X

Polednice pátek (24. června 2022 - Porto)

„Tam se třásli strachem, kde nebylo strachu.“ (srov. Ž 13)

 

 

Hurá, podařilo se mi vypravit takřka padesátičlennou skupinu poutníků do Portugalska. Zpočátku vše vypadalo velice nejistě. Lidé, otupělí koronavirovými omezeními, s přihlašováním dlouho váhali. Nakonec postával na ruzyňském letišti moravský výběr, ovšem z těch nejlepších ročníků, pod vedením zkušeného Ing. Vondráčka. Hutisko, Frenštát, Rožnov, Mysločovice, Staré Město u Uherského Hradiště, Bojkovice, Krhov, Troubky, mé milé Zubří a především staroslavná Zašová.

Mezi cestujícími nebylo zbožnější ženy nežli paní Věra Sadílková. Opravdová bojovnice, smělejší než otcové trinitáři, ověnčená skutky tělesného i duchovního milosrdenství. Vě-ra, celým svým životem dělá jen čest tomuto jménu: Šíří vůni víry.

I když se sytila nektarem pouhé modlitby a památky na zašlé časy ji nevzrušovaly, onoho dne se přece jen vypravila s námi objevovat minulost. A už přejíždíme zájezdním autobusem z Fatimy do Porta. Beru si palubní mikrofon a hlásím: „Milí poutníci, byl jsem opětovně dotazován, jestli je nutné se v pátek, na který připadá slavnost Nejsvětějšího srdce, postit.“

„No jistěže ano,“ hupsli do řeči pohotová baběnka, uvyklá odpírat svému tělu věci příjemné.

„Samozřejmě, že ne,“ přerušil jsem ji, „protože jsme na pouti a také proto, že o slavnostech se postí jenom pohané.“

„Tak to jsem pohanka!“ dospěla ke hlasitému vyznání paní Věra. Velice statečný coming-out, když uvážíme osazenstvo.

„To vůbec nevadí, my křesťané milujeme i nevěřící.“ uzavřel jsem chápavě a autobusem se rozlehnul hurónský smích diváků.

 

Vyzáblá dlaň zvyklá darovat, šíje ošlehaná růženci, tvář ostřílená v soubojích s pokušeními; nožky šlachovité jako olivovníky, zocelené ztékáním Križevaců, Podbrd a Svatých Hostýnů. Zvládá tolik co mladí poutníci. Je napojena zázračnou vodou ze skály, ze zašovské Stračky, a v její síle ujde, klíďo, i čtyřicet dní, kopci i údolími, až k Boží hoře Chorebu.

Skal a stepí divočinou, hladový a roztrhán,

s puškou v ruce, s ohněm v srdci,

uhání vpřed partyzán.

 

Strach má velké oči, praví moudré přísloví. Dětská kukadla, ty vidí mnohem, mnohem pronikavěji. Namísto toho, aby se bály rohatého, klepou se před Mikulášem, svatým Mikulášem! Čert aby je vzal! Ani pan Hitchcock by to nepochopil. Pro děti je celý tento svět hrůzyplný. Myslím, že tvůrci hororů věnují přehnanou pozornost kulisám. Vůbec není zapotřebí lepkavých pavučin, křižáka velikého, čadící svíce. Docela postačí obyčejná zašovská stařenka.

Nejvíce se bojíme tam, kde není strachu. Ani mráčku na obloze, ani větříčku, ani šepot za rohem. „Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky.“ (Mt 24)

 

Sbor bohabojných Moravanů sestupuje z výšin portského dómu k řece Styx, kde čistotná Thétis koupávala Achilla. No dobře, bylo to Teju. Scházejí do slzavého údolí. V šiku se hrnou dolů jako Žižkovo vojsko. „Kdož sú Boží bojovníci a zákona jeho!“

Sespodu ovšem stoupá, nic netušíc, mladá rodinka. Otec nedrží berlu jako Josef prchající do Egypta, zato nese prázdný kočárek pro dvojčata; pak vidíme matku se slaďoučkým bledolícím děťátkem, které si hoví zavěšené okolo jejího krku, koutkem oka povzneseně zkoumá celé to hemžení. S nebývalou zlomyslností sleduje to poslední vlče z vlastní smečky, svého soka, a potutelně se mu vysmívá. Hřeje se, metr dvacet od země, úlisně na matčiných prsou, ani nedutá. Pěkně na bratra vyzrál! Kiš, kiš. To se ale mám! Matka připomíná gotickou madonu, její bok je pokřiven od posilování s těmito mrňaty, zvlášť pěkně vyklenutý. Jak dub korkový. Obtížena, s oddanou důvěrou, následuje svého muže z rodu Davidova.

Nyní si představíme to malé škvrně na dlažbě, které má výstup na horu Karmel ještě před sebou a vůbec se mu do toho nechce. Ale jinak to nepůjde. Máti – říkejme jí Terezie z Avily – je uvádí do prvních krůčků mystiky, trochu drsnými, ale ryze duchovními postupy. Kupředu, levá, kupředu, levá, zpátky ni krok!

Tvář matčina je už hodně daleko, skoro v nedohlednu. Chlapečkův hrudník se začne plnit oním pověstným sladkobolným pocitem – saudade. Tak se zrodilo dozajista fado.

O pagem

por morrer una andorinha

rosa enjeitada

tamanquinhas

valeu a pena

vinte anos

(A moda das tranças pretas)

 

 

Při všem tom hořekování nad letem vlaštovky a otázkách po smyslu pozemského plahočení si zachoval svou hrdost. Ó nezvratná sudbo, kterás uvrhla ubohé Portugalsko věčně na druhou příčku. Všechna ta do nebe volající nespravedlnost přetavená v umění. „Cožpak naše karavely byly horší nežli ty španělské? Cožpak naše ukořistěné zlato se třpytilo méně?“

A jeho matka byla zřejmě zakuklená Španělka. Nesnesla ukňourané poraženectví. Měla raději flamenco.

 

Malý pišišvor stále nezúčastněně přihlíží z trůnu vysokosti, to neduživé dvojče přilepené jako pijavice na matce. Bude si žít jako infant v El Escorialu. Budou se k němu sklánět a přemlouvat ho, aby ráčil spolknout ještě jednu lžičenku kašičky.

Běda, po celý život nést a unést nelehký úděl silnějšího brášky, navzdory tomu, že má i on nožičky slabounké.

V poledním amoku odhozené dítko rozmýšlí, jak by se zrádnému sourozenci mohlo pomstít a svrhnout jednou provždy se stolce.

Oživlá báje o synech lesní šelmy: Při zrození jej od Rema dělí jen několik chvil, a přesto ony rozhodly o tak rozdílném osudu. Romulínek právě zaujal svými zádíčky hrdý postoj tribunův a počal se rozhlížet, zda někde okolo neční Tarpejská skála; to by bylo účinné řešení, aby říše mohla vzkvétat. Buď já, anebo on. Jedním šikovným šťouchnutím by jej smetl do chudinské čtvrti. Je lépe, když jeden zemře za lid… Ve jménu vyššího principu mravního je třeba zabít tyrana. Tak hluboké, státnické úvahy zrodí jen trpký úděl.

 

Dále se musím pokusit o volný překlad z šišlavé portugalštiny do libozvučné češtiny, oč volnější, tím výřečnější a nápaditější. Věřím, že na shovívavého čtenáře udělá dojem.

Jen se neboj, ty nedochůdče barvy olova, já mám také zoubky, celkem dvacet spolehlivých mléčných pomocníků.“ A zacenil se na tu úlisnou hydru, odchlípnuv dáseň barvy rudé, válečné. Tvor vyzvaný na souboj však před tesáky nehnul ani brvou. Okázale brášku přehlížel, jako by šlo o smrdutou spodinu. Dřevec je příliš daleko, aby jej mohl ohrozit a válečných pokřiků se nebojí.

Nebožáček na dlažbě se pustí do usedavého pláče a silnými výrazy proklíná svůj hořký úděl vyspělejšího dvojčete. Bude to truchloherec. Umně střídá varhanní rejstříky, aniž by matka jeho nadání ocenila; zručně přehmatává z jednoho manuálu na druhý. Jen tak chvíli ovinout se okolo jejích boků a přisát k jejímu prsu. Pouhý žejdlíček, pouhý náprstek jejího mléka. Vždyť už ani neví, jak sladké je. Terezie je hluchá, má porozumění výlučně pro askezi; i kdyby prozpěvoval jako anděl a levitoval, nepoleví ve svém výstupu.

„Bože můj, jak se z tohoto umanutého škvora může jednou vyklubat Jindřich Mořeplavec?“ říkám si.

 

Jako nešťastný Farinelli prozpěvuje: „Lascia ch´io pianga la mia cruda sorte!“ Od umění hudebního přechází, docela plynule, v umění slovesné. Vzývá čtyři oceánské větry… Zaujímá baletní pózy. Tento žal proměněný do slok však věcná matka ocenila jen pramálo. Výstup je výstup, mystika mystika a sem nepatří žádné řečnění. A právě tu se rodil nový velký Camões a linuly se verše nových Lisovců.

„Že na tebe, nezvedníku, polednici zavolám.“ Vede si biblická matka svou a chápe se osvědčených výhružek. „Každé pak trestání, když přítomné jest, nezdá se býti potěšené, ale smutné, než potomť rozkošné ovoce spravedlnosti přináší těm, kteříž by v něm pocvičeni byli.“ (Žid 12,11; Bible kralická)

Nemůže ho stále schovávat pod sukní. Sparťanská výchova: „Neřvi, hrdino, šlapej a makej.“ Ozývalo se z výšky odplatou za jeho strhující přednes, který nedbal na polední žár. „Kdyby se takhle byli loudali Kristovi rytíři z Tomaru, nebylo by dodnes došlo k reconquistě. Styď se!“ a dodala odvrácená zády, „Zaklapni hledí a cválej, padavko.“

 

„Hledal jsem, kdo by mě utěšil, ale nebylo ho.“ (velkopáteční liturgie) zasténalo zneuznané dítko.

Čeho nedosáhne povykem, jistě docílí křikem ještě silnějším. Máma už je docela zdolána a zmocňují se jí urputné výčitky: „Bože můj, jsem to ale krkavčí matka! Tohoto malého střapáčka nechávám uprostřed úmorného léta ztékat takové nedozírné, strmé schodiště.“ Užuž se jí chce dítě potěšit a zulíbat. To by si ale nakonec mohlo vynucovat všechno. Ne, neustoupím, mám už dost toho jeho nezdolného řevu. Haha, tentokrát se budu smát já.

 

A dětské rty najednou připomínají chrliče katedrál, jeho řeč rozkvétá jak mandloň a slovní zásoba podivuhodně narůstá. Zaznívají jadrná slova ulevující rozpálenému nitru. Jaký jazykový cit, ústa se mu dočista prořezala.

Jenže matka schvácena tou pekelnou výhní odloží svou přísnou řeholi a volá k nebesům v pokročilé šišlanštině: „Pojď si proň, ty Polednice, pojď, vem si ho, zlostníka!“

Když se proti tobě celý svět spikne, dobrá valašská babička bude stát za tebou! „Což bych se tě, Efrajime, mohl vzdát, mohl bych tě, Izraeli, jen tak vydat? (…) Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsem pohnut hlubokou lítostí.“ (Oz 1,8; ČEP)

Tu se z beztvaré hordy oddělí a vymrští jakési hbité nožky; už stojí u kluka a její ostré prsty, přebíráním růžence vybroušené, se přibližují k buclatým skráním. Ó, jak jsou děsivé moravské stařenky o pátečním poledni! Jako démon zjevivší se Adrianu Leverkühnovi v Mannově slavném románě. I důchodkyně, která se směje na cizí dítě, bývá hrůzostrašná. Jeníček a Mařenka o tom ví své.

Dítě se chvěje úlekem. „Jak se to jen mohlo stát?“ Od nohou zvedá hlavičku k polednici, obratel po obratli. Osoba se tu zhmotnila z tetelícího žhavého vzduchu a nejde odehnat. A dokonce vyluzuje jakési čarodějné slabiky. Hlas vichřice podoba. Marně se tvoreček kryje ručkama a svírá pěstičky v měkkých kloubech do obrany. Novodobá pohanka je tu. Tohle ale byl posel míru, pobožná paní Věra S. Slyšíte to? Věra Esss, Esss, Esss.

Zbožné i ďábelské zjevy jsou pro dítě stejně děsivé: Sivá žena s růžencem v rukou, hlavičkou nachýlenou od ustavičného klanění a krátkozraká očička obkroužená starosvětskými skly, znavená celoživotním vyhlížením spásy, oslabená louskáním drobounkého písma v modlitebních knížkách a Zpráv z Medžugorje. Už k němu láskyplně promlouvá, ale dítěti připomíná její hlas vrčící pilu. Řízy, řízy, řízy. Aby se dítě uklidnilo, mluví pomaleji, čímž mu nahání hrůzu ještě více. „Ne – boj, dro – beč – ku, já ti po – mo – hu.“

„Čeho se to klučisko tolik bojí?“ přihlížím nevěřícně. „Co teprve bude dělat, až na březích Nového světa spatří domorodého náčelníka?“ Snad právě svou dokonalostí nahání ona bytost takovou hrůzu. Oni čertíci bývají dítěti přijatelnější tím, jak jsou nezpůsobní. Také se neradi myjí a nesnášejí logopedky. (Problémy Třískových šotků s výslovností jsou dobře známy.) Právě bezchybné „ř“ je nejstrašidelnější ze všech hlásek.

 

Umlkají matka i dítě, oba zkoprnělí hrůzou. Už není záchrany. „Mors stupebit, et natura,
cum resurget creatura.“
(Requiem)

Přesoucitná paní Věra, v níž stále buší mateřské srdce, by nejraději vzala uchozené děťátko do náruče a vynesla do oblak. Jako vagónek by se mohlo připojit za tuto zachovalou parní lokomotivu a rychle vyfunět až za obzor. Jenže dítě rozumět nechtělo. Čím více lkalo, tím více se po jeho ručičce sápalo chapadlo této chobotnice, která snad doplula odněkud z Atlantiku. Jako trojský kněz Laokón v sevření škrtičů.

Mrně počne vzývat Anděla Portugalska, aby jako tehdy za druhé světové uchránil i jeho před dotírajícím zlem. Uhýbá těm přilnavým přísavkám, ale je to marné. (Takto jsem uhýbal i já před stříkačkou doktora Argiriou.)

Teď nastal smrtelný zápas. Kluk se snaží vysmeknout.

Quid sum miser tunc dicturus?

Quem patronum rogaturus,

Cum vix justus sit securus?

 

Matka zapřísahá tuto nešťastnici proměnivší se v polední přízrak, bezvýsledně. Spínajíc ruce, žadoní úpěnlivě: „No, no, no, senhora!“ „Na to jsi měla myslet dříve, děvenko.“ zaskřehotá. Je pozdě na sliby.

„Dej sem dítě.“ trvá na svém. (Samozřejmě, že říkám čistou pravdu!)

„Kriste Pane,“ zaštká máti, „odpusť hříchy hříšnici.“

 

„Ovinuly mě provazy smrti…“ začaly rtíky dítěte recitovat kající žalmy, v nejzazším vrcholu agonie. Odkojen příběhy o děsivých mořských stvůrách, bylo mu jasno, s kým má tu čest. Zpytuje svědomí, než stane před soudem Nejvyššího. Vzbuzuje dokonalou lítost za každou mstivou myšlenku i za svou neposlušnost.

 

„Osobo, proboha, nesahejte na to děcko,“ zvolal hlasem zkušeného vymítače vedoucí zájezdu Ing. Vondráček. A žena dorážet přestala. Když je nouze nejvyšší, exorcista nejbližší! Utrápená matka i nebohé dítě upřely svůj pohled na mocného zachránce. „Kdo to jen je, že ho poslouchají i zlí duchové?“ bylo lze číst v jejich očích.

„Já už budu hodný, maminko.“ Pronesl Jindra. Pokud je mi známo, už nikdy nezazlobil a velkodušně přál svému bráškovi jeho výsady. Od toho dne cupitá sice pěšky, zato mluví na svůj věk květnatě a výřečně. Obrigado! Bom día! A klidně si nechá svým bratříčkem omlátit plyšového medvídka o hlavu. Už necekne ani slova.

A co bylo s paní Věrou? Dobrá žínka si těsněji přitáhla svůj růženec jako opratě a dala se do modlitby Anděl Páně, ano vyzvánělo poledne. Jak se tu zjevila, tak se i nepozorovaně vytratila. Splynula s Božími bojovníky.

 

„Pie Iesu Domine, dona eis requiem!“ (Dies irae)

24. 9. si připomínáme

Blog pana faráře

V sídle prelatury
Koukněte na toho fintila, pod krkem žlutého motýla zelený klobouček do týla šoupne si na bílou pleš.   Alumni Nepomucena směli bez větších omezení přijímat...