X

Výklad mešního obřadu 6.

Vstupní antifona řečená introit

„Naší jedinou chloubou je kříž našeho Pána Ježíše Krista; v něm je naše naděje, život a vzkříšení, skrze něj jsme spaseni.“ (Zelený čtvrtek)

 

Vstupní průvod, příchod k oltáři a přechod k sedes[i] doprovází zpěv antifony či jiné vhodné písně. Je velkou zásluhou liturgické reformy po druhém vatikánském koncilu, že obnovila původní funkci mešních antifon. Když se nekoná průvod ani se nezpívá, teprve tehdy je možno antifonu recitovat. Buď to je úkolem ministranta nebo samotného kněze, který ji přečte hned po úvodní pozdravu.

 

Znamení kříže

V jedné farnosti si prý věřící soustavně stěžovali na dlouhé mše. Kněz už nevěděl, co by ještě zkrátil. Nakonec přistoupil k nezvyklému řešení: Po zazvonění přišel k oltáři, pozdravil jej a přemístil se k předsednickému křeslu. Poté se pokřižoval a pozdravil přítomné: „Pán s vámi!“ a plynně pokračoval: „Požehnej vás všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý.“ A pak dodal: „Víc už to zkrátit nejde.“ Kříž je opravdu shrnutím celého eucharistického tajemství.

Mešní řád říká: „Po skončení vstupního zpěvu se kněz i věřící vstoje znamenají křížem. Kněz přitom obrácen tváří k lidu říká: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Lid odpovídá: Amen.“

Tato jednoduchá rituální sekvence je ovšem výsledkem dlouhého dějinného vývoje:

Nejprve kněz (biskup) konal křížek malý, na čele.[1] Máme to doloženo už z přelomu sedmého a osmého století.

Latino Malabranca dokládá ve třináctém století, že se při mši konával „velký kříž“. Ve čtrnáctém věku se objevuje, v anglickém prostředí (Salisbury) při znamení kříže také nám důvěrně známá hlasitá formule: „In nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti.“„Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Ale i v tomto případě jde o soukromé gesto celebranta.

Burckardovo Ordo missae (1502) uvádí velký kříž i s trojiční formulí. Není ještě dialogický, kněz říká i Amen. To přejde do pozdějšího potridentského misálu. Stále jde o výlučně kněžské znamení, konané na nejspodnějším oltářním stupni. Čteme-li rubriky, nepředpokládá se, že by totéž gesto prováděli ostatní služebníci a Boží lid.

Velký kříž s trojiční formulí konaný společně je tedy v římském prostředí novinkou, ale naprosto organickou, ani se nejedná o „neužitečné zdvojení“ ve smyslu koncilní konstituce[2]. Vynutil si ho, proti návrhům skupiny X. (Coetus X), sám papež sv. Pavel VI.[3] To ovšem bylo zaužíváno, podle Vincenza Raffy, již dobrých čtyřicet let díky tzv. dialogické mši. Roku 1958 je úředně povoleno význačnou instrukcí Musicam sacram[4].

Pokud se spojuje se mší slavení některých obřadů, předpokládá se, že se znamení kříže doprovázené hlasitou trojiční formulí nekoná (např. při slavení křtu, svatby atp.). Ale i tak je, podle mého názoru, vhodné, aby se celebrant pokřižoval beze slov.

V současném mešním pořádku je velký kříž přítomen na začátku. Malé křížky se konají před evangeliem. Nakonec se ještě křižujeme při závěrečném požehnání. Ve srovnání s předchozí římskou liturgií či byzantským ritem je to málo. O to uvědoměleji bychom měli v těchto zásadních okamžicích kříž provádět.

 

Znamenat se křížem vychází nepochybně ze soukromého zvyku křesťanů žehnat se před každým dobrým dílem nebo před vážnou zkouškou. Tuto praxi lze doložit u církevních otců. Tertulián dosvědčuje ve spisu věnovaném mučednictví: „Na cestách, při každému vcházení i vycházení, při oblékání i obouvání, při umývání i rozsvěcení světla, u stolu, když uléháme i když sedíme, zkrátka při jakékoli činnosti vyznačujeme na čele znamení kříže.“[5]

Znamení kříže vlastně plnilo podobnou úlohu jako Šema Israel pro zbožného žida:

Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh. Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou! Ať tato slova, která ti dnes přikazuji, zůstanou v tvém srdci! Opakuj je svým synům, mluv o nich, když budeš přebývat doma, když budeš na cestách, když budeš ležet i stát. (Dt 6,4-7 dle liturgického překladu)

 

Napadá mě v této souvislosti otázka, zda je znamení kříže i nadále zbožným návykem, zasazeným do našich běžných životů? Pokud ne, zůstává neodbytnou výčitkou na začátku každé liturgie. Opravdu jsi křesťanem, doma i venku? Nakolik jsi přizpůsobil svůj životní styl tomuto světu? Chtěl bych se mýlit v tom, že kříž přestal být součástí našeho civilního života.

Tento princip bychom ale mohli směle vztáhnout na mnoho jiných prvků mešní liturgie. I ony jsou zastoupeny v našem občanském životě: Jak může věřící docenit krásu eucharistické modlitby, když nedokáže Bohu dobrořečit před jídlem a po jídle? Jak může usebraně naslouchat Božímu slovu, když ho doma neotevře po uherský rok? Jak po něm můžeme chtít, aby se ponořil do ticha po svatém přijímání, když se jinak obklopuje hlukem a hlomozem?

Obyčejně čekáme, a to správně, že liturgie budou utvářet i naše všední křesťanské postoje, myšlení, mluvení. Jenže to platí i obráceně: Ano, mnoho zbožných úkonů vetkaných do všedního křesťanova dne přirozeně přešlo také do eucharistické slavnosti. Mezi kostelem a domácností není protikladu. Jedno podmiňuje druhé.

S jakou rozmarností se někdy školáci křižují v hodinách náboženství. Okamžitě je patrné, jak „cizí“ jim toto gesto je. Křesťanští rodiče, kteří neučí své děti vnějším projevům víry, potomky ochuzují a mohou je dokonce vehnat do něčeho, co nazývá Mosebach „herezí beztvárnosti“ (Häresie der Formlosigkeit)[6].

Podle zpráv jednoho byzantského historika se učily i šelmy, aby projevovaly úctu při přechodu okolo kostela! Chceme-li, aby naše děti na tom byly trochu lépe než divoké bestie, učme je křižovat a pokleknout před Božím tajemstvím.

 

Znamení kříže je nepochybně obnovou křestního, trojičního vyznání. „Mezi různými způsoby, jimiž se křest připomíná, není žádná přístupnější než tato, a to platí i pro ty nejprostší.“[7] Vždyť už od osmého století se tou samou formulí křtí! Vychází ze slov Pánových před jeho nanebevstoupením (Mt 28,19).

Je tedy i jakýmsi oživením touhy po jeho návratu. Ano, mši slavíme, dokud se Pán nevrátí ve slávě.

Tato funkce vynikne o to zřetelněji na našich českých a moravských pohřbech. Složení účastníků zpravidla odráží skladbu veřejnosti. Podle toho, jestli se dokáží pokřižovat, kněz snadno rozpozná, kolik z nich tvoří ti, kdo se hlásí ke svému křtu. Toto zjištění nemá vyústit ve zklamání. Kdy jindy má tak skvělou příležitost hlásat Krista Spasitele, ukřižovaného a zmrtvýchvstalého?

Označovat se křížem vyjadřuje, proti doketismu a gnosticismu, že jednou vstaneme tělesně.

Rufinus z Aquileje dosvědčuje už ve čtvrtém století, že se kříž dělával na závěr křestního symbola. Zdůrazňoval tak slova o vzkříšení těla, právě toto moje tělo vstane z mrtvých. Dnes už ho na závěr symbola neděláme, ale i tak podle tohoto znamení vtištěného do našich duší rozpozná Kristus své věrné, až přijde. Křížem bývají ostatně opatřeny i rakve našich pozůstalých a při obřadu posledního rozloučení stojí krucifer[ii] u tělesných pozůstatků.

Také se sluší připomenout, že katechumenát začíná právě tím, že je vybraný člověk označen Kristovým křížem. Tím, že se na úvod mše křižuji, dávám najevo, že jsem připraven následovat svého Pána (srov. Lk 12,24). Křesťanství bez následování Mistra a bez oběti by zcela vyvanulo.

Znamení kříže může mít nesporně i ekumenický rozměr. Martin Luther píše ve svém Německém katechismu: „Když ráno vstaneš z lůžka, poznamenej se znamením kříže!“[8] Dodnes mají lutheráni, na rozdíl od jiných reformačních uskupení, porozumění pro znamení kříže. Evangelický teolog Dietrich Bonhoeffer prohlásil, že ono je ztraceným pokladem.

A ještě jeden význam: Již Hippolyt na začátku třetího století uvádí, že věřící před tím, než se pokřižovali, lehce si foukli na palec a navlhčili ho slinou: byla to připomínka lehkého vánku Svatého Ducha, jemuž vděčíme za posvěcení křestní vody.

[1] OR I.

[2] Srov. SC 34.

[3] M. Barba, La riforma conciliare dell‘«Ordo missae». Il percorso storico-redazionale dei riti d’ingresso, di offertorio e di comunione. Nuova edizione totalmente rivista, ampiamente integrita e diffusamente aggiornata (Bibliotheca Ephemeridides liturgicae – Subsidia 120), Centro liturgico vincenziano, Roma 2008, 185-190.

[4] Instrukce Musica sacra et sacra liturgia z 3. září 1958, č. 31b in AAS 50 (1958) 642.

[5] „Ad omnem progressum atque promotum, ad omnem aditum et exitum, ad uestitum, ad calciatum, ad lauacra, ad mensas, ad lumina, ad cubilia, ad sedilia, quacumque nos conversatio exercet, frontem signaculo ferimus.“ Tertullianus, De corona militum 3,4 (ed. E. Kruymann) in CCL 2,1043. V podobném duchu hovoří i jiná dobová svědectví.

[6] M. Mosebach, Häresie der Formlosigkeit. Die römische Liturgie und ihr Feind, Hanser Verlag, München 2007.

[7] „Tra le varie forme di commemorazione del battesimo, nessuna è più facile, nessuna più accessibile di questa, anche per la gente più semplice.“ B. Fischer, Liturgia. Notiziario quindicinale del Centro di Azione liturgico 8 (1974) 684.

[8] M. Luther, Der Kleine Catechismus. Fuer die gemeyne Pfarherr vnd Prediger. Rhode, Marburg 1529.

[i] Tj. předsednické křeslo.

[ii] Služebník nesoucí procesionální kříž.

srpen 2020
Po
Út
St
Čt
So
Ne

5. 8. si připomínáme

Kristián

Posvěcení římské baziliky Panny Marie

1. čtení: Jer 31,1-7
Žalm: Jer 31
Evangelium: Mt 15,21-28

Blog pana faráře

Výklad mešního obřadu 7.
Liturgický pozdrav Po znamení kříže se obrací předsedající k věřícím liturgickým pozdravem: „Pán s vámi!“ Předsedá-li sám biskup, užívá slov Zmrtvýchvstalého: „Pokoj vám.“ (Lk 24,36) Vzkříšený Kristus...