X

On-line přenosy bohoslužeb

Před kliknutím na níže uvedený odkaz aktualizujte okno svého prohlížeče; to platí i v případě jakéhokoliv problému s přenosem.

Farní kostel v Zubří (Ne, 25. října 2020)

Farní kostel v Zubří (Pá, 23. října 2020)

 


Od 22. října 2020 bude možno navštívit naše kostely výhradně pro individuální duchovní péči, tj. svatá zpověď či sv. přijímání nebo osobní modlitba – setkat se nemohou víc, než 2 lidé kromě rodiny. Výhradně takto zůstane kostel otevřen.

Přímé přenosy mší svatých budou pokračovat – ve středu a pátek v 17:30 a v neděli v 7:45.

Farní kostel sv. Kateřiny v Zubří – pondělí, úterý, pátek, sobota od 16:30 do 17:30; neděle od 8:45 do 10:00

Kaple Svatého Ducha ve Starém Zubří – středa od 8:30 do 9:30

Farní kostel sv. Cyrila a Metoděje ve Vidči – čtvrtek a neděle 16:00 – 17:00

Mší svatých se bude účastnit jen kněz s asistencí.

Výklad mešního obřadu 7.

Liturgický pozdrav

Po znamení kříže se obrací předsedající k věřícím liturgickým pozdravem: „Pán s vámi!“ Předsedá-li sám biskup, užívá slov Zmrtvýchvstalého: „Pokoj vám.“ (Lk 24,36) Vzkříšený Kristus je mezi námi. Jak útěšné! Při mši svaté jsou tato slova vyhrazena biskupovi, sluší se však připomenout, že při vysluhování pomazání nemocných jich může užít i sám kněz. Nemocný, zvláště umírající, má být udělením této svátosti „pozvednut“, což odkazuje právě na působení a přítomnost Vzkříšeného, na jehož velikonočním tajemství máme od svatého křtu podíl:

My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem. Neboť jestliže jsme s ním srostli tak, že jsme mu podobni v jeho smrti, budeme mu tak podobni i v jeho zmrtvýchvstání. (Ř 6,3-5, liturgický překlad)

 

Jako liturgické formule jsou převzaty do Římského misálu i úvodní pozdravy z apoštolských listů, užívaných od nejstarších dob i liturgicky[1].

„Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží i společenství Svatého Ducha ať je s vámi se všemi.“ (srov. 2Kor 13,13) Tato slova odkazují na největší tajemství naší víry – Nejsvětější Trojici, do něhož jsme od svatého křtu ponořeni. Jelikož se tento pozdrav pronáší hned po znamení kříže, jde nepochybně o jakési zdvojení. Tato situace však byla výsledkem spletitého redakčního procesu.

Kromě toho si prosím povšimněme, že uvedený trojiční pozdrav v sobě skrývá jako perlu v útrobách lastury hlubokou výpověď ekleziologickou[i]: Církev, především ta shromážděná tady a teď, je nejvznešenějším a prvotním dílem Ducha svatého. To je nepochybně význam slov „společenství Ducha svatého“ (communicatio Sancti Spiritus). Přítomní věřící netvoří shluk prachových zrníček či jakýsi nesourodý amalgám. Je to opus Ducha svatého. Církev uspořádaná hierarchicky a vybavena mnoha dalšími charismatickými dary, církev dýchající oběma plícemi, církev procházející či někdy se prodírající dějinami, ona je dílem Ducha svatého. Nezapomínejme, že do nejstarších křestních vyznání je vetkán článek o církvi bezprostředně po artikulu o Duchu svatém. To není náhodou. Církev je oním místem, kde „kvete Duch“[2].  Dovolte v této souvislosti ještě jedno malé prohloubení. I církevní rok je uspořádán tak, že neděle následující po letnicích záměrně rozvíjejí myšlenku církve zrozené sesláním Ducha svatého. Označení liturgické mezidobí nebo období během roku (per annum) bychom měli rozumět jako době svatodušní. Přechod ze sváteční bílé barvy do všední zelené není předělem, ale organickým rozvinutím jedné důležité pravdy: Každý křesťan, zrozený z vody a Ducha, se nepozná podle toho, jak bujaře umí prožívat velké svátky, naopak, v běžných podmínkách pozvedá svůj přirozený život do nadpřirozené úrovně. Zakouší ono střízlivé opojení Duchem (sobria ebrietas Spiritus), o němž zpíval svatý Ambrož.

Věřící tedy vstupují do církve, která rozhodně není jen ledajakou institucí, ale vřelým domem Nejsvětější Trojice. Církev je tím nejvznešenějším plodem neustávajících letnic.

 

Kristovo spasitelné dílo pokračuje až do konce světa ve svátostech církve. Každý, kdo zavítá na mši svatou, bez rozdílu, by měl úvodní pozdrav vztáhnout na sebe. Muž i žena, dítě i dospělý, zasloužilý i provinilý, věřící i hledající, svobodný i ten, který je spoután neřestmi. Milost našeho Pána s vámi se všemi! Nikdo si Boží lásku nemusí zasluhovat. Dříve než jsme mohli něco dobrého vykonat, nás předešla dobrota nebeského Otce. „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby řádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J 3,16 dle ČEP)

 

O Vánocích se např. může, dle Českého misálu, říkat: „Milost Ježíše Krista, našeho Pána pro nás narozeného, ať je s vámi se všemi.“ Vždyť liturgickým slavením během roku se tajemně stávají přítomnými jednotlivé okamžiky z dějin spásy[3].

Pozdrav „Pán s vámi“ se během slavení ozývá čtyřikrát – na úvod, před evangeliem, před eucharistickou modlitbou a na závěr – symbolické číslo: přítomní věřící v posvátných úkonech zakoušejí, pokaždé trochu jinak, blízkost Vzkříšeného.[4] (Jeho vrcholným zjevením je ovšem přítomnost eucharistická.) Kéž se tedy hlásá do všech světových stran Pánova svatá přítomnost a překřičí každé halasné zlo, které ostatně není ničím jiným než nafouknutou bublinou, absencí dobra. Kéž se rozlévá na vyprahlý zemský okrsek jako řeka prýštící z Edenu, rozvětvená do čtyř ramen (Gn 2,10), jako Eufrat či Jordán v době žní (Sir 24,20)! Jeden každý potřebuje postupně vstřebávat to úžasné zjištění, že Bůh Emanuel (srov. Iz 7,14) je s ním. Jinak tomu v této pustině, v tomto úmorném, slzavém údolí (srov. Ž 84,7) jen těžko uvěří.

 

Vždycky mě rozesměje jeden z oblíbených pozdravů youtuberovských hvězdiček doprovázený raperským švihem: „Čus, lidi!“ Pokaždé očekávám nějaké všelidské poselství, a ono nic! Je to patrně otrocký překlad anglického „Hey, people!“ a neznamená nic jiného nežli tuctové „Nazdar“.

Ve svém běžném životě věnujeme nemalou pozornost pozdravům. Ještě donedávna se na ulicích ozývalo „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“ Obdobná oslovení se uchovala, když se obracíme na kněze nebo řeholní osoby, a je to tak dobře.

I mimo kultury křesťanského ražení se dává velký důraz na obřadné zdravice: Vyhlášení jsou tím Arabové. Kdo neumí květnatě pozdravit a hned se pustí do obchodování, ten nemá dobré vychování.

Indové sepnou ruce před srdcem, trochu se ukloní a řeknou: „Namas te!“ Pozdravuji Boha v sobě i tobě.

Také židé si potrpí na krásných pozdravech, které přímo nabývají podoby požehnání. „Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý!“ Těmito slovy žehnali kněží Staré smlouvy synům Izraele.

Dokola opakované pozdravy, a přitom nevyšly z módy a mají větší váhu než sebedůmyslnější proslovy.

Také v úvodu mše svaté má své místo pozdrav, dokonce dva: První z nich patřil oltáři, jenž znázorňuje Krista – Božího Beránka, proto se kněz hluboce sklání a něžně ho líbá. O tom jsme už hovořili. Poté od předsednického křesla neboli sedes zdraví věřící, obvykle „Pán s vámi“. Podobně to udělal o velikonoční neděli i Augustin, jak dosvědčuje ve svém spise De civitate[5]. Totéž čteme i v Apoštolské tradici. Zde je zmíněno, snad poprvé, ono klasické „Dominus vobiscum.“ – „Et cum spiritu tuo.“

Tento obrat se těžko překládá.[6]

 

V jakém postoji byl nejčastěji zachycován svatý papež Jan Pavel II.? Mám za to, že právě při liturgickém pozdravu „Pokoj vám!“, se široce roztaženými pažemi, objímajícími celý svět. Nelámala se tímto pozdravením železná opona? Nevítězil řád nad zmatkem a úzkostí. Hned v úvodu bohoslužby se sděluje, že shromáždění věřící nejsou shlukem cizorodých prvků, ale skutečným společenstvím, v jehož středu je živý Kristus.

Rád se vracím k jednomu starozákonnímu příběhu: Synové Jákobovi se již dostali na dohled zaslíbené země, nacházejí se v Moábu, dnešním Jordánsku. Nemají však na růžích ustláno. Jejich nepřátelé jim strojí všemožné úklady, dokonce povolají pohanského věštce jménem Bileám (srov. Num 22-23), aby jim zlořečil. Vyjede na své oslici nad izraelské ležení a naprosto nečekaně zahoří náklonností k Izraeli. Jak ladně jsi uspořádán, jak krásné jsou tvé stany! Čaroděj se všemi svými kouzly je poražen. Každý kněz, když zahajuje mši a pohlédne do sešikovaných řad věřících, by měl také zakusit sympatii k oné částečce Božího lidu. Není složena z dokonalých jedinců, ale přesto je spanilá. „Černá jsem, a přece půvabná!“ (srov. Pís 1,5 dle ČEP). Snědá je i Beránkova nevěsta, brzy žena (srov. Ap 21,9). V dobách ošklivých pohoršení, způsobených svěcenými osobami, bychom si měli vyprošovat od Svatého Ducha schopnost zahlédnout její krásu. Chtějme si jí všimnout, navzdory drtivému diktátu evidence. Boží lid opravdu není utkán jen z padlých, ale skví se i velkými světci.

Jako mladému duchovnímu mi svěřil pan arcibiskup jednu starobylou farnost, kde před druhou světovou válkou žilo převážně německé obyvatelstvo. V prázdných lavicích farního kostela se ztraceně choulila hrstka oveček. Přesto mně nikdy nepřipomínaly pověstné sedláky u Chlumce. Spíše se mi jevily ušlechtile, jako osamělí rytíři na bitevním poli, oddaní svým ideálům. Měl jsem je rád a líbily se mi. „Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království!“ (Lk 12,32 dle ČEP) Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. I začal je učit mnohým věcem.“ (Mk 6,34 dle ČEP)

 

V dřívějším mešním pořádku se hlasitý liturgický pozdrav konal až po tzv. stupňových modlitbách[ii], introitu, Kyrie a Sláva. Dnes je umístěn na samotný úvod, bezprostředně po znamení kříže; celá bohoslužba má přece veřejný ráz, týká se všech, byť v ní najdeme okamžiky, kdy kněz pokorně stojí před Pánem a tiše se modlí sám za sebe.

 

Úvodní (i závěrečný) pozdrav je doprovázen rozpažením a sepnutím rukou. Můžeme v tom spatřovat přátelské, rodinné či otcovské objetí, ale ještě něco více… Není náhodou, že se toto gesto nápadně blíží vzkládání rukou, odkazuje nepochybně na seslání třetí božské osoby.

Věřící, v česky mluvícím prostředí, odpovídají: „I s tebou.“ Všimněme si, že jde o první čistě dialogický úkon během bohoslužby. Kněz je na základě svěcení připodobněn Kristu jako hlavě a ostatní tvoří údy jeho tajemného těla. Členové shromáždění tedy nezdraví jen muže, kterého dobře znají, i z jiných příležitostí, oni holdují živému Kristu v něm.

 

Někomu se naše rozprava o významu odpovědi „I s tebou“ může zdát poněkud triviální. Jenže opak je pravdou, při svém působení v Šumvaldu se nešlo několik lidí, kteří omylem odpovídali „My s tebou“. Znělo to hezky, mušketýrsky: Jeden za všechny, všichni za jednoho.

 

Podobně jako v latině (Dominus vobiscum), si zachovala i čeština formulaci bez slovesa: „Pán s vámi!“ Kněz věřícím Pánovu přítomnost nejen slavnostně dosvědčuje (srov. janovské „Pán je to!“ J 20,7), ale také ji mocně vyprošuje („Pán ať je s vámi!“).  Ať je s námi Pán, božský ženich církve,     „v dobrém i ve zlém, hojnosti i nedostatku, ve zdraví i nemoci“[7]. Věřící křesťané nebudou mít život jednodušší než neznabozi, mohou se však opřít o Pánův příslib: „Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,20 – ČEP)

 

Myslím, že jedinečnost liturgickému pozdravu dodává i zpěv. Tím se každopádně liší od pozdravů občanských. Kdyby nás někdo na chodníku pozdravil zpěvem „Dobrý den“, ťukali bychom si na čelo. Pozdrav liturgický a všechny ostatní dialogické části k tomu přímo vybízejí[8], poněvadž tu rozhodně nejde jen o společenskou úmluvu, zdvořilost či rokokovou zdobnost. Naše ústa zpívají, neboť srdce, nezadržitelně, přetéká (srov. Mt 12,34; Lk 6,45). Slavící kněz je uchvácen krásou Boha i jeho lidu; věřící to, svým nadpřirozeným citem (srov. Lumen gentium 12), snadno rozpoznají a neméně radostně na to odpovědí.

 

Monice

Kněz nebo jiný vhodný služebník může do slavení Eucharistie uvést (brevissimis verbis), v případě liturgie beze zpěvu smí užít, jak již bylo poznamenáno, na tomto místě antifony určené k introitu.

Druhově patří toto úvodní slůvko mezi tzv. monice, které až na malé výjimky mohou být přizpůsobeny.

[1]  Např. Apoštolské konstituce.

[2] Srov. La Tradition apostolique de Saint Hippolyte: Essai de reconstruction (Liturgiewissenschaftliche Quellen und Forschungen 39), Aschendorffsche Verlagsbuchhandlung, Münster 51989, hlavně odstavce 15-22. Hippolyt Římký, Apoštolská tradice, ed. G. Ptáčková – V. Ventura et alii, Refugium, Velehrad 2000,53nn.

[3] Srovnej „hodie“ v Římském kánonu.

[4] Srov. Sacrosanctum concilium 35,2.

[5] Augustinus Aurelius, De civitate Dei 22,8,22, in Patrologia latina 41,770.

[6] K tématu Rivista liturgica 2(2018)

[7] Srov. Vyjádření manželského souhlasu č. 62 in Římský rituál nově uspořádaný podle ustanovení druhého vatikánského koncilu, vydaný papežem Pavlem VI. a upravený péčí papeže Jana Pavla II.. Svatební obřady. Druhé vydání, Liturgická komise České biskupské konference – Karmelitánské nakladatelství, Praha – Kostelní Vydří 2007, str. 25.

Rituale Romanum ex decreto Sacrosancti oecumenici koncilii Vaticani II renovatum auctoritate Pauli PP. VI editum Ioannis Pauli PP. II cura recognitum. Ordo celebrandi matrimonium. Editio typica altera, Typis Polyglottis vaticanis, Civitas Vaticana 1991, str. 17.)

[8] Srov. instrukci Musicam sacram in AAS 59 (1967) 300-320; zvláště č. 16 a 29.

[i] Ekleziologický, tj. vztahující se k církvi.

[ii] Říkáme jim tak proto, že se recitovali pod stupni oltáře.

27. 10. si připomínáme

Šarlota, Zoe

sv. Frumencius

1. čtení: Ef 5,21-33
Žalm: Zl 128
Evangelium: Lk 13,18-21

Blog pana faráře

Irenka
Psal se rok devatenáctistý devadesátý devátý. Uherský Brod. Zrovna odbíjela hrana „celému krásnému dvacátému století“ (Jarek Nohavica, Těšínská). Čert to vem´! Důležitější bylo, že konečně...