Biblické perikopy:

Sk 13,14.43-52

Ž 100, 2.3.5

Zj 7,9.14b-17

J 10,27-30

Milovaní!

Pastýř i beránek

Této neděli se lidově říká „dobrého pastýře“. V tříletém cyklu nám církev předestře celou desátou kapitolu Janova evangelia. Tohoto roku je to její závěr: Kristus se už neobrací svými něžnými slovy na oddané učedníky, ale na své protivníky – marně: „Znám svoje ovce a moje ovce znají mne.“ Každého, dobrého i zlého, touží Ježíš přivádět k pramenům živé vody a každému si přeje utírat uplakané oči (viz druhé čtení).

Náš pastýř je také beránkem, zkusme se dnes zahledět právě na něj. On totiž patří k neopominutelným křesťanským symbolům Velikonoc.

Apokalypsa a Boží Beránek

Objevuje se i v dnešním úryvku z Janova Zjevení. Podle liturgického překladu sedí „uprostřed pod trůnem“ Všemohoucího, podle jiných zasedá přímo na něm. (Tak bývá i nejčastěji zobrazován.) Velikonoční beránek je ústřední postavou Apokalypsy, jeho krev zachraňuje syny nového Izraele od smrti věčné a převádí je do života.

V našem čtení se Beránek ukazuje během nebeské liturgie: Vypadá jako zabitý, tedy pravděpodobně s ranou v boku. Přesto není poražen: ve své bezmoci má podíl na Boží vládě. Vše se odehrává před tím, než Beránek rozlomí poslední, tedy sedmou pečeť a nastane to nejhorší Boží dopuštění. Popsaná liturgie už předjímá Boží vítězství a dodává zkoušeným křesťanům útěchu. V těsné blízkosti trůnu Božího je dvacet čtyři starců, čtyři bytosti o šesti křídlech a nepřehledný zástup vykoupených v bílých řízách. Ti všichni prozpěvují, bez ustání, Boží chvály.

Každá bohoslužba, zvláště uprostřed velkých pronásledování, skýtá posilu a užuž přibližuje Pánův triumf. Při každé eucharistii se pokorně přidáváme k té chvále, která nepřetržitě probíhá v nebesích.

Beránek Boží v mešní liturgii

Boží Beránek je při mešní liturgii opakovaně zmiňován. Okamžitě nás napadne kněžské zvolání před svatým přijímáním: „Hle, Beránek Boží.“ Také chvalozpěv Sláva na výsostech je oslavou Boha Otce a Beránka, aniž si to příliš uvědomujeme.

Jaká je jeho minulost? Jádro je přinejmenším ze čtvrtého století.[1] Gloria bylo původně, na Východě i  Západě, ranní chválou Boží. (Čím začínáme svůj den my?) V raném středověku byl používán, podobně jako Te Deum, při slavnostních příležitostech. V Římě byl před 6. stoletím přijat do papežské mše, a to o nedělích a o svátcích mučedníků (papež Symmachus, 498-514). Běžný kněz ještě v 7. století jej směl zpívat jen o Velikonocích a o své primici. Na francké půdě tato omezení padla.

Právem ho nazýváme velkou doxologií: První sloka totiž oslavuje nebeského Otce, druhá Syna a v samém závěru se letmo zmiňuje i třetí božská osoba. I když se o ní nemluví, mocně zakoušíme jeho přítomnost. Vždyť Boží lid ponořený do chvály je jeho dílem. Je prostě zpěvem „církve, shromážděné v Duchu svatém“ (Všeobecné pokyny k Římskému misálu 31).

V celé skladbě lze zaslechnout hlas nevěsty Beránkovy, která je zraněna láskou. Nenachází slov, jimiž by popsala jeho skvělost: „Pane, jednorozený Synu, Ježíši Kriste, Pane a Bože, Beránku Boží, Synu Otce.“

Náš hymnus se přednáší vestoje, což je zřetelný odkaz na Pánovo vzkříšení. Jen těžko bychom hledali při mši svaté chvalozpěv, který by byl tak výrazně velikonoční. Někdo mi ale namítne: Jenže já si jej spíše spojuji s Vánocemi, vždyť začíná větou, kterou prozpěvovali andělé nad Betlémem. „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“ To je pravda, ale jeskyně betlémská je vzdáleným předobrazem oné jeskyně, do níž bude pochováno Ježíšovo tělo a z níž vystoupí Kristus jako vítěz. O Velikonocích nabývá andělský zpěv své pravdivosti, není jen sentimentálním snem pastýřů. „Resurrexit sicut dixit!“ – „Vstal, jak řekl!“

O neděli zmrtvýchvstání jsem se v kázání zamýšlel nad významem zvonů. Povšimněme si, že se po tichu svatého třídenní opět ozvou, v plné síle, právě při velké doxologii. (Když se zaposloucháme do Ebenova Gloria, zaslechneme v jeho samotném závěru výrazný motiv vyzvánění, a to při slovech „Se svatým Duchem, ve slávě Boha Otce. Amen.“.) Ano, Gloria je symbolem Velikonoc. Proto se pěje především v den Páně; vždyť neděle, to jsou malé Velikonocemi, což zdůrazňuje i poslední koncil (výjimku tvoří, z pochopitelných důvodů, advent a půst).

Při této velké doxologii se nekonají žádná jiná doprovodná znamení, žádné okuřování, úklony, přesuny. (To je při liturgii méně obvyklé.) Církev nám tak ukazuje, že chvála je dokonalá sama o sobě. Chválou se podobáš nebeským chórům, které střídavě prozpěvují u Božího trůnu. Proto je dobře, když se i v našich farnostech zpívá Gloria ne jako jednolitý part, ale střídavě – schola a lid. V některých farnostech jsem byl svědkem toho, že věřící neradi zpívali Sláva na výsostech Bohu. Nějak se jim to nedralo z hrdla. Namísto tryskajícího vřídla vysilující dřina. Vždyť na tom nesejde, jestli se zpívá nebo recituje! To hlavní teprve přijde – kázání, proměňování, svaté přijímání. Nic není v liturgii nepodstatné a chvála Boží podbarvuje jakýkoli bohoslužebný úkon, jako zlato na ikonách či modrý kámen – lapis lazuli u Giottových fresek.

Podle současného uspořádání mešního obřadu je velká doxologie vsunuta mezi Kyrie a vstupní modlitbu. Nenarušuje plynulost vstupních obřadů? Neprodlužuje neúčelně bohoslužebné dění? Vůbec ne, je jakýmsi mystickým zatajením dechu, strnutím v úžasu, plachtěním ve výšinách, stavem beztíže a jasným zábleskem věčnosti v prchavosti času. Člověče, jsi stvořen k Boží chvále. Prodlévej rád a nezištně v Boží přítomnosti a uvykej tomuto vznešenému dílu, jemuž se máš oddávat po celou věčnost. Když už teď čelíš nudě, dlouhé chvílí, jaké útrapy tě čekají před tváří Nejvyššího? Ten, který jest, od tebe nežádá výkon, ale abys byl s ním, tady a teď. To vše se děje ve společenství: sama matka Církev vkládá do úst svých dětí slova starobylého hymnu. I tím je učí, aby se nepředváděli, ale chválili ve svornosti.

[1] Dochoval se nám řecky v tzv. Apoštolských konstitucích z r. 380 a také – v dnešní podobě – v alexandrijském kodexu Nového zákona z 5. století.