X

Rozpis bohoslužeb

pondělí - 22. 04. 2019
07:45
09:30
středa - 24. 04. 2019
17:30
čtvrtek - 25. 04. 2019
17:00
17:30
pátek - 26. 04. 2019
17:30
sobota - 27. 04. 2019
07:45
10:30
neděle - 28. 04. 2019
07:45
09:30
11:00

Důležité kontakty

P. Pavel Hödl, SL.L.

+420 731 626 519

fazubri@ado.cz

Homilie o 3. neděli adventní (cyklus C) - 16. prosince 2018 (7:45 a 11h v Zubří; 9:30 ve Vidči)

08. 12. 2018

Liturgické texty:

Sof 3,14-18a

Iz 12,2-6 (Plesejte a jásejte, neboť velikým uprostřed vás je Svatý Izraele)

Flp 4,4-7

Lk 3,10-18

 

 

Bratři a sestry!

 

Vhodné v úvodu mše svaté: Pán se přibližuje – dynamika adventní doby

Mnoho českých a moravských katolíků by si nedokázalo představit advent bez zmíněné antifony Ejhle, Hospodin přijde. (Koneckonců, nezaznívala i v úvodu této mše?) Tento introit je určen pro bohoslužbu adventní, nikoli pro jiné příležitosti. Ve všech farnostech, kde jsem sloužil, za mnou přicházeli varhaníci o slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie či památce svaté panny a mučednice Lucie s otázkou, kdy mají zahrát Ejhle, Hospodin přijde. Vůbec se jim nedivím, protože tento hit patří mezi opravdu hodnotná díla. Jeho působivost nesporně vděčí i téměř barokní dramatičnosti: Po každé repetici zpívají věřící o tóninu výše. I kdybychom nerozuměli samotným slovům, máme přímo dojem, jako by se k nám něco nezadržitelně řítilo, a to z velké dálky. Připomíná mi to čekání na železničním nástupišti: Dokud je vlak ještě daleko, hučí temně. Až se přiblíží, přeskočí do tenoru, a když zastavuje v stanici, přidají se ještě vysoké, ostré a naléhavé zvuky brzd. Vlak je tu, nasedat! Poté zaznívají žalmové verše Rosu dejte, nebesa; na rozdíl od samotného Ejhle mají nápěv chorální, což vytváří neobyčejné kontrastní napětí. Chcete-li, je to adventní věnec vyvedený v notách, na němž svým hlasem toužebně zapalujeme jednu svíčku za druhou. Poselství tohoto trojitého zpěvu se ještě umocňuje při rorátech, když s našimi milými dětmi kráčíme od šeré prostory pod kruchtou vstříc jasu na oltáři. Inu, jeden pouhý jednoduchý symbol vydá za tisíc slov.

 

Samotná homilie

 

 

Bratři a sestry!

 

Aspiciens a longe

Adventní čas okrášlili velikáni minulých dob hudebními skvosty. Mezi ně patří i úchvatná skladba, přesněji řečeno responsorium, které se jmenuje podle prvních slov Aspiciens a longe[1].

Začíná repeticí: „Dívám se zdálky, a hle, vidím přicházet Boží moc jako mrak zahalující celou zemi, * vyjděte mu naproti a řekněte: * pověz nám, jsi-li to ty, * který má kralovat izraelskému lidu.“

Tato slova vkládá církev do úst svatému Janu Křtiteli. Už zdálky zahlédl toho, jenž přichází. Vzhlíží k nebesům a oznamuje, že se blíží vtělený Bůh; on sejme oblak bezbožnosti halící Judsko i celý zemský okrsek. Od Jordánu volá: Vyjděte k němu. Připravte cestu Pánu.

V responsoriu se zpívají tři verše ladně utkané jako perský koberec z nitek žalmových i evangelních:

Prostí i vznešení, bohatý stejně jako chudý, * vyjděte mu naproti a řekněte:

Slyš, Izraelův pastýři, který vodíš Josefa jak ovce, * pověz nám, jsi-li to ty.

Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde Král slávy, * který má kralovat izraelskému lidu.

 

Proč právě trojice veršů? Proto, že narození Páně předpověděli tři svědkové – Mojžíš, Proroci i Spisy, tedy celé Písmo; dále proto, že odpovídá třem údobím v dějinách spásy: času před sinajským Zákonem, pod ním a pod Boží milostí.

Tyto tři verše se nemohou nezpívat také k uctění Boží Trojice. Proto se k nim, ze stejného důvodu, přidává i Sláva Otci. Repetice se na závěr ještě jednou opakuje, protože my očekáváme druhý Kristův příchod, nikoli v poníženosti, ale ve slávě.

Jan řečený Křtitel zahlédl Mesiáše zdálky, obmyl ho vodou a ustoupil z jeviště. Přesto se bude i později, uvězněný v žaláři, ujišťovat: „Jsi to opravdu ty, který má kralovat izraelskému lidu?“ Nemáme snad čekat jiného? Ani nevíte, jak je mi tento Jan drahý! Vždyť každý věřící křesťan by se měl, po jeho vzoru, vyznačovat tím, že soustavně podrobuje svou duchovní zkušenost kritice. Zlato se přece taví v ohni. Pane, zdálo se mi, že jsem kdysi, v mlhách, zahlédl tvé obrysy. Byl jsi krásný, tvůj hlas mě okouzlil. Dnes tě vidím ještě jasněji. Jindy Duch svatý vede své věrné zkouškami a pochybnostmi: Nebyl to jen přelud? Nepodlehl jsem vábení Sirén?

Církev nám svou liturgií pomáhá, abychom v tomto urputném rozlišování obstáli. Především v předvánočním týdnu, do něhož zítřkem vstoupíme, nás ubezpečuje, že Pán konečně přijde a uvidíme ho takového, jaký je.

 

 „Co máme dělat“

Všimli jste si, bratři a sestry, při poslechu dnešního evangelia, že si Jan u Jordánu otevřel poradnu? Dokonce se zmiňovaly tři skupiny jeho zákazníků: lidé, vojáci a celníci. Vskutku vybraná trojka! Všichni nejprve vyznávají, kterak si svými hříchy zamotali život, a pak se ptají – zkroušeně, bezradně či plni naděje -: „Co máme dělat?“ Dostává se jim vcelku prostých a především proveditelných návodů.

Lidem odpovídá: „Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně.“

Také vykřičeným celníkům radí: „Nevybírejte víc, než je stanoveno.“ Byli by si mohli říci: „Všeci kradú, proč bychom se měli chovat jinak?“ Oni si však vzali Janova slova k srdci.

A co Jan nařizuje vojákům? „Na nikom se nedopouštějte násilí, nikoho nevydírejte, buďte spokojení se svým žoldem.“ Nejvíce mě udivuje právě tato rada. Asi bychom byli očekávali od tohoto horkokrevného proroka, který ve svých kázáních nechodil daleko k ostrým, až výhružným či poplašným příměrům, něco jiného.

 

Nezapomeňme, že už od první neděle adventní čteme z Evangelia podle Lukáše, který rovněž zaznamenal Podobenství o milosrdném Samařanu, o ztracené ovci a také ono pobuřující Podobenství o nepoctivém správci. „A Pán pochválil toho nepoctivého správce, že se choval prozíravě.“ (srov. Lk 16)

Neozývá se v Lukášově tónu apoštol Pavel, který, k našemu překvapení, římskou moc nepodvracel? Dokonce vybízel křesťany z otroctví, aby svým pánům oddaně sloužili. Věřící ženy nabádal, aby se ze všech sil snažily setrvat v manželství s muži nekřesťany.

Lukáš nám chce sdělit něco mimořádně povzbudivého:

  1. Žít jako Kristův učedník můžeš kdekoli! Nemusíš hned odvalit všechny překážky z cesty. Je třeba ale začít: Tím, že nebudeš nad sebou fňukat, ale odvážně své hříchy vyznáš a následně, na znamení dobré vůle, odkopneš ze zavaleného chodníku první ostrý kamínek.
  2. Žít jako Kristův učedník může každý! Jakou asi naději vléval tento evangelista svým čtenářům – pohanům, kteří museli žít v tak prostopášné společnosti? Jakou jiskru může vykřesat i v jejich novodobých nástupcích, žijících v naší obci? I oni touží nevědomě po evangeliu a zároveň zakoušejí před jeho nároky závrať.

Říman Lukáš nám vlastně představuje to nejušlechtilejší z přístupu církve k hříšníkům. Klade požadavky, ale nežádá nemožné. Je milosrdný.

 

Když se na Ježíše obrátil jeden neveselý, židovský mladík s otázkou: „Mistře, co mám dělat, abych došel do života věčného?“, nečekaně dostává krátkou odpověď: „Dodržuj přikázání!“  (srov. např. Mk 10,19) Jak prosté, Watsone!

„Co máme dělat?“

Tuto otázku často dostávám ve svátosti smíření. Někdy se nešťastným kajícníkům zdá, že už je vše ztraceno a nemá smyslu se jakkoli nasazovat. Vzpomeň na Jana, vzpomeň na Ježíše! Na, přijmi jednoduchou radu. Jako začínající farář v Dlouhé Loučce jsem jednou přišel s těžkým srdcem ke svaté zpovědi. Vychrlil jsem svá provinění na milého spolubratra a unaveně sklopil hlavu. Dostal jsem téměř banální doporučení: „Kup si budík!“ Budík? Obyčejným budíkem prý začíná duchovní život. Po letech musím říci, že tato rada byla velmi, velmi moudrá.

Kolikrát se vás už ptali blízcí, kterým se život mimořádně zamotal (dluhové pasti, nemanželské úlety atp.): Co teď máme dělat? Odpovězme, po Janově a Ježíšově příkladu, jednoduše a názorně: Neboj se, začni trošinkou, symbolicky, a hlavně, dodržuj Boží přikázání!

Bratři a sestry, dříve, než budeme své bližní zahrnovat radami, obraťme čepel Božího slova vůči sobě. Tažme se v první osobě: „Co mám dělat, abych v pokřivených poměrech usiloval o křesťanskou dokonalost?“ To je ta správná otázka.

Buďme, prosím, co nejkonkrétnější, abychom si mohli snadno ověřit své výsledky. Nebojujme na více frontách současně. Pokoušel jsem se s našimi čtvrťáky a páťáky zamyslet nad tím, jaké vhodné předsevzetí by si mohli v adventu zvolit. „Nebudu vyzobávat z adventního kalendáře čokoládky předčasně.“ Napsala jedna dívenka. Mezi všemi návrhy se mi právě její zdál nejpromyšlenější, protože pro mlsný dětský jazýček to bude opravdu namáhavé, ale i splnitelné cvičení.

Každý jsme, leckdy proti své vůli, součástí všelijakých nespravedlivých struktur. My, děti bohaté Europy tyjeme na úkor chudáků třetího světa. Východiskem nemusí být jen z této zvrácené mašinérie uniknout. Můžeme začít drobným opatřením, a tím založit kvásek nové společnosti.

 

Milosrdenství (podle časových možností, třeba při ohláškách k pozvání k předvánoční zpovědi)

Jan Křtitel se za hříšné pohany milosrdně přimlouvá, proto se jeho jméno uvádělo až do poslední liturgické reformy v Confiteor: „Vyznávám se všemohoucímu Bohu, blahoslavené Panně Marii, blahoslavenému Janu Křtitelovi, všem svatým i vám, bratři…“

Papež František a řada jeho předchůdců zdůrazňují v moderní době, která volá po spravedlnosti, milosrdenství. Možná vyznívají jejich slova u všelijakých drsňáků slabošsky, ba směšně. Vždyť na hrubý pytel platí toliko hrubá záplata. Tito lidé však nikdy nezakusili potěšení z odpuštění. Odpustit je totéž jako darovat život. To platí obecně pro všechny, křesťany i nekřesťany, i když vyznavači Dobrého Pastýře by v tomto umění měli být virtuózní. Dle islámského práva šaria může poškozený odsouzenému odpustit a od trestu upustit. Mnozí muslimové to opravdu dělají, i v případu trestů hrdelních. Když se jich ptají po důvodech, odpovídají: „Takové uspokojení může zakoušet jenom ten, kdo odpustí.“

Ve spravedlnosti je hořkost, přemítá strážmistr ve slavné Čakově povídce. Každý trest je příliš mnoho a příliš málo.

Já jsem jen četník, pane, ale tohle vám povím podle své zkušenosti: Je-li nějaký vševědoucí a všemohoucí Bůh, to já nevím; a kdyby byl, tak nám to není nic platno; ale já vám řeknu, musí bejt Někdo nejvýš spravedlivý. To zas jo, pane. My můžeme jenom trestat; ale musí bejt někdo, kdo by odpouštěl. Já vám řeknu, ta pravá a nejvyšší spravedlnost je něco tak divnýho jako láska. (citováno volně Zločin na poště, in Povídky z jedné kapsy, Levné knihy, Praha 2000, str. 242.244.)

[1] R. Aspiciens a longe, ecce video Dei potentiam venientem, et nebulam totam terram tegentem. * Ite obviam ei, et dicite: * Nuntia nobis, si tu es ipse, * Qui regnaturus es in populo Israel.

  1. Quique terrigenae, et filii hominum, simul in unum dives et pauper, * Ite obviam ei, et dicite:
  2. Qui regis Israel, intende, qui deducis velut ovem Ioseph, * Nuntia nobis, si tu es ipse.
  3. Tollite portas, principes, vestras, et elevamini, portae aeternales, et introibit Rex gloriae. * Qui regnaturus es in populo Israel.
  4. Aspiciens a longe, ecce video Dei potentiam venientem, et nebulam totam terram tegentem. * Ite obviam ei, et dicite: * Nuntia nobis, si tu es ipse, * Qui regnaturus es in populo Israel.
duben 2019
Po
Út
St
Čt
So
Ne
1
2
3
6
8
9
15
16
18
21
22
23
24
26
27
28
29
30
1
2
3
4
5

Blog pana Faráře

Postní cyklus - Obřad svátosti smíření III.
Úplný průběh veřejného pokání v římském prostředí je popsán v Gelasiově sakramentáři. Kromě řádného obřadu pro smíření více kajícníků zde najdeme pokyny, jak postupovat při smíření jednoho...