X

Právě probíhá, na těchto webových stránkách, přihlašování ke svátosti biřmování. Úvodní setkání se koná ve čtvrtek 1. října 2020 na zuberské faře v 18h. Každý katolík má povinnost tuto svátost přijmout. Biřmování se bude konat na podzim roku 2021. Minimální věk uchazečů je 15 let v den samotného biřmování.

Ockhamova břitva

Ockhamovo břitvo, sekej! Zdá se mi, že je tě stále zapotřebí. Mám za to, že tvá čepel léty nerezaví. Jiskří se v ranním slunci a třpytí jako drahokam.

Všimli jste si, že lidé stále hledají na jednoduché otázky složitá vysvětlení? Tím spíše, pokud daný předmět souvisí s tajemným světem nadpřirozena. Tam se přímo očekávají důmyslné zákruty či minojské labyrinty. Kéž by nás za takové uvažování sežral krvežíznivý netvor!

 

Po večerní mši mě zastavila paní Dana (myslím, že by zachutnala i našemu Kentaurovi): „Otče, nechala jsem vám v kanceláři růženec pro kamarádku Míšu. Byl byste tak hrozně hodný a posvětil jí ho?“

„Well,“ chtělo se mi opáčit, ale s ohledem na černou kněžskou sutanu a rohatý biret jsem se omezil na vážné a zdvořilé: „Bude mi opravdovým potěšením.“

Jenže ono to mělo jistý zádrhel. „Víte, ten růženec je trošku zvláštní.“

„Asi má ostré zuby nebo je uvit z ostnatého drátu,“ napadla mě obhroublá replika.

„On asi bude jiné víry.“ usoudila naše zuberská Ariadna. Zaslechl jsem, jak přitom praskla záchranná niť, beztak dlouho napnutá. Nebohá panna v bludišti uvízla, bezvýchodně.

 

Ve vyhřáté kanceláři ležela tajemná umělohmotná krabička od francouzského sýru a uvnitř, šňůrka z korálků. Probíral jsem se jím v prstech a hledal chybu v softwaru. Už ji mám! Nějaký zlomyslný hacker, nejspíše z bezbožné Číny, musil způsobit, že na jednom desátku bylo zrnek méně, na jiném zase o něco více. Ačkoli jsem měl na sobě stále černou sutanu a rohatý biret, propukl jsem v hurónský smích a zvolal: „Ó, jak prosté, milý Watsone.“ Vzpomněl jsem si totiž na svého milého pana faráře…

Mou rodnou farnost Nezdenice spravovali otcové dominikáni z uherskobrodského kláštera. Nosívali bělostný hábit a za pasem jim poletovala sem a tam mocná duchovní zbraň – růženec. Houpající křížek mě přímo hypnotizoval. Byl docela těžký. Také páter Vavřinec býval při těle. To vzbuzovalo v lidech vážnost, jenže to skýtalo i lecjaké úskalí. Když se jednoho dne při slovech ustanovení naklonil nad oltářem, kožený pásek prasknul a pod jhem onoho duchovního kulometu se zřítil k podlaze. Dřevěné podium tupě zadunělo. Ve věřících to hrklo neméně: úplné pozdvižení na vsi, všichni zpozorněli a lačně pátrali po původu nevšedního zvuku. Důstojný otec dokázal v podobných okamžicích uchovat obdivuhodný, přímo netečný klid. Jako by takové podivné ruchy nebyly ničím neobvyklým. Vše se tedy mohlo mistrovsky promlčet a zapomenout, kdyby se kostelník – dobrák od kosti neohnul, předmět doličný nezvednul a před zraky užaslých farníků neodkráčel s potupnou kořistí do sakristie. Šifra prolomena: kněz byl již natolik objemný, že mu i řemen vypověděl služby.

Já a Vavřinec Černý jsme spolu strávili nespočet hodin, těch nejkrásnějších v mém dospívání. Byl pro mě moudrým otcem. (Po letech se velice divím, že můj skutečný tatínek na něj nežárlil.) Připomínal jsem malého klučinu, který se na všechno ptá a vzbuzuje v dospělém rodičovi laskavý úsměv. Zvlášť svět katolické obřadnosti dráždil moji představivost. Otec Vavřinec, s milujícím srdcem i nohama na zemi, chutě a neúnavně odpovídal.

„Otče, co to nosíte za prapodivný růženec? Vždyť zde máte jen sedm kuliček a tu jich je zase jedenáct. To musí být nějaká řádová zvláštnost.“ Holt, když dítě neví, domyslí si.

„Ale kdeže, můj milý,“ odvětil věcně, „to když nasedám do auta a bouchnu dveřmi za sebou…“

 

Takhle to tedy bude! Milá Ariadno, zeptejte se, zda původní vlastník nebyl motoristou!

Mnohé záhady mají tak přízemní řešení! A naopak, právě ty obyčejné se dotýkají nadpřirozena. Jo, a onen „růženec jiné víry“ vám opravdu rád požehnám.