X

Homilie při pohřbu Jiřího Mikulenky pondělí 2. září 2019 ve 14h Zubří

02. 09. 2019

Biblické perikopy:
Spravedlivý, i když předčasně umře
kterýkoli žalm
Věřím, Pane, že Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého

Krása nebeského Jeruzaléma

Vážená zarmoucená rodino, ctění smuteční hosté, milovaní bratři a sestry!

V popředí opravdu křesťanského pohřbu nemají být zásluhy zemřelého služebníka. Celý naopak krouží okolo Krista – Božího Beránka, který nám svou obětí otevřel bránu do nebeského Jeruzaléma. Zabývá se tématy, jako je Ježíšova poslední večeře. Čtou se úryvky líčící události z dávnověku. Tělo zemřelého přitom bez povšimnutí spočívá na úpatí oltáře. Jenže to je záměrem pohřební mše. Můj život je Kristus. Nežiji již já, ale žije ve mně Kristus. Ať oslavím Krista životem i smrtí (srov. Gal 2,19). Dá se říci v přeneseném slova smyslu, že i toto requiem je posledním vyznáním křesťanovy oddané víry. Tak, jak po celý život nepřijímal chvály, chce i nyní stvrdit, konečně a neodvolatelně, Kristovo prvenství a božství.

Připomínají-li se dobré skutky věřících, dělá se to jen k větší oslavě Boha. Ti totiž, kdo důsledně žili ze svého křtu, se stali podobnými Kristu, stali se jeho ikonou. Úctu si zasluhují zvláště ti, kteří na této zemi budovali duchovní chrám, jímž je Církev: apoštolové, proroci, učitelé pravdy, biskupové, kněží, jáhnové… Nesmrtelnou památku si zasluhují i ti, kdo stavěli kostely či zvelebovali svatyně. Je zajímavé, že východní křesťané řídící se byzantským obřadem připomínají jejich jména při každém slavení Eucharistie.
V odlehlejší části Starého Zubří máme místo, kde se učíme vyhlížet nebeský Jeruzalém. Místo, kde rozněcujeme svou lásku k Církvi, která se jednou zjeví v plné nádheře. Náš bratr Jiří mnohostranně přispěl svou odborností i umem k jejímu dokončení. Ano, zpočátku se k tomuto dílu stavěl zdrženlivě, později se pro ně nadchnul.

Stavitel vyšel z biblické Apokalypsy: „Já, Jan, viděl jsem nové město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe. Bylo vystrojeno jako nevěsta pro svého ženicha.“ (srov. 21,2) Nezapomeňme, že všechna města v řeckém i hebrejském jazyce jsou ženského rodu. Svaté město, zahalené do drahých látek a okrášlené vzácnými kameny, připomíná současně mohutnou citadelu i půvabnou dívku.
Dozvídáme se, z jakých polodrahokamů je vyrobeno dvanáct bran do Svatého města. Zjišťujeme, že jeho jediným světlem je Beránek.
Jak krásně to popisuje hymnus určený pro nešpory ze slavnosti posvěcení kostela:
Jeruzalém, obec slavná,
zvaná míru zjevení,
na nebesích zbudovaná
ze živého kamení,
kolem sebe anděly má
jak panna sbor svatební.

Z nebe k sňatku sestupuje
v šatě nad sníh zářícím,
nedotčena oddána je
s Pánem světa nejvyšším;
ulice, zdi vše se skvěje
na ní zlatem nejčistším.

Perlami jí září brány
otevřené dokořán
každému, kdo zásluhami
svými přiváděn je tam;
když pro Krista snášel rány
v Boží vůli odevzdán.

Otesány, obroušeny
vybrané ty kameny,
jsou na vhodná místa všechny
rukou Mistra vloženy,
by tvořily v chrámu stěny,
ladným slohem skloubeny.
(Urbs Jerusalem beata, dle „dominikánské“ liturgie hodin).

Kniha Zjevení svatého Jana také říká, že naše nevěsta byla oděna do kmentu (19,8). Málokdo ale ví, jak taková látka vypadá. Označuje se ta nejdražší tkanina na celém světě, cennější než výšivky zlatou nití. Také se jí říká mořské hedvábí, protože je velice jemná; vyrábí se z usušené svaloviny drobných měkkýšů, upředené na kolovrátku v tenoulinkou nit. V současnosti žije na světě jen jediná žena, která ovládá toto prastaré řemeslo. Kmentem byl údajně oděn sám král Šalomoun.
Z mořského hedvábí byla také rouška, jež halila tvář mrtvého Ježíše. Dnes ji můžeme obdivovat v italském Manoppellu. Nese na sobě podivuhodný obraz Kristova obličeje, právě procitajícího ze smrti k životu. Je dokonale průsvitná; když ji vystavíte dennímu světlu, ztrácí se i svatý výjev. Hle, Kristus – Světlo je Světla. A my jsme synové Světla. To je náš charakter. Od svatého křtu jsme oděni do Boží milosti a v její síle smíme konat mnoho dobrého. Průzračný oděv, odkazující na roucho Adamovo, na rajskou nevinnost.
Podle knihy Zjevení představuje kment „spravedlivé skutky věřících“ (srov. 19,8). Jak odlišně se oblékala dcera babylónská: Osobovala si, bez zásluh, kment a k tomu na sebe věšela purpur a šarlat (srov. 17,4 a 18,16). Zdobila se zlatem, drahokamy a perlami. V rukou třímala zlatý pohár. Tento pozemský blahobyt, přepych a okázalost vezme za své. Jediné, co zůstane, jsou spravedlivé skutky věřících a jejich ctnosti (srov. 1Pt).

Bratři a sestry, synové Světla, přejme a naléhavě vyprošujme svému pracovitému a zbožnému bratru Jiřímu, aby se navěky radoval z krásy nebeského Jeruzaléma:
Křesťanská duše, vydej se na cestu z tohoto světa ve jménu Boha, všemohoucího Otce, který tě stvořil, ve jménu Ježíše Krista, Božího Syna, který pro tebe trpěl, ve jménu Ducha Svatého, který byl na tebe vylit; kéž ještě dnes dojdeš pokoje v příbytku u Boha na svatém Siónu ve společenství se svatou Bohorodičkou Pannou Marií, se svatým Josefem a se všemi anděly a svatými (viz modlitba k doporoučení duše).

4. 5. si připomínáme