X

Právě byla zprovozněna nová užitečná funkce na těchto farních webových stránkách: U bohoslužeb, kde není dosud zadán úmysl, si jej můžete nahlásit prostřednictvím jednoduchého kliknutí a vyplnění prostého dotazníku.

Valentinský "doják" - Bohumila

Povídej o své první lásce! Jak se to, ke všem čertům, pozná? Klukovi tyto věci nedocházejí. Podle držení za ruku? Pak jsem nemiloval nejspíše žádnou. Podle žárlení? Osob, které jsem si chtěl přivlastnit jen pro sebe, bych vyjmenoval více. Či snad podle prvního polibku? Pak to byla Martina. Krásná pusa. Čím? Tím, že se odehrála během hry, v utajení, pod tisem, u schodiště vedoucího do sousedovic vily. Anebo se první zamilování určuje podle slz? Pak to musela být Bohumila – Bohu milá, z protějšího domu.

Jak vypadala v očích dvanáctiletého? Půvabně. Všímal jsem si jejích kudrnatých, krátkých a nepoddajných vlasů rezavé barvy. Duhovky, pokud si dobře vzpomínám, smaragdově zelené. Ve tváři měla plno slušivých pih, takže připomínala Pipi. Byla štíhlounká, což na baculatého chlapce dělalo též velký dojem. Díky dlouhým nohám vítězila při schovávané. Povahově skromná. Byla nemanželským dítětem, což jí život na vesnici vůbec neusnadňovalo.

Když nad tím teď přemítám, bylo od ní pěkné, že se bavila s hochem o dva roky mladším. Asi kvůli těm puntíkům ve tváři a zrzavému porostu si vybírat nemohla. V mé dětské duši však šuměla jako potůček, u něhož se člověk rád usadí.

Odmalička jsme spolu skotačili před domem, od roku 1992 i chodili na vlak. Bohunka patřila k mým ranním rituálům: Pískl jsem z okna druhého poschodí a ona vyšla z plechových vrat. Když přecházela na naši stranu chodníku, přidal jsem se k ní. Stále jsem něco brebentil. Museli jsme vedle sebe vypadat jako Pat a Patachon. Vysoká jako žirafa mě zachycovala pokaždé, když mi na náledí ujížděla noha. Cítil jsem od ní cosi mateřského.

Já jezdíval do Uherského Brodu, na obnovené osmileté gymnázium, Bohunka do devítky v Šumicích. Naparoval jsem se před ní jako kohout, protože se ze mě rázem stal opravdický student. Bylo by silným slovem tvrdit, že mě milovala. Ale bylo by příliš slabým výrazem říci, že mě měla jen ráda.

Bohunka po několika měsících onemocněla. Ze dne na den upadla do bezvědomí a velice brzy zesnula. Akutní leukémie, rozkřiklo se. V mých uších dodnes zní tato diagnóza jako umíráček. Přitom dobře vím, že lékařská věda je mnohem dále než tehdy.

Následoval občanský pohřeb v chladné socialistické obřadní síni v Nezdenicích. Bohunčina bílá rakev byla obležená květinami. Dostavila se snad celá škola. Peter Nagy zněl z reproduktorů, když černá opona zastřela náš pohled na katafalk, navždy. Kristínka, Kristínka. Dodnes nevím, co si o této písni myslit. A venku vydatně pršelo. Boty nás dětí ze sousedství byly promočené. Bohu díky za ten déšť, poněvadž zakryl první slzy z lásky.

V následujících dnech jsem plakával denně, skrytě, zrána, před cestou na vlak. Primáni už nepláčou kvůli hloupostem. Modlit jsem se ještě neuměl, a tak se modlily mé slzy.

Až jako knězi mi došlo, o čem tato tišší dívenka mluvívala v posledních dnech. O Bohu. Byla si jistá tím, že někdo nad námi musí být a že mu na nás záleží. Stejně jako já, pocházela z rodiny, kde se o víře mlčelo. Pokřtěna nebyla. Já ano. Rovná-li se samotná touha po Kristu svaté koupeli znovuzrození, stala se i ona věřící křesťankou. Pane, ty sis ji milostivě připravoval a ve správný okamžik obejmul ve svém království. Uvěřila dříve než já a předešla mě na věčnost. Rád bych se jednou dozvěděl, jestli se na mém obrácení, z týlu, nepodílela jedna víla.

Při svých návštěvách nezdenického hřbitova nikdy neopomenu jeden hrobeček: Nehledá se nejsnadněji; jaksi se mezi vznešenými náhrobky bázlivě krčí. K popelu Bohunčině přibyly urny dědečka a babičky. Její snímek léty zbledl, k nepoznání. Myslím, že z paměti vrstevníků již vyvanula. Milá Bohu, chci tě jednou potkat nikoli na chodníku, leč v cíli cesty, u našeho Pána Ježíše Krista.

18. 2. si připomínáme

Gizela

sv. Simeon

1. čtení: Jak 1,12-18
Žalm: Zl 94
Evangelium: Mk 8,14-21

Blog pana faráře

Babiččina svatá routine
staré paní kulhají ke smrti a těch několik zastavení na známé vyšlapané cestě to je jen smítka na výšivce to je jen skrčený roh povlaku...