Milí farníci!
Slovo dává řád
Člověk dostal od svého Stvořitele, jak čteme v knize Genesis, dovednost a pravomoc všechno Boží dílo pojmenovat. Tím se vlastně podobá Hospodinu, který tvořil tak, že odděloval: vody od souše, noc ode dne. V plnosti času na tuto zem sestupuje Slovo. Ono dává nové jméno všemu, co vyšlo z Otcovy ruky. To platí na prvém místě o apoštolech: Ty jsi Petr, Skála. (srov. Mt 16) Jakuba a Jana nazval Syny hromu. Hle, Nový Adam, obnovující kosmos ke své původní kráse. Je to úchvatné, v každém ohledu. Kéž nás Duch svatý osvěcuje, abychom v tom, čím jsme obklopeni, vždy viděli Boha Otce i jeho jednorozeného Syna. Ať nám dopřeje, abychom se díky výrazům, jichž užíváme, vyznali v tomto Božím světě.
Lidská řeč je totiž mnohoznačná; Bohu díky. Všechny pokusy o tvorbu umělých, dokonale pravidelných a výstižných jazyků nakonec selhaly. Vždy závisí na okolnostech, ve kterých se určité slovo pronese.
Uveďme si příklad: Když předčítáme na závěr nedělní bohoslužby farní oznamy, užíváme termínů jako památka, svátek a slavnost. Ony označují tzv. stupeň slavení. Myslím, že v nich ale nemáme jasno.
Nejprve si svižně vysvětlíme, jakých označení se užívalo dříve, do roku 1969. Poté si vysvětlíme ještě jeden pojem, ale úplně z jiného soudku: „zasvěcený svátek“.
Křesťanské pojetí svátků
Začneme však jednou obecnější úvahou: V jádru naší víry není žádného dělení na dny všední (profánní) a sváteční. Každý den je prostě dnem spásy.
„Toto je den, který učinil Pán, jásejme a radujme se z něho.“ Kristus svým vzkříšením započal den, který nezná západu. Vše, každičký tmavý kout i každá časová jednotka je teď ozářena zmrtvýchvstáním. Všednost a svátečnost se v životě křesťanů přímo snubně prolínají. Židé měli k odpuštění stanovený pouze jediný den v roce, takřečený Den smíření (Iom kippur). Muslimové se postí jen v měsíci rammadánu a modlí se toliko v určené denní doby. Křesťan se má chovat odlišně: Nemusíš čekat na velký půst, abys konal skutky milosrdenství; nemusíš vyhlížet příznivý vítr, aby ses vydal na pouť; čekat do předvánočního času, aby ses nechal smířit s Bohem a církví; jako numerolog si počítat to nejlepší datum k uzavření sňatku s milovanou osobou. A už vůbec nemusíš vyčkávat, aby ses mohl modlit. Vskutku, někdy čekáme tak dlouho, že promarníme výtečnou příležitost vykonat věci dobré a šlechetné.
Přesto přese všechno lidská přirozenost opravdu potřebuje ono utěšené střídání dnů běžných a výjimečných. V těch prvních pracuje kvůli své obživě, radujíc se z díla svých rukou, v těch druhých zakouší svobodu Božích dětí, jak jsme o ní četli o minulé neděli (druhé čtení). V jedněch truchlí, v druhých přetéká štěstím. Slovy starozákonního Kazatele je „čas plakat a čas se smát, čas rmoutit se a čas tancovat“ (3,4; Bible 21).
Třídění svátků
Od roku 1962 do roku 1969 existovaly čtyři stupně slavení: tím nejzákladnějším byla férie, tedy všední den; poté následoval svátek první, druhé či třetí třídy. K tomu je třeba přičíst několik oktávů u opravdu významných dnů. Košatá, ale úhledná a srozumitelná soustava. Vidíme v ní jeden ze znaků římského myšlení. (U ostatních platných křesťanských ritů nenajdeme obdoby.)
Snaha vše dokonale utřídit a srovnat. Římský kalendář byl přeplněn mnoha různými svátky, a proto bylo žádoucí jim dát řád. Leckdy se při jedné mši prolínaly bohoslužebné texty z různých svátků, což poněkud zatěžovalo průzračnost a plynulost posvátného úkonu. Nezřídka se stávalo, že kněz pronášel tři vstupní modlitby atp.
Po druhém vatikánském koncilu byla provedena hluboká liturgická reforma týkající se též církevního roku a kalendáře. Je nyní mnohem přehlednější. Je to velikonoční Kristovo tajemství, rozvinuté do dvanácti měsíců.
Jak se nazývají stupně slavení v současnosti. Kromě všedních dnů máme následující trojici: památku, svátek a slavnost:
Ještě si dovolím jednu důležitou poznámku: připadne-li slavnost na pátek či jiný kající den, není dovoleno se postit. Postit se ale musíme i tehdy, když v uvedené dny je v kalendáři zapsán svátek nebo památka.
Když se setká v jednom dni několik různých kategorií, rozhoduje zpravidla ta významnější.
Kromě toho nesmíme zapomínat, že tím nejstarobylejším svátkem je neděle, posvěcená Pánovým zmrtvýchvstáním. Nedává tedy smyslu dostavit se do chrámu Páně jen o Vánocích na půlnoční. Pravidelná nedělní mše je mnohem, mnohem důležitější.
Svátek není totéž jako zasvěcený svátek
Nyní přejděme k tzv. svátkům zasvěceným. Nemají nic společného se svátky z předchozího výkladu. Zasvěceným svátkem myslíme den, ve kterém je zdravý věřící katolík vázán účastí na mši svaté a pracovním odpočinkem. To je celé. V současnosti se za zasvěcený svátek považují – kromě neděle – jen dva dny – slavnost Narození Páně 25. prosince a slavnost Matky Boží Panny Marie 1. ledna.
Prakticky to znamená: Ohlašujeme-li nějaký svátek, např. sv. Benedikta ve čtvrtek 11. července, nevyžaduje se naše účast na mši. Nemusíme se tedy pochopitelně ani zpovídat z toho, že jsme v uvedený den nebyli v kostele. Docházíme-li do chrámu i přes týden, jistě to přispívá k rozvoji zbožnosti. To je osvědčené v západním křesťanstvu. To ale neznamená, že ti, kdo přicházejí pouze o nedělích, musejí být méně zbožní či průměrní. Pokud z nedělní mše učiní opravdový klenot, okolo něhož krouží celý jejich týden, jejich duchovní život bude rozkvétat.
Závěr
Žijme a doceňujme církevní rok, všímejme si, jak plasticky je tvarován, z kolika rozmanitých vláken je utkán, a určitě unikneme i nemístné nudě při bohoslužbě. A nezapomínejme ani na svátky zasvěcené, při kterých se máme s radostí účastnit Eucharistie a uprostřed bouřlivého světa zakoušet osvobozující odpočinek.
