X

Výslech u oční

Ti nejméně oblíbení školáci sedávají vepředu. Žádný rozumný kluk by si dobrovolně nesedl na šprtí místo. Mně ovšem takový pranýř byl přisouzen. V první třídě jsem špatně viděl na tabuli, proto si mě soudružka učitelka Brezovjáková usadila do přední řady. Současně se schylovalo k nejhoršímu: Vyšetření u oční se už nedalo vyhnout. Mělo to být ale pořádné entrée.

Uherskobrodská poliklinika, snad roku 1986. Všechno v té zastaralé, ponuré budově vyvolávalo tíseň. V čekárně jsem si bedlivě prohlédl mátožné, uslzené tvářičky tupozrakých dětí s gumovou páskou přes oči. Polknul jsem naprázdno. Kde jsem se to octnul? Za co? Tohle nebyla ulice Bratří Lužů, ale Bartolomějská. Žádný OÚNZ, leč Kachlíkárna!

Oftalmologové se liší od kolegů v bílém plášti svou zchytralostí. Nevyhlížejí po způsobu pediatrů nestřežený okamžik, aby vám strčili dřívko do pusy nebo nečekaně píchli očkovací látku do hýždí jako picador do hynoucího býka. Oni na vás jdou od lesa. Nasadí vám na makovičku plechové obroučky bez výplní. Bezbolestné, neškodné. Cvak, rozsvítí se žárovka pod mléčným sklem s písmenky a roztodivnými znaky. Pak se začnou podezřele vyptávat. Zakrývají vám chvíli pravou, chvíli levou bulvu, dokud vás dočista nezmatou. Přímo mrňouse balamutí nesmyslnými otázkami, majícími vést k doznání. Dětské vydání Kafkova Procesu.

Křížový výslech se rozjel na plné obrátky. Pravdu a nic než pravdu! Uleví se ti. Zoufalé děcko sedí v rohu jako na detektoru lži.

„Co vidíš ve čtvrtém řádku?“  – „Tohle že je E, hochu?“ domlouvala mi lékařka zpočátku dobrácky, „Podívej se na to pořádně.“„Já jsem myslel ten řádek nad tím.“ špitnul jsem.

V rozrušení jsem si pletl strany. (V tom ostatně váhám doposud.) Jako zkušený rozvědčík jsem měnil své výpovědi tak umně, že ze mě paní doctor byla nesvá. Nic směrodatného jsem jí nevyzradil, duchovní syn našich hrdinů ze Silver A.

„No tak co, chlapče? Bylo to U nebo V? F nebo P?“

Pak udeřila na buben: „No dobrá, co říkáš na tohle sklíčko? Nic? A tohle je lepší?“ „Když já nevím…“Já čekám. Já stále čekám.“  A nakonec vypískla: „Takhle se nedá pracovat.“ A poraženecky zhasla tu proklatou výslechovou skříňku.

Své úlohy jsem se zhostil skvěle: Vyčerpaná vyšetřovatelka nabyla dojmu, že jsem úplný mešuge nebo trpím nějakou hanebnou poruchou čtení, a to jsem měl přelouskaného už dávno Robinsona Crusoea se zvlášť titěrnými písmenky! „To by ještě chybělo, aby můj syn byl dyslektik.“ Podobné děti se tehdy pokládaly běžně za hloupější.

Lékařka se tedy rozhodla vyzkoušet na mě torturu: Předepsala mi na čtení dioptrické brýle. Ty jsem velice brzy odložil. Neviděl jsem přes ně o nic lépe. Oči jsem měl však při delší četbě unavené a dostavovaly se bolesti hlavy. Jen se tím zvýraznily moje šprtí rysy. A spolužáci, jak známo, takové brejlovce milují-

 

Uplynulo několik let a já stále ve škole mžoural. „Musíme tam znovu!“ prohlásila matka. Tentokrát už nenechala nic náhodě. „Palošu, nejsi přece žádný blbec.“ A já jsem také lépe rozuměl výslechovým technikám.

„Nezvládneš-li zdálky uhodnout písmenka na světelné tabuli,“ věděla si máti rady, „přečti si je hned při vstupu, dobře zapamatuj, abys při vyšetření (sic!) nedělal ostudu tím nemožným koktáním“. Měla to být moje hvězdná hodinka, při níž zúročím pronikavý rozum a slibně se rozjíždějící recitační dráhu.

Básnička se příliš nerýmovala, o to byl přednes náročnější:

T

F U

C N E

N P O Z

T Z E C L

N C U F O V

L O N P V E T

U F C P Z O V N

 

Rým volný, takřka dadaistický. Tohle jste chtěla slyšet, paní důstojnice?

S menšími chybičkami jsem tedy při druhém pokusu zkouškou či prověrkou prošel, k matčině nelíčené spokojenosti. Vyzráli jsme na ni, ochechuli! Opět mi byly předepsány, rituálně, brýlky, které jsem, k nelibosti matčině, velice rychle zahodil, protože vyvolávaly starý známý hlavobol.

Inu, lékaři nakazují brýle, Bůh dává zrak.

Lehkým krokem jsme odtančili chodbou ponechávající malé disidenty, ty vlasaté máničky svému osudu.

 

Teprve okolo patnácti let, s lepším vybavením oční ordinace, mi byl odhalen výrazný astigmatismus a byla vyrobena skla s potřebným cylindrem.

Ve svém životě nemohu za mnoho věcí a nejsem schopen je ovlivnit, mezi ně patří můj ostříží zrak. Všichni se rodíme slepí jako štěňata choulící se k matčině kožíšku a teprve léty, dlouhými léty oči otvíráme, abychom viděli.

Kontakty

P. Pavel Hödl, SL.L.

P. Pavel Hödl, SL.L.
+420 731 626 519
fazubri@ado.cz

leden 2022
Po
Út
St
Čt
So
Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6

20. 1. si připomínáme

Blog pana faráře

Spiritismus
Snad bych při svém vzpomínání neměl pominout spiritistickou zkušenost. Ano, i do toho jsem se měl, nenechavec, namočit… Proč ses do něčeho tak nebezpečného pouštěl,...