X

Postní cyklus - Obřad svátosti smíření III.

Úplný průběh veřejného pokání v římském prostředí je popsán v Gelasiově sakramentáři. Kromě řádného obřadu pro smíření více kajícníků zde najdeme pokyny, jak postupovat při smíření jednoho kajícníka. K těmto dvěma bohoslužebným řádům se připojuje také obřad, který se uplatňuje v případě umírajících. V sakramentáři se nacházejí také nařízení pro případ křesťana podstupujícího veřejné pokání, který nebyl před smrtí smířen. Dodatek ohledně ukládání pokání a smíření je původu galikánského. Nakonec v této bohoslužebné knize najdeme také první penitenciál. To dokazuje, že Gelasiův sakramentář je už výrazně ovlivněn podobou pokání, jak se uskutečňovala v keltských oblastech. Za hříchy veřejně známé se tedy konalo nejspíše pokání veřejné, jinak se přistupovalo k pokání soukromému.

 

  1. Obřad ke smíření více kajícníků[1] – n. 82 „et sanctis ac sacris altaribus restitutus“

Tento obřad je spletený ze tří redakčních vrstev.[2] Jeho výsledná podoba je následující: Nezbytným předpokladem ke svátostnému smíření byla samozřejmě víra a obrácení srdce. Hříšník nejprve vykonal před biskupem či presbyterem[3] soukromé vyznání. Uvedení mezi veřejné kajícníky se konalo o Popeleční středě. Dotyčný byl oblečen do žíněného roucha. Byl následně uzavřen do jakési církevní káznice. Měl se postit a prolévat hojné slzy. Po celou dobu jeho pokání byl provázen přímluvnou modlitbou věřících (suffragium).

O Zeleném čtvrtku byla slavena ranní mše, při níž vstoupil kajícník do kostela (in gremio ecclesiae) a padnul tváří k zemi[4]. Je zajímavé, že během celého obřadu penitent ani jednou nepromluví, jeho obhájcem a přímluvcem je jáhen a přítomní křesťané.

Jáhen nádhernými slovy žádal biskupa, aby kajícníky,[5] smířil právě teď o Velikonocích, jež jsou dobou zvláště příhodnou k odpouštění. Tak budou moci vzdávat Hospodinu chválu v zemi živých spolu s Kristem – vítězem nad smrtí. Vše se odehrává, slovy jáhna, sub conspectu ingemiscentis ecclesiae, tj. za dohledu plačící církve. Jak důležitá a ušlechtilá byla role jáhna a shromážděné církve! Řekněme už nyní, že nový obřad smíření více kajícníků, vydaný roku 1974, s individuální zpovědí a rozhřešením s jáhnovou přítomností také počítá, ale chápe ho spíše jako služebníka, který udílí pokyny. Na sklonku starověku však jáhen před biskupem orodoval za své hříšné bratry! Také společenství křesťanů se do obřadu zapojovalo – svým nářkem, mělo tak podíl na kněžské službě. Dodejme, že zmínění jáhenská prosba za kajícníky začínající slovy Adest o venerabilis pontifex bude začleněna i do pozdějších pontifikálů.

Biskup či presbyter nad kajícníkem posléze pronášel absoluční modlitbu, zatímco se celé společenství přimlouvalo. Nenechme se ale ošálit: daná modlitba se nedá jen tak jednoduše pokládat za rozhřešení v našem slova smyslu; opravdové smíření a začlenění do Církve se dělo teprve účastí na Eucharistii!

  1. Obřad: pokání/smíření jednoho kajícníka[6] – ut post longam peregrinationis fama de sactis altaribus tuis satietur

V Obřadu svátostného smíření jednoho kajícníka se církev přimlouvá, „aby ten, kdo bude připuštěn ke svátosti smíření, směl společně s námi vzdávat tvému jménu chvály“[7]. Dále prosí o to, aby mohl kajícník ve svatebním šatu znovu přistoupit ke královskému stolu, od něhož byl odehnán[8] a aby se po dlouhém putování utišil jeho hlad u Božích oltářů.[9]

  1. Obřad smíření umírajících[10]

Poslední ordo přináší větší množství modliteb odpovídajících různým okolnostem, k nimž při smiřování umírajících může dojít. E. Mazzy v něm vidí rituál pokání soukromého.[11]

Doplněk obsahuje mešní formuláře za kajícníky, kteří se už nestačili vyzpovídat a přijmout odpuštění.

  1. Penitenciál[12]

V tomto pontifikálu je zaznamenán také tzv. penitenciál, podle něhož zpovědník odměřoval kajícníkovi za výčet hříchů zadostiučinění. I když se uložené pokání dalo různými způsoby nahrazovat či zkracovat, bylo vždy mimořádně namáhavé.

 

Římsko-germánský pontifikál z 10. stol

Také Římsko-germánský pontifikál z 10. století nabízí několik různých bohoslužebných řádů. Kromě tradičního veřejného pokání, navazujícího na Gelasiův sakramentář je tu kapitolka výmluvně nadepsaná: Qualiter sacerdotes suscipere debeant paenitentem more solito. – Jak mají kněží běžným způsobem přijímat kajícníka[13]. Dále tu nalezneme rituál nazvaný Ordo. Feria quarta in capite ieiunii.[14] Je tedy patrné, že se tohoto prvního způsobu užívalo častěji než tradičního.

Tento pontifikál současně obsahuje obřad, kterým se smiřují bludaři či obrácení pohané, dále obřad „ad mortem“ a mešní formuláře za hříšníky.

 

  1. Veřejné pokání v Římsko-germánském pontifikálu z 10. století

Obřadnost veřejného pokání v tomto pontifikálu narůstá. Patrná je v něm snaha o dramatizaci. Veřejný kajícník je vsedě zpovídán poučeným knězem. Konec tohoto výslechu završuje kněz modlitbou Misereatur tui. Kajícník uznává své velké hříchy tím, že koná prostraci. Přijímá uložené pokání, dále se recituje sedm kajících žalmů, Otče náš a další gelasiánské orace. Krom kajícího roucha obdržel hříšník také popelec. Byla nad ním pronesena modlitba a následně byl obřadně vypuzen z chrámu. Jedná se o jasnou narážku na vyhnání z rajské zahrady.[15]

O Zeleném čtvrtku byl kajícník představen v atriu kostela biskupovi. Jáhen při tom pronášel tradiční výzvu: „Adest, o venerabilis pontifex.“ Po slovech „in commune succurrit“ jej biskup přerušuje slovy: „Iniquitates meas ego cognosco… spiritu principali cofirma me“. Poté jáhen (arcijáhen) pokračuje „Redintegra in eo…“ do „gratuletur“. Biskup vykonal obřad zvaný Venite, při němž kajícník padnul tváří k zemi. Hříšníka přivede k biskupovi za ruku arcijáhen, z atria na práh kostela, kde měl své sedadlo biskup, odtud jej biskup osobně vede za ruku dovnitř kostela. Před oltářem vykonali prostraci nejen kajícníci, ale i samotný biskup![16] Následovalo Kyrie a Otčenáš s patřičnými verši a samotnou absoluční modlitbou v našem slova smyslu. Pravděpodobně byla doprovázena i vzkládáním rukou biskupových a poprvé v dějinách římské liturgie má indikativní formu.[17] Rozhřešený kajícník byl pokropen svěcenou vodou, okouřen a napomenut. Poté byla slavena mše se svěcením olejů.

Tento obřad nepřináší věroučně nic nového.

 

  1. Obřad soukromého pokání[18]

Obřad soukromého pokání měl tyto části. Kněz se na něj připravoval osobní modlitbou. Následovala úvodní modlitba nad kajícníkem. Penitent se nejprve vyznával výčtově, ze hříchů proti víře a také        z těch porušení občanského zákona, které by mohly bránit udělení svátosti. Zpovědník se výslovně dotazoval na incest. Pokud hříšník litoval, recitoval kněz oficium složené z žalmů a smírné modlitby. Zpovědník poté důkladně kajícníka vyslýchal. Krom hříchů zjišťoval také jeho povolání a stav. Poté stanovil na základě penitenciáře odpovídající pokání a kajícníka napomenul. Kajícník vyjádřil lidovým jazykem (rusticis verbis) lítost; ve zvláštní formuli vyjevoval strach z Boží spravedlnosti a současně důvěru v Boží milosrdenství, kněz stanoveným způsobem odpovídal. Při rozhřešení kajícník ležel tváří k zemi, následoval žalm 122 – Ad te levavi – K tobě pozvedám, což muselo být s ohledem na kajícníkovo povstání ze země velmi působivé. Kněz dále napomínal kajícníka s užitím Písma svatého a recitoval další rozhřešovací modlitby.

 

Římský pontifikál z 12. století

Smíření se odehrává po vzoru Římsko-germánského pontifikálu. Rozhřešení však bylo udělováno bezprostředně po uložení zadostiučinění. Za výraz pokání se do jisté míry chápalo i samotné upřímné doznání. Ušní zpověď naprosto převládla, byť se stále setkáváme s kontroverzemi ohledně zpovědi tzv. samotnému Bohu, a to u Graciána.[19]

 

Římský pontifikál z XIII. stol. neboli Římské kurie

Římským pontifikálem z 13. století nebo Římské kurie se nebudeme detailně zabývat, protože nepřináší mnoho nového. V případě veřejného pokání je obřad značně krátký: kajícníci přijímají žínici a popelec. O Zeleném čtvrtku přijímají rozhřešení. Liturgická kniha zachycuje pouze dvě orace a jedno závěrečné požehnání.

 

Durandův pontifikál (konec 13. stol.)

Pozoruhodná postava papežského ceremoniáře Guillauma Duranda a celé jeho dílo[20].

Obřad se skládá z požehnání žínice i popela a ze samotného smíření veřejných kajícníků.

Smíření se odehrává o Zeleném čtvrtku v šest hodin. Kněží nejprve vyslechnou zpovědi kajícníků a dají biskupovi doporučení, aby jim bylo uděleno rozhřešení.

Biskup oděn do pontifikálních rouch vstupuje do chóru za doprovodu jáhnů, podjáhnů a duchovenstva. Do zpěvu litanií ke všem svatým je zakomponován celý obřad smíření. Bůh, který posílal po celé dějiny k lidem své prostředníky a v plnosti času svého vlastního syna, aktualizuje svůj odvěký plán lásky u přítomných penitentů.

V chrámové lodi jsou shromážděni věřící. Kajícníci čekají před branou kostela; mají v rukou zhasnutou svíci, protože svými hříchy uhasili plamen křestní milosti.

Kajícníci ulehnou tváří k zemi. Biskup za nimi posílá při slovech „Omnes sancti patriarchae et prophetae“ dva podjáhny držícími jednu hořící svíci. Na prahu kostela ji pozvednou zpívajíce: „Vivo ego, dicit Dominus, nolo mortem peccatoris, sed ut magis convertatur et vivat.“ (srov. Ez 33,11b) – „Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, nechci, aby svévolník zemřel, ale aby se odvrátil od své cesty a byl živ.“  Poté svíci sfouknou a vracejí se na svá místa.

Při slovech „Omnes sancti martyres“ vysílá biskup další dva své podjáhny. Na prahu zapějí: „Dicit Dominus: paenitentiam agite, appropinquabit enim regnum coelorum.“ (Mt 4,17b) – „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ Svíce je zhašena, podjáhnové se opět vracejí.

Při Agnus Dei vysílá biskup jednoho svého jáhna s velkou rozžatou svící, ten zpívá u brány kostela: „Levate capita vestra, quia appropinquabit redemptio vestra.“ (srov. Lk 21,28) – „Zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“ Od velké svíce si kajícníci zapalují svíce své. Jáhen se vrací zpět.

Po skončení litanií vychází za kajícníky sám biskup jako Dobrý pastýř. Přejde spolu s duchovními doprostřed chrámové lodě, kde je pro něj uchystáno sedadlo. Arcijáhen biskupa žádá tradičním způsobem, aby uskutečnil smíření veřejných kajícníků. Poté se biskup přesune k bráně kostela a povzbuzuje kajícníky. Třikrát zapěje „Venite, filii, audite me, timorem Domini docebo vos.“ (Ž 34,12) – „Pojďte, synové, slyšte mě, naučím vás bázni před Hospodinem.“ Jáhen kajícníkům třikrát nařizuje, aby poklekli. Biskup překročí kostelní práh, arcijáhen zaintonuje antifonu: „Accedite ad eum et illuminamini et facies vestrae non confundentur.“ (srov. Ž 34,6) – „Přistupte k němu, rozzáříte se a vaše tváře nebudou zavrženy.“ (vlastní překlad) Následuje zpěv 34. žalmu, začínajícího slovy Benedicam Domino in omni tempore – Dobrořečit budu Hospodin v každém čase. Právě teď se kajícníci přiblíží ke chrámové bráně a vrhnou se na kolenou k biskupovým nohám. Arcikněz se na biskupa obrací s prosbou „Redintegra in eis“, česky volněji „Naprav v nich“, což je vlastně pokračování oné jáhenské promluvy s Gelasiova sakramentáře. Jáhen nařizuje kajícníkům, aby povstali. Biskup jednoho z nich vezme za ruku, ostatní kajícníci se vezmou za ruku též. Arcikněz říká známý žalmový verš: „Iniquitatem meas ego cognosco… averte faciem tuam a peccatis meis… Redde mihi laetitiam salutaris tui.“ (srov. Ž 51, 5.11.14) – „Doznávám se ke svým nevěrnostem… Odvrať svou tvář od mých hříchů… Dej, ať se zas veselím z tvé spásy.“  Biskup následně zpívá: „Dico vobis, gaudium est angelis Dei super uno peccatore paenitentiam agente.“ (Lk 15,10) – „Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“ a vede zástup kajícníků, z nichž jednoho drží za ruku, až k sedadlu uprostřed chrámové lodě. Kajícníci pokleknou a biskup zapěje: „Oportet te, fili, guadere, quia frater tuus mortuus fuerat et revixit, perierat et inventus est.“ (Lk 15,32) – doslova „Sluší se, synu, aby ses radoval, neboť tento tvůj bratr byl mrtev a ožil, zašel a byl nalezen.“ (vlastní překlad) Poté recituje modlitbu rozhřešení. Biskup nad kajícníky dále vzkládá dlaně a pronáší prefaci, kterou složil sám Guillaume Durand. Mluví se v ní o odpuštění, kterého se dosahuje za cenu Kristovy krve.

Po prefaci padnou všichni tváří k zemi za zpěvu antifony Cor mundum crea in me, Deus – Srdce čisté stvoř ve mně, Bože a tří žalmů Miserere (Miserere mei Deus; Miserere mei, quoniam conculcavit; Miserere mei, Deus, miserere mei). Následuje Kyrie eleison, verše a sada orací pocházejících z Římsko-germánského pontifikálu a Římského pontifikálu z 13. století.

Nakonec biskup kropí rozhřešené kajícníky a okuřuje je řka: „Exurge qui dormis, exurge a mortuis et illuminabit te Christus.“ (Ef 5,14) – „Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých a zazáří ti Kristus.“ Poté žehná obvyklým způsobem: „Benedicat vos omnipotens Deus Pater et Filius et Spiritus Sanctus.“ – „Požehnej vás všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý.“

 

Rituale Romanum z roku 1614 – svátost pokání jakožto soud

Giuseppe Crespi – Cyklus sedmi svátostí ze Semperovy obrazárny v Drážďanech

Hledíme na dílo Giuseppa Crespiho z cyklu věnovanému sedmi svátostem ze Semperovy obrazárny v Drážďanech.

Výjev, který jsem vám promítnul, je nám důvěrně známý. Zpovědnice připomíná soudcovskou stolici. Mezi knězem a kajícníkem se nachází mřížka. Kněz právě šeptem vynáší s pozdviženou pravicí rozsudek nad klečící osobou, jejíž tvář se skrývá ve tmě za mřížkou. Na opačné straně, za uzavřenou mřížkou již čeká další kajícník.

Celé posvátné dění je ponořeno do hlubokého ticha, které není nepodobné onomu tichu, jež vládlo při stvoření světa, do něhož zaznělo slovo: „´Budiž světlo,´ a bylo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré.“ (Gn 1,3 dle JB) a dále je psáno, „Bůh řekl: Učiňme člověka ke svému obrazu, aby se nám podobal. (…) Bůh viděl vše, co učinil, a bylo to velmi dobré.“ (srov. ibidem v. 26)

Jak říká překrásný introit z neděle v oktávu vánočním: Dum medium silentium. Česky: Když zavládlo hluboké ticho a noc ve svém běhu došla do poloviny, tvé slovo, Pane, z nebe sestoupilo od královských trůnů

Kaligrafie Dum medium silentium

Boží Slovo není závanem dechu, nýbrž činem, čistým činem (actus purus). Jeho hlasem vše povstává z nicoty k bytí. Platí-li to o díle stvoření (lat. creatio), platí to ještě více o díle obnovení, vykoupení (recreatio). Vtělené Slovo obnovuje hříchem nakažené stvoření a povznáší ho ještě k větší důstojnosti. O felix culpa! Ó šťastná vina. Kdybychom nebyli zhřešili, nemuselo by ze svých výšin sestoupit slovo učiněné člověkem.

Temnota a ticho, jež dýše z Crespiho obrazu, navíc odkazuje na Boží soud, při němž ubohý člověk –  homo reus bude muset umlknout před Vševědoucím. Jak by se mohl ještě hájit? Quidquid latet apparebit. – Vše skryté se ukáže. Kajícník se zpovídá se vší upřímností, vážností a pokorou, aby mohl v onen den obstát před Božím tribunálem.

Podobně se zpovídáme i my. Takto je udílena svátost smíření více než půl tisíciletí. Tento rituální způsob je však plodem velmi dlouhého vývoje, rozhodně ale nemusí být do budoucna formou konečnou.

Opravdového předchůdce současného obřadu svátostného smíření nalezneme v tzv. Římském rituálu, tedy knize, která poprvé vyšla roku 1614 a měla sloužit knězi v jeho pastorační službě. Užívalo se ho, s drobnými úpravami, až do úsvitu Druhého vatikánského koncilu. Jednotlivé země si však mohli vytvářet do určité míry vlastní přizpůsobené rituály, což platilo i pro Moravu.

Obřad je překvapivě prozaický.

Biblický obraz o milosrdném otci tento obřad sám o sobě neodráží ani zdálky. Kněz zde vystupuje jako soudce vynášející in foro interno[i] rozsudek. Tím neříkám, že by kajícníci odcházeli od zpovědnice jako od tribunálu. Otcovskou líc Boha a mateřskou tvář Církve i za této situace mnozí zpovědníci ztělesňovali skvostným způsobem. Vzpomeňme sv. Jana Marii Vianneye, sv. Pia z Pietrelciny nebo chorvatského františkána P. Leopolda Mandiče.

Také umělecká výzdoba zpovědnic[21] leckdy poukazovala na ostatní rozměry této neobyčejné svátosti. Krásným příkladem mohou být zpovědnice z bývalého opatského chrámu v Sankt-Gallen

Po stránce obřadní však rozhodně šlo o velmi strohý obřad.

Kajícník přistoupil k mřížce, pokřižoval se, kněz se jej zpravidla ptal na věk a stav, poté se penitent vyznával ze hříchu. Šlo o jakousi sebeobžalobou v duchu biblického:

Říkáme-li: „Hříchu nemáme,“ klameme sami sebe, není v nás pravda. Vyznáváme-li své hříchy, on, věrný a spravedlivý, naše hříchy odpustí a očistí nás od veškeré nepravosti. (1J 1,8-9)

 

Sebeobžaloba je podmínkou odpuštění.

Kněz mu uštědřil ponaučení a uložil pokání, které kajícník přijal. Po té následovala formule Misereátur… (Smiluj se nad tebou všemohoucí Bůh, ať ti odpustí hříchy a přivede do života věčného. Amen.).  Ze spravedlivého důvodu se tato formule mohla vynechat.

Potom pozvedl pravici směrem ke kajícníkovi[22]. Jde o chabý zbytek vzkládání rukou, onoho tradičního gesta předání Ducha svatého. Přeložím ji doslovně:

Prominutí, rozhřešení a odpuštění tvých hříchů ať ti udělí všemohoucí a milosrdný Pán. Amen.

Pán náš Ježíš Kristus ať tě rozřeší: a já svou autoritou tě rozhřešuji od každého pouta exkomunikace, suspenze a interdiktu, pokud mohu a pokud to potřebuješ. Já tě potom rozhřešuji ze tvých hříchů, ve jménu Otce i Syna + i Ducha svatého. Amen.

 

Studená právnická formule, bez větší teologické hloubky a bez jakéhokoli poetického náznaku.

Následuje krásná formule Passio Domini nostri Jesu Christi, která byla, s drobnou úpravou, převzata jako jedna z možností i do současného rituálu.

Umučení Pána našeho Ježíše Krista, přímluva blahoslavené Panny Marie a všech svatých a všechno dobré, co vykonáte, i zlé, co přetrpíte, ať vám pomáhá, abyste nepodléhal hříchu, rostl v milosti a došel odměny života věčného.

 

Pokud je mi známo, současní zpovědníci tuto formuli skoro vůbec neužívají.

V některých národních agendách se nachází drobné obohacení[23], jehož předlohou je evidentně požehnání jáhnovi před čtením evangelia: „Pán buď ve tvém srdci i na tvých rtech, abys řádně vyznal své hříchy, ve jménu Otce i Syna i + Ducha svatého. Amen.“

Tato jinak krásná a v mešním obřadu smysluplná formulka plave jaksi jako trosečník na širém moři. Jde, podle mého názoru, o nevhodný přílepek k Římskému rituálu.

[1] 1. Popeleční středa: 78 – 82 (+ 83, první věta): rubrika e modlitby k uložení pokání

  1. Zelený čtvrtek (v Římě: první mše sloužená ráno v tzv. titulech, dnes bychom řekli farnostech), 349 – 351: modlitby na začátek mše (texty na výběr), 352 – 359 (+ 83, druhá věta): smíření více kajícníků, 369 – 374 (jiné modlitby ke mši, od modlitby zvané secreta až k modlitbě ad populum).

Do mešního formuláře o Zeleném čtvrtku jsou zasazeny obřad č. 2 (smíření jednoho kajícníka) a č. 3 (smíření ad mortem). Redaktor vložil tyto obřady mezi mešní texty, třebaže nebyly slaveny při této mši.

[2] Nejstarší redakční vrstva je uvedení do stavu kajícníků a mše svatá, mladší se zmiňuje o tom, že má být kajícník propuštěn z vazby, jáhen při obřadu žádá biskupa o to, aby kajícník smířil; nejmladší vrstva mluví o představení kajícníků in gremio Ecclesiae.

[3] Záměrně užívám tohoto málo běžného výrazu. V této souvislosti není možné říci jednoduše kněz (latinsky sacerdos), neboť tento výraz se vztahuje i na biskupa.

[4] Terminus technicus: jedná se o liturgický úkon, při němž věřící padá tváří k zemi. V současném římském obřadu se dochovalo už jen při svěcení biskupů, kněží a jáhnů, při zasvěcení panen, při řeholní profesi.

[5] „Adest, o venerabilis pontifex, tempus acceptum, dies propitiationis divinae et salutis humanae, qua mors interitum, et vita accepit aeterna principium: quando in vinea Domini Sabaoth sic novorum plantatio facienda est, ut purgetur exsecratio vetustatis. Quamvis enim a divitiis bonitatis et pietatis Dei nihil temporis vacet, nunc tamen et largior est per indulgentiam remissio peccatorum, et copiosior per gratiam assumptio renascentium. Augemur regenerandis, crescimus reversis. Lavant aquae, lavant lacrymae. Inde gaudium de assumptione vocatorum, hinc laetitia de absolutione poenitentium. Inde est quod supplex tuus, posteaquam in varias formas criminum neglectu mandatorum coelestium et morum probabilium transgressione cecidit, humiliatus atque prostratus prophetica ad Deum voce clamat dicens: Peccavi, impie egi, iniquitatem feci, miserere mei, Domine.Evangelicam vocem non frustratoria aure capiens, Beati qui lugent, quoniam ipsi consolabuntur; manducavit, sicut scriptum est, panem doloris; lacrymis stratum rigavit; cor suum luctu, corpus afflixit jejuniis, ut animae suae reciperet quam perdiderat sanitatem: Unicum itaque est poenitentiae suffragium, quod et singulis prodest, et omnibus in commune succurrit. Hic ergo, dum ad poenitudinis actionem tantis excitatur exemplis, sub conspectu ingemiscentis Ecclesiae, venerabilis pontifex, protestatur et dicit: Iniquitates meas ego agnosco, et delictum meum contra me est semper. Averte faciem tuam a peccatis meis, Domine, et omnes iniquitates meas dele. Redde mihi laetitiam salutaris tui, et spiritu principali confirma me. Quo ita supplicante, et misericordiam Dei afflicto corde poscente, redintegra in eo, apostolice pontifex, quidquid diabolo scindente corruptum est, et orationum tuarum patrocinantibus meritis, per divinae reconciliationis gratiam fac hominem proximum Deo, ut qui antea in suis perversitatibus displicebat, tunc jam placere se Domino in regione vivorum cum devicto mortis suae auctore gratuletur. Per Dominum.“

[6] 1. 360 – 363: modlitby užívané snad k uložení pokání (podobnosti s č. 78-89!)

  1. 364 – 366: smíření jednoho kajícníka

Nadpisek sekce XXXVIIII reconciliatio paenitentis ad mortem je umístěn omylem na špatném místě a měl by být složen před číslo 367.

[7] GeV 363: „ut ad sacramentum reconciliationis ammissus una nobiscum sancto nomini tuo agere gratias mereatur.“

[8] Srov. GeV 364: „ut nuptiale veste recepta ad regalem mensam unde eiectus fuerat, mereatur intrare“

[9] GeV 366: „ut post longam peregrinationis fama de sanctis altaribus tuis satietur.

[10] 1. nadpisek sekce XXXVIIII; 2. 367: smíření před smrtí; 3. 368: modlitba po smíření a po svatém přijímání (viatikum)

Případ, kdy kajícník není schopen mluvit: 1657: rubrika

Nadpisek sekce XCVIII orationes ad missa pro defunctis… je omylem na špatném místě a má být vložen před číslo 1658.

Případ, kdy kajícník umře před smířením: 1. nadpisek sekce XCVIII orationes…; 2. 1658 – 1661: mešní modlitby

Dodatek, galikánská vložka k ukládání pokání a ke smíření: 1. nadpisek sekce CVII incipit ad paenitenciam dandam; 2. 1701 – 1704.

[11] Cfr. E.MAZZA, «La celebrazione della penitenza nella liturgia bizantina e in Occidente. Due concezioni a confronto», Ephmerides liturgicae 115 (2001) 429.

[12] GeV 1726 – 1786.

[13] PRG CXXXVI,1-38.

[14] PRG XCIX,44-66

[15] PRG XCIX,71-73: Ordo. Feria quarta in capite ieiunii

[16] PRG XCIX,222-251: Ipsa feria Va maioris ebdomadae

[17] PRG XCIX,247

[18] PRG CXXXVI,1-38

[19] Srov. C. Vogel, Les Libri paenitentiales, str. 55-56.

[20] Questo Pontificale (…) merita un posto a parte; esso rappresenta un esempio di adattamento liturgico e di drammatizzazione spinto al massimo; ma diretto magistralmente da una teologia molto esatta della conversione. A. Nocent, Il sacramento della penitenza e della riconciliazione, in I Sacramenti. Teoogia e storia della celebrazione (Anamnesis 3/1), Marietti, Genova Milano 2007 (druhý tisk 5. vydání), str. 182.

[21] Rozhodující vliv na formování zpovědnic měl v době potridentské sv. Karel Boromejský.

[22] Sic: Rituale Romanum, str. 79, caput 2 Absolutionis forma communis, 2.: „Deinde dextera versus paenitentem elevata, dicit…“

[23] Titulus IV, cap. 2 Benedictio paenitenti ante confessionem impertienda, str. 68: „Dominus sit in corde tuo et in labiis tuis, ut rite confitearis peccata tua, in nomine Patris et Filii + et Spiritus Sancti. Amen.“ Platí to i pro Agendu moravské provincie, která byla vydána roku 1920 olomouckým arcibiskupem Prečanem a brněnským biskupem Kleinem.

[i] In foro interno… jde o protiklad rozsudku, který soudce vydává při veřejném stání.

27. 5. si připomínáme

Valdemar

sv. Augustin z Canterbury

1. čtení: Sk 16,11-15
Žalm: Zl 149
Evangelium: Jan 15,26-16,4a

Blog pana faráře

Obřad svátosti smíření V.
Liturgie svátostného smíření pro jednoho kajícníka Nyní se budeme zabývat tím, co je římským katolíkům důvěrně známé: liturgií svátostného smíření pro jednoho kajícníka. Každý liturgický...