X

On-line přenosy bohoslužeb

Před kliknutím na níže uvedený odkaz aktualizujte okno svého prohlížeče; to platí i v případě jakéhokoliv problému s přenosem.

Farní kostel v Zubří (Ne, 25. října 2020)

Farní kostel v Zubří (Pá, 23. října 2020)

 


Od 22. října 2020 bude možno navštívit naše kostely výhradně pro individuální duchovní péči, tj. svatá zpověď či sv. přijímání nebo osobní modlitba – setkat se nemohou víc, než 2 lidé kromě rodiny. Výhradně takto zůstane kostel otevřen.

Přímé přenosy mší svatých budou pokračovat – ve středu a pátek v 17:30 a v neděli v 7:45.

Farní kostel sv. Kateřiny v Zubří – pondělí, úterý, pátek, sobota od 16:30 do 17:30; neděle od 8:45 do 10:00

Kaple Svatého Ducha ve Starém Zubří – středa od 8:30 do 9:30

Farní kostel sv. Cyrila a Metoděje ve Vidči – čtvrtek a neděle 16:00 – 17:00

Mší svatých se bude účastnit jen kněz s asistencí.

Výklad mešního obřadu - 8.

Před několika týdny jsem v nedělních kázáních promlouval o významu a podobách tzv. úkonu kajícnosti. K tomu jsme se zamýšleli i nad smyslem výkropu. Uvedená témata nabízím laskavém čtenáři v ucelené podobě nyní.

 

Úkon kajícnosti

Dospěli jsme k úkonu kajícnosti. Abychom docenili jeho význam, dovolte citaci z jednoho proroka: „Neboj se, Danieli, neboť od prvního dne, kdy ses rozhodl porozumět a pokořit se před svým Bohem, byla tvá slova vyslyšena.“ (srov. Dan 10,12 – ČEP) Chceme-li, aby naše prosby byly vyslyšeny, musíme se před Bohem sklonit.

Úkon kajícnosti slouží k očištění od lehkých hříchů a k přípravě lidského srdce na slavení oběti nejsvětější. Římský misál, jehož se drží naše národní liturgie, předvídá tři způsoby, jakými lze tento bohulibý čin uskutečnit: Confiteor (Vyznávám se), dialogický Smiluj se nad námi, Pane a tropované Kyrie (např. Byls poslán uzdravovat duše, Pane, smiluj se nad námi…). Bývá zahájen úvodní výzvou a zakončena tradiční nesvátostnou absolucí ve formě imprekativní „Misereatur nostri Omnipotens Deus…“ – doslova „Ať se nad námi smiluje Všemohoucí Bůh…“[1]

Případně lze přistoupit k výkropu, který má rovněž očistný a kající ráz.

Úkon kajícnosti nás vede k tomu, abychom se prohloubili. Mystikové, především ti z Karmelu, nás učí o fázích duchovní cesty: via purgativa, via illuminativa, via unitiva – očištění, osvícení, sjednocení. Přesně v tomto pořadí. Nemůžeme stoupat, nebudeme-li nejprve sestupovat.

Při debatách nad reformou vstupních obřadů se navrhovalo i jiné než tradiční umístění kajícího úkonu. Co třeba po bohoslužbě slova, podobně jako ve svátosti smíření? Boží slovo přece burcuje, obrácení je plodem poslechu, nikoli našeho mravního obrození. Taková změna by ale příliš neodpovídala dějinám.[2] Je tedy správné, že se zachoval úkon kajícnosti v úvodu liturgie. Všimněme si také, že během celé mše, především během bezprostřední přípravy na svaté přijímání, se nachází mnoho dílčích obřadů, které v sobě skrývají silný kající rozměr.

O čemsi jako úkon kajícnosti se zmiňuje Pavel (1Kor 11,28) i Didaché (kap. 14). Bylo by ale přehnané pokládat to za součást eucharistické synaxe[i] jako takové. Jde spíše o přípravu, o zajištění správného rozpoložení. A do jisté míry to platilo po celý dějinný vývoj.

Ordines romani[ii] dosvědčují, že před zahájením slavení pokleknul papež na polštářek, sklonil hlavu nebo se i položil na zem[3]. Je pravděpodobné, že se úkon kajícnosti v našem slova smyslu dostává do mešního pořádku z božského officia[iii] – z ranních či večerních chval.

 

S kajícností bychom neměli otálet a čekat až na mši. Ono je to tak snadné sborově s druhými bručet „mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa“. Člověk má téměř pocit, že se jeho vina rozmělňuje mezi všechny a tolik netrčí a nedře. Stejně jako neexistuje kolektivní provinění, nemůže býti ani kolektivního pokání. Celé naše chování má být prostě určováno kajícností, aby i tento úkon mohl při mši svaté vyznít a hlavně přinést svůj duchovní užitek. V určitých případech je při mši svaté úkon kajícnosti nahrazen nebo přímo odpadává, přesto kajícnost musí být trvalým rozměrem každého našeho slavení.

Nebojme se zapracovat do úkonu kajícnosti i své rozjitřené vášně. Uznejme, že býváme rozkolísaní! A ještě v úvodu mše, které si tak vážíme, nás neposlušné city ohlušují.

Jednoho pozdního odpoledne jsem se vrátil ze služby nemocným v paseckém Odborném léčebném ústavu domů. Strašně jsem se vztekal. Je zvláštní, že si po těch letech nemohu vzpomenout, co dané rozrušení vyvolalo. Z toho usuzuji, že nešlo o žádnou pohromu. Inu, hněv bývá nepřiměřený a dokonce iracionální. Přesto nás tato drtivá energie, chtě nechtě, ovlivňuje. Naučme se jako svatý Prokop i my „orat s čertem“. Škoda té nevyužité síly. Kdybych měl tehdy po ruce, jako staří feudálové, fackovacího panáka, srdečně bych jeho služeb využil. Navíc jsem už měl pořádný hlad. No nic, něco rychlého si uklohním. Ve skříni jsem uviděl plechovku s loupanými rajčaty a mouku, v lednici zase vajíčka. Fajn, udělám si nudle, linguine. Odvážil jsem mouku, udělal důlek a do jícnu té malé sopky vyklepnul vajíčko, přidal trošku soli. Začal jsem těsto zadělávat. Hmota se v mých rukou stávala vláčnější. A já do ní zas a znovu s opravdovým fortelem bušil, ba třískal. Zatímco si propracovaný bochánek odpočíval v chladu, vyrobil jsem – už ne se vztekem, ale s nepopiratelnou naléhavostí – lehounkou omáčkou. Poté jsem těsto rozválel a rozkrájel, hodil do osolené vody. Hněv se nakonec zcela vytratil nebo spíše, jako v dílně alchymisty, nabyl nové podoby. Co po něm zbylo? Lahodná bašta, těstoviny all´arrabbiata[iv]. A obešel jsem se i bez chilli papriček! Proto vám dám jednu halinoidní radu: Vařte s hněvem! To je ten kámen mudrců.

 

Confiteor

Confiteor, původně zcela soukromý úkon kajícnosti, se až do poslední liturgické reformy konal pod stupni oltáře, polohlasně. Kromě kněžského Confiteor recitovali to své i ministranti. Při zpívané či slavné mši se během stupňových modliteb zpíval introit. V potridentském uspořádání tedy už nešlo o skladbu zcela soukromou, ale ani ne veřejnou.

Praxe vzájemné zpovědi je doložena Otci i církevními spisovateli. Jednalo se nepochybně o snahu naplnit nařízení sv. Jakuba (5,16): Panovalo přesvědčení, že taková zpověď zahlazuje i těžké hříchy[4].

Později je doloženo v klášterech (první bratr se vyzpovídal sousedovi a byl jím rozhřešen za pomoci formule Misereatur a tak se pokračovalo, dokud se „nevyzpovídalo“ celé mnišské společenství.)

Protože slavení božského oficia bývalo spojeno s komunitní mší, začal se Confiteor konat před jejím zahájením: Kněz se vyznával ministrantovi, ministrant dalšímu bratrovi. Tento mnišský či kanovnický zvyk je pak převzat i světským duchovenstvem. Užívané formule vykazují drobnější lexikální odchylky, proto byly po tridentském koncilu ujednoceny.

Velkou změnu v novodobých dějinách představovala tzv. Missa dialogata[v]. Confiteor recitoval už nejen sám ministrant, ale celé shromáždění. Většinou se říká, že ministrant ve staré mši zastupuje Boží lid, ale to je poněkud přehnané. V této části nezastupoval nikoho jiného nežli sám sebe, jak jasně plyne i ze samotného liturgického znění. Do té doby se vyznával jeden hříšník druhému hříšníkovi, od té chvíle se zpovídá kněz Božímu lidu a obráceně.

Po skončení dvojího Confiteor přidával kněz přidával Indulgentiam[5].

Kněz se v tomto uspořádání učí pokoře před tváří svého bratra, a je to dobrá škola. Jako kněží víme, kolik nám toho chybí ke svatosti. Slovy slavné orace z památky sv. Aloisa: „Když se mu nepodobáme nevinností, veď nás k čistotě srdce cestou opravdové kajícnosti a pokání.“[6]

 

Dnes je tato první forma kajícího úkonu jednoznačně veřejná. To, co by každý věřící měl udělat už před svým odchodem do kostela, si přeje církev, aby se konalo také společně. Bez odpuštění nemůže být naše oběť Bohu libá. I když se v určitých případech úkon kajícnosti, vynechává, vždycky by se měl odehrát alespoň ve svatyni našeho srdce.

V tomto způsobu se objevuje bití v prsa, při slovech „mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa“ – podle české verze „moje vina, má veliká vina“. Odkazuje se dvě známé scény z Lukášova evangelia:   Celníka (18,13) se v chrámě bil v prsa, ale také ti, kdo přihlíželi Kristově ukřižování (23,28). To samé gesto se objeví ještě jednou, a to v Římském kánonu při slovech „nobis peccatoribus“ – „nám hříšníkům“.

Užívá-li se při mši s účastí lidu Confiteor, předchází mu zvláštní uvedení, čerpající z Janovy nauky (srov. 1J 1,8): „Kdybychom řekli, že nemáme hřích, sami sebe klameme a pravda v nás není. Vyznejme tedy Bohu i sobě navzájem své hříchy, a Bůh nám odpustí, protože je ný a spravedlivý.“

 

Dialogický Smiluj se nad námi, Pane

Také druhý úkon kajícnosti se nacházel kdysi ve stupňových modlitbách. Vychází ze starozákonního žalmu (srov. 50,1 a 84,8). To bych rád zdůraznil, protože žalmy obecně jsou pro křesťany odnepaměti přirozenou učitelkou modlitby. Jejich slovy vyjadřují nejen vděčnost či chválu, ale také kajícnost.

V tomto úkonu si můžeme více uvědomit, že neseme zodpovědnost nejen za sebe, ale za všechen Boží lid. Žádný z našich hříchů není soukromý, ale ubližuje všem.

Samotné zvolání MiserereSmiluj je dosvědčeno rovněž Biblí, na mnoha místech (např. Bar 3,2). Poukazuje na „přirozenou hříšnost člověka“.

 

Třetí úkon kajícnosti neboli tropované Kyrie

Tento úkon kajícnosti je svérázný, poněvadž není orientován na Boha Otce, ale na Krista. Odkazuje samozřejmě na evangelium: „Smiluj se nad námi, Synu Davidův.“ (srov. Mt 17,14; 20,30) Prosíme Krista, který nám rozumí, protože je nám podoben ve všem, kromě hříchu. Vždyť o tom hovoří celý List Židům: „Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.“ (4,15 – ČEP)

Třetí úkon kajícnosti je zvláštní tím, že do sebe zahrnul jinak samostatnou aklamaci Kyrie eleison. Užije-li se tohoto způsobu, nekoná se už Kyrie.

V konstituci druhého vatikánského sněmu o posvátné liturgii, začínající slovy Sacrosanctum concilium, 34. článku se dočteme: „Obřady ať se vyznačují vznešenou jednoduchostí, ať jsou stručné, srozumitelné a bez zbytečných opakování. Ať jsou přizpůsobeny chápavosti věřících a zpravidla ať nepotřebují mnoho vysvětlení.“

Třetí úkon kajícnosti se skládá ze tří litanických invokací a známé aklamace ke Kristu Pánu. Např.: Kněz nebo zpěvák řekne či zanotuje: „Byls poslán uzdravovat duše.“ A dodá, on nebo sbor: „Pane, smiluj se nad námi.“ – Lid odpoví: „Pane, smiluj se nad námi.“ Kněz nebo zpěvák: „Přišel jsi pozvat hříšníky. Kriste, smiluj se nad námi.“ – Lid: „Kriste, smiluj se nad námi.“ Kněz nebo zpěvák: „Sedíš po Otcově pravici a zastáváš se nás. Pane, smiluj se nad námi.“ – Lid: „Pane, smiluj se nad námi.“ Vše završuje kněz obvyklou absoluční orací: „Smiluj se nad námi, Všemohoucí Bože, odpusť nám hříchy a doveď nás do života věčného. Amen.“

Kvůli nevšední struktuře se třetí úkon kajícnosti někdy nazývá tropovaným, tj. prokládaným Kyrie. Já mu odlehčeněji říkám nadívané Kyrie. Připomíná orchestrální symfonii, protože se do ní zapojují různí křesťané, věřící laici i svěcení služebníci. Jednotlivé litanické invokace (tropy) se po obsahové stránce vyznačují i tím, že postupně sílí. Umožňuje vědomě zaostřit na některé účinky Kristova výkupného díla a prohloubit ducha kajícnosti. Těchto drobných vložek se dochovalo nepřeberné množství, ale jen některé byly pečlivě vybrány do současného misálu. V některých zemích je tropované Kyrie zhudebněno. Střídání hlasů, zpěv hlavního celebranta, sólisty, sboru a celého shromáždění, to vše přidává této skladbě na naléhavosti, hraničící s úpěnlivostí.

Samotné tropy bývají převzaty z Bible.

V tomto úkonu může pěkně vystoupit na povrch vlastní role předsedajícího kněze a věřících v procesu obrácení. Vyloženě předsednický je pouze úvod a nesvátostná absoluce.

 

Výkrop – „Asperges“

Výkrop je podle současné liturgie v prvé řadě připomínkou našeho křtu. Proč bychom se měli vracet k této jednorázové události, kterou jsme většinou přijali jako nemluvňata?

Pohleďme se na slavný obraz od Piera della Francesca z patnáctého století. Upoutá nás především Kristova nehybnost podtrhující jeho odhodlanost: zde začíná jeho křest a na dřevě kříže bude dokonán. (srov. Lk 12,50) (Není náhodou, že se vedle něj vzpíná mohutný strom života.)

Připomínat si křest tedy znamená jít pevně za Božím Beránkem: „Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník.“ (J 12,26a – liturgický překlad)

Kdyby nebylo koupele znovuzrození, nemohl bych mít ani podíl na svatých tajemstvích[vi]. Při výkropu si mohu uvědomit, že stejnou vodou jsem byl obmyt já i můj soused v lavici.

Kropení se nařizuje o vigilii vzkříšení[7] a smí se konat také o nedělích.[8]

Nejprve kněz pronese úvodní výzvu. Poté žehná vodu, a uzná-li to za vhodné, sype do ní soli. Proč? Jelikož voda sama o sobě nic nezmůže. Účinky působí Duch svatý. Proto také hovoří doprovodná formule, s odkazem na proroka Elizea (2Král 2,19nn), o „neplodnosti vody“ (sterilitas aquae).

Samotná žehnací modlitba odkazuje na přirozenou symboliku vodního živlu a jeho úlohu v dějinách spásy.

Následný výkrop probíhá zpravidla za zpěvu antifony Asperges me (ze slov žalmu 50.) – Očisť mě, Pane mimo dobu velikonoční, jinak Vidi aquam (z proroka Ezechiela, kapitoly 47.) – Viděl jsem vodu[9].

 

Slanou vodou, nad níž církev pronášela požehnání, věřící vykrápěli své příbytky určitě už před šestým stoletím.[10] Gelasiův sakramentář[11] (přelom sedmého a osmého věku) zachycuje liturgické modlitby.[12] Obdobná žehnání se konávala také v mnišských společenstvích.

Durandův pontifikál[13] (třinácté století), v oddílu věnovaném svěcení kostela, žehnání vody popisuje a zmiňuje se o tom, že se obvykle konává o nedělích. Je jisté, že obřad pochází z galo-franckého prostředí. První římskou bohoslužebnou knihou zachycující nedělní Asperges je až Misál Pia V. (šestnácté století). Jde ovšem o úkon dobrovolný. Kněz podle něj připravuje svěcenou vodu v sakristii, poté pokleká před oltářem, zaintonuje příslušnou antifonu, kropí oltář i přítomné, celý rituál uzavře opět v kněžišti stanovenými verši a příslušnou orací. Následuje běžné slavení Eucharistie. Nejde tedy o součást mešního obřadu, jak to známe dnes.

Dřívější rituál silně zdůrazňoval exorcizační účinky křestní vody; tento rozměr má samozřejmě svou trvalou platnost, zvláště ve společnosti zesvětštělé, ba odkřesťanštělé.

[1] Už jsem se setkal s nedorozuměním, že tato modlitba nahrazuje rozhřešení při svaté zpovědi. Odpuštění hříchů sice vyprošuje a k této prosbě své církve není náš nebeský Otec nevšímavý, ale s těžkými hříchy je nevyhnutelně zapotřebí, z ustanovení církve, přijmout svátost smíření!

[2] Kanovník Benedikt ve svém Liber politicus (1143) se zmiňuje o tomto nezvyklém uspořádání. (Srov. Benoît le Chanoin, Le Liber politicus de Benoît, in Le Liber censuum de l’Eglise romaine, ed. P. Fabre e L. Duchesne, II, Paris 1905, 141-177.) Bylo zaváděno v desátém či jedenáctém století v misijním prostoru franckém mimo mši. Konalo se příležitostně a mělo skutečně svátostný ráz. Bylo spojeno ani ne tak s bohoslužbou slova, ale s kázáním. Podobný obřad ještě později nacházíme před samotným přijímáním. Vždy jde ale o jakési zmnožování úkonu kajícnosti z úvodu mše.

Sacerdotale Alberta Castellaniho (1520) – po mši (Srov. Il rituale romano di Alberto Castellani, ed. E. Cattaneo in Miscellanea liturgica in onore di sua Eminenza il Cardinale Giacomo Lercaro Arcivescovo di Bologna presidente del «Consilium» per l’applicazione della Costituzione sulla sacra liturgia, vol. II, Roma 1967, 629-647.), Caeremoniale episcoporum (1600) ve mši – velikonoční přijímání (Ceremoniale episcoporum. Editio princeps 1600. Edizione anastatica (Collectio Monumenta Liturgica Concilii Tridentini Volume 4), ed. M. Sodi – A. M. Triacca, Libreria editrice Vaticana, Città del Vaticano 2000.). Misál vydaný za Klementa VIII. (1604) ho nařizuje před každým přijímáním věřících! Codex rubricarum z roku 1960 s ním už nepočítá. Koná se vlastně jen v těch společenství, která si zachovala zvláštní výsadu (jako Kněžské bratrstvo sv. Petra). Původně ale šlo o ritus podávání Eucharistie nemocným, propůjčený do mešního pořádku.

[3] OR XV, str. 15; OR III, str. 98.

[4] Srov. C. Vogel, Il peccatore e la penitenza nel Medioevo (Scienza liturgica), LDC, Torino 1988, 110-112;123;130;149-150.

[5] „Indulgentiam, absolutionem et remissionem peccatorum nostrorum tribuat nobis omnipotens et misericors Dominus.“

[6] Srov. Český misál. Reedice Českého misálu z roku 1983, doplněná Eucharistickými modlitbami z roku 1992 a Dodatkem k Českému misálu z roku 2008, Česká biskupská konference – Karmelitánské nakladatelství, Praha – Kostelní Vydří 2015, str. 543

[7] Je chápán jako přirozené vyústění celopostního úsilí: „Nyní vykonejme to, nač jsme se čtyřicet dní připravovali.“ (Český misál. Reedice Českého misálu z roku 1983, doplněná Eucharistickými modlitbami z roku 1992 a Dodatkem k Českému misálu z roku 2008, Česká biskupská konference – Karmelitánské nakladatelství, Praha – Kostelní Vydří 2015, č. 46, str. 182.)

[8] Jeho nadužívání by mohlo vést k jeho znehodnocení.

[9] Viz také parafráze jednotlivých antifon v K 511A nebo 511B (str. 402) nebo 510A (str. 401) či 586 (str.473).

[10] Zmiňuje se totiž o ní Liber pontificalis. (Srov. Le Liber pontificalis. Texte, introduction e commentaire. Tome Premier, ed. L. Duchesne, Éditions de Boccard, Paris 1955.)

[11] Liber sacramentorum Romanae Aeclesiae ordinis anni circuli (Rerum Ecclesiasticarum Documenta – Series Maior, Fontes 4), ed. L. C. Mohlberg – L. Eizenhöffer – P. Siffrin, Herder, Roma 1960.

[12] GeV 1544nn.

[13] Pontifical du Guillaume Durand. Vol. IV. Tables alphabétiques (Studi e Testi 86,87,88,89), Città del Vaticano 1938-1941.

[i] Jedno z pojmenování Eucharistie, od řeckého „shromáždění“.

[ii] Římské řády. Jde o liturgické prameny, které obsahují popis římské bohoslužby.

[iii] Tím se myslí liturgická modlitba církve, uspořádaná ze žalmů a jiných textů, jež se koná ve stanovených denních hodinách. Od pozdního středověku se pro ni v římském prostředí zaužívá výraz „breviář“, v současnosti ji římská církev nazývá „liturgií hodin“. Obecný výraz pro tento barvitý a mnohotvárný fenomén je „officium“ či „božské officium“.

[iv] Rozhněvané těstoviny, podle známého pikantního pokrmu.

[v] Pod tímto výrazem myslíme mši při níž knězi neodpovídal jen ministrant, ale celý Boží lid. Vztahovalo se to i na stupňové modlitby.

[vi] Výraz „svatá tajemství“ je jedno z tradičních označení Eucharistie.

27. 10. si připomínáme

Šarlota, Zoe

sv. Frumencius

1. čtení: Ef 5,21-33
Žalm: Zl 128
Evangelium: Lk 13,18-21

Blog pana faráře

Irenka
Psal se rok devatenáctistý devadesátý devátý. Uherský Brod. Zrovna odbíjela hrana „celému krásnému dvacátému století“ (Jarek Nohavica, Těšínská). Čert to vem´! Důležitější bylo, že konečně...