X

Otec Vavřinec

Naše farnost již od konce osmdesátých let neměla sídelního duchovního správce. Kněží se tu střídali jako apoštolové na orloji. Mezi nimi však září osobnost otce Vavřince. Několik kusých vzpomínek snad nastíní, jak důležitou úlohu v mém žití představuje. I když si na tohoto důchodce v Tučapích udělám trestuhodně málo času, srdcem mu zůstávám stále nablízku.

Není možné popsat, kolik mi toho předal. Názorně mi ukázal, že pouť Božích služebníků nebývá přímočará, leč plná zvratů.

 

Mše svatá u příležitosti svěcení olejů dodnes patří k fenoménům liturgického života naší arcidiecéze. Začíná vždy v 9:30. „Hurá, otec Vianney onemocněl, nepojede s námi.“ Nebylo to myšleno nikterak zle. Stařičký spirituál sester dominikánek býval upovídaný. Ať už mluvil o čemkoli, vždycky skončil u Panny Marie.

Jeho chatrná služební škodovka přibrzdila u naší bytovky malinko dříve, než bylo domluveno. To budeme v dómě s velkým předstihem! Vida, ve voze sedí jenom otec Vavřinec. „A kdepak jste nechal P. Bělíka?“ Dozvěděl jsem se, že i bojkovický farář náhle ulehl. „Prostě budeme mít, Pavle, klidnou jízdu,“ to poslední čtverácky zdůraznil zavalitý muž v bělostném hábitě, „a budeme si moci do sytosti povykládat.“ Bylo vidět, jakou má radost, přímo kamarádskou, že se mnou může strávit tento čas.

S otcem Vavřincem nesdílíme vždy stejné stanovisko, ale stále si máme co říci. Čas nám přitom letí jako splašený kůň. Uherský Brod, Napajedla, Přerov, Lipník. Jména moravských sídel se za okny míhají svižnou rychlostí a my se necháváme unášet otázkami a odpověďmi. „Kde to jenom jsme?“ přetne řidič naše andělské úvahy. „Lipník?“ Vždyť je to opačným směrem. Pak pohleděl na hodiny zabudované do palubní desky. Ukazovaly 8:45! O olomouckém dómu jsme si mohli nechat jen zdát. Přibrzdil u krajnice, vystoupil, teatrálně se vysoukal z hábitu, nasednul a zamířil do Bystřice pod Hostýnem. Celou tuto cestu jsme nakonec vážili kvůli báječným větrníčkům ve stylové cukrárně. Pán Bůh nás šibalsky potrestal za tu zlomyslnost v úvodu cesty. Kdyby s námi býval jel ten ukecaný Vianney, jistě bychom nebyli zabloudili!

 

Od otce Vavřince jsem dostával hutnou duchovní stravu. Navíc mě vybavil skvělým časopisem, který tehdy dominikánská provincie vydávala. Jmenoval se Amen; každé číslo pojednávalo o jednom zajímavém tématu. Také mi představoval odkaz sv. Dominika a mně se ihned zachtělo jít do řádu. Byl uchvácen zakladatelovým příkladem, a proto strhnul lehko i nadšeného kluka. Vznešená liturgie, život ve společenství, vzdělanost, contemplata aliis tradere.

Po několika měsících jsem ovšem postřehnul, že se s mým nedostižným kněžským vzorem něco děje. „Nikam se nežeň. K tomu, abys byl knězem, nemusíš být řeholníkem.“

Docela rychle se z Řádem bratří kazatelů rozešel. Nešlo jen o jeho osobní rozhodnutí. I v mém srdci zanechal neodbytnou pochybnost: Je možné slovo dát a pak je opět odvolat? Jako bohoslovec jsem mu položil v hovorně semináře otázku na tělo, zda by se mezi své bratry nechtěl opět vrátit. Naštval jsem ho. Odpověděl mi rázně: „Kdyby teď svatý Dominik sestoupil na zem, tak by je všechny vypráskal! A dominikánskou duchovnost mohu přece prožívat i jako diecézní kněz!“

Když píši tyto řádky, jsem už také čtyřicátníkem, a lépe mu rozumím. Naše začátky byly na vlas stejné: Vášnivě se zamiloval do církve a do Krista. Před padesátým rokem života na něj dopadlo rozčarování. Jednou si přede mnou postesknul: „Já jsem tak rád, že jsem ještě zažil katolickou církev!“ Myslil to vážně? Těch změn bylo v posledních desetiletích opravdu hodně. Nedivím se lidem, kteří už svou starou dobrou církev nenalézají. Těmto osůbkám můžete tvrdit cokoli o Duchu svatém, který střeží totožnost jedné, svaté, všeobecné, apoštolské církve.

V jeho chmurných stavech jsem se mu snažil zvednout kněžské sebevědomí: „Otče, vzpomínáte, jak jste měl v Nezdenicích plno skvělých nápadů?“ Na to ledově opáčil: „No. Dnes se stydím za to, co jsem jako kněz všechno prováděl!“ I v tomhle mu rozumím…

 

Jednou jsme byli spolu ve Vavřincově rodné Ostravě. Procházel jsem místy jeho dětství i mládí a poslouchal příběhy. Ta dříve černá, nevábná Ostrava se díky jeho zanícenému vyprávění vybarvila. Jeden z nich mě ale úplně dojal…

Vedle dnešní katedrály božského Spasitele se nachází obchůdek s devocionáliemi, náboženskými knihami a liturgickými potřebami. Protože se blížila kněžská ordinace P. Vavřince, bylo zapotřebí pořídit kalich. Rodinu už vlastně neměl a jeho maminka umřela krátce před příslušným svěcením. Vstoupil do prodejny a úslužné ženě za pultem líčil svou představu o tom, jak má jeho primiční kalich vypadat. Vše si náležitě zapisovala, když ale zaslechla jeho jméno, zarazila se. „Jakže se prosím jmenujete? Jan – Vavřinec – Černý? To je ale zvláštní. My tu máme právě na tohle jméno hotovou už jednu zakázku.“ Svědomitá maminka nenechala nic náhodě, s velkým časovým předstihem kalich objednala jako svůj dar synovi. I když katolickou víru v závěru života nepraktikovala důsledně, dala tím najevo: „Synku, podporuji tě na tvé cestě a tebe, své jediné dítě, daruji dobrému Pánu Bohu.“ Po své mamince mu příliš nezbylo. Její prach byl rozptýlen. Zůstala jen ta památeční číše.

 

P. Vavřinec byl také mým primičním kazatelem. Ve své promluvě mi kladl na srdce, abych především nepropadnul pýše. Ty úžasné věci, rozhřešovat kajícníky a proměňovat Krista ve svátosti oltářní, nebudeš, Pavle, konat ty, nýbrž Kristus skrze tebe. K samotné primici se ještě v pravou chvíli dostaneme.

24. 9. si připomínáme

Blog pana faráře

V sídle prelatury
Koukněte na toho fintila, pod krkem žlutého motýla zelený klobouček do týla šoupne si na bílou pleš.   Alumni Nepomucena směli bez větších omezení přijímat...