.

[3] Srov. OPaen 10c.

[4] Srov. OPaen 11.

[5] Citováno dle L. Pokorný, Světlo svátostí a času, Česká katolická charita, Praha 1981, 47.

[6] Srov. OPaen 13.

[7] Srov. OPaen 14.

[8] Na jiném místě rituálu se píše: „je-li třeba, ať laskavě přivítá“

[9] OPaen 42

[10] Srov. Notitiae 2015-2.

[11] Srov. OPaen 17.

[12] Srov. OPaen 43.

[13] Srov. OPaen 67–167.

[14] Srov. OPaen 43. Srov. Notitiae 2015-2.

[15] Srov. OPaen 43.

[16] OPaen 44.

[17] OPaen 44.

[18] Srov. Notitiae 2015-2.

[19] OPaen 44.

[20] Srov. Notitiae 2015-2.

[21] Srov. OPaen 44.

[22] W. Shakespeare, Sonety (přeložil M. Hilský), Atlantis, Brno 2011, str. 94.

[23] „Pane Ježíši, tys otevíral oči slepých, uzdravoval nemocné, tys odpustil i veřejné hříšnici a kajícího Petra jsi upevnil ve své lásce: odpusť i mně všechny hříchy a obnov ve mně svou lásku a dej, ať v jednotě se všemi bratry a sestrami žijí spravedlivě, aby byl můj život svědectvím spásy.“

[24] „Deus, Pater misericordiarum, qui per mortem et resurrectionem Filii sui mundum sibi reconciliavit et Spiritum Sanctum effudit in remissionem peccatorum, per ministerium ecclesiae indulgentiam tibi tribuat et pacem. Et ego te absolvo a peccatis tuis in nomine Patris, et Filii, + et Spiritus Sancti. Amen.“

[25] Srov. OPaen 19.

[26] Srov. OPaen 19. Srov. Notitiae 2015-2.

[27] Srov. OPaen 19.

[28] Srov. Notitiae 2015-2.

[29]„Si deve però sempre salvaguardare la distinzione netta tra il rito penitenziale e il rito della messa. Nonostante la stretta «parentela» tra penitenza ed eucaristia, la riconciliazione è l’unico sacramento che non può essere celebrato nella messa. È espressamente proibito dalle «Norme pastorali» sull’assoluzione generale, n. 10. I motivi di questo provvedimento sono dovuti alla preoccupazione di evitare ogni impressione di ridurre il sacramento della penitenza ad un semplice momento della celebrazione eucaristica, diminuendone l’importanza e il risalto che gli si è voluto dare. Proprio perché ha bisogno di un rinnovamneto in profondità si è voluto conservare la assoluta autonomia. Ciò non toglie che, dopo la celebrazione del sacramento, si abbia, come altra celebrazione liturgica, la messa. Tanto più che nel messale romano vi è la messa «per la remissione dei peccati» e «per la riconciliazione» ed esistono due preghiere eucaristiche, concesse alle Conferenze episcopali che le richiedono, sulla riconciliazione.“  – „Stále se musí udržet jasné rozlišení mezi obřadem kajícím a mešním. Navzdory blízké „příbuznosti“ pokání a Eucharistie, je smíření jedou svátostí, jež nemůže být slavena při mši. Výslovně do zapovídají „Pastorační normy“ o všeobecném rozhřešení v 10. článku. Tímto opatřením se vyhneme byť dojmu omezení této svátosti na pouhý okamžik eucharistického slavení, čímž bychom umenšili její význam a dopad, který jsme mu chtěli dát. Protože potřebuje hlubokou obnovu, chtěli jsme zachovat úplnou samostatnost. Samozřejmě, že po slavení této svátosti se dá slavit mše. Je to vhodné zvláště proto, že v římském misálu je mše „za odpuštění hříchů“ a „za smíření“ a existují dvě eucharistické modlitby o smíření, dovolené pro ty biskupské konference, které o to požádají.“ A. Bugnini, La riforma liturgica (1948-1975). Nuova edizione riveduta e arricchita di note e di supplementi per una lettura analitica, Centro liturgico Vincenziano-Edizioni liturgiche, Roma 1997, pozn. 37, str. 661-662.