Biblické perikopy:

Sir 3, 19-21.30-31

Ž 67: Bože, ve své dobrotě ses postaral o chudáka

Žd 12, 18-19.22-24a

Lk 14, 1.7-14

Viditelnost církve

Moji drazí!

Úvod do tématu

Dnes chceme hovořit o církvi v jejím viditelném a neviditelném rozměru. Kdybych řekl, že se církev podobá plovoucí kře v Severním ledovém oceánu, usmáli byste se bezesporu. Ano, každé přirovnání je nedostatečné, ale o božských skutečnostech se nakonec dá mluvit jen v obrazech. Pouhopouhá jediná desetinka ledové hmoty se tyčí nad hladinou, zatímco její zbytek se našim očím skrývá. Jak příhodné podobenství!

1. Díky této viditelné desetině lze církev bezpečně rozpoznat. Má právoplatné pastýře, vybavené apoštolskou posloupností, je řízena pod vedením Petrova nástupce, tedy papeže.
2. Díky této viditelné desetince smíme určit, kdo do církve patří – méně právním jazykem -, byl do ní přivtělen.
3. Hleďme, zbývá ještě devět desetin! Z duchovních hlubin církve se nám tají dech. Ani Marianský příkop není dost hluboko.

Abychom se k tajemství církve přiblížili, přečtěme si kousíček z Katechismu katolické církve (srov. §748): „Kristus je světlo národů. (…) Jas Kristova světla září na tváři církve. (…) Církev nemá jiného světla, než je světlo Kristovo. Podle oblíbeného přirovnání církevních otců se podobá měsíci, který pouze odráží sluneční světlo.“

Synové Boží, synové církve! Těchto několik vět nás vede současně k náležité hrdosti i patřičné pokoře: Kristus je světlo národů, nikoli církev sama od sebe. Církev není monolyt, v dějinách se Kristu někdy výrazně vzdalovala. Proto před ní stojí úkol bez konce: stále se obnovovat v Duchu.

Jestlipak by dnes pronesl Kristus vůči pronásledovatelům křesťanů stejná slova, jimiž kdysi pokáral Pavla u damašské brány: „Šavle, Šavle, já jsem Ježíš, kterého pronásleduješ?“ Je dnešní církev dosti věrná svému Pánu? Každý nechť si odpoví podle svého úsudku.

Moji milí, buďme jako Měsíc. To je náš úkol. Už dávní hvězdáři byli učarováni jednou podivuhodnou vlastností Měsíce: Tato oběžnice se otáčí okolo své osy právě opačným směrem nežli „matička“ Země, a proto vidíme stále jen jednu jeho stranu, lyricky řečeno: Nevidíme nic jiného než jeho tvář zbrázděnou prohlubněmi. (Dnes již víme, že i v naší sluneční soustavě nalezneme více měsíců, ale našemu příměru to na podmanivosti nikterak neubírá.) Odvrácená strana Měsíce byla vyfotografována vesmírnou sondou teprve před několika desetiletími. Tím padla měsíční záhada; tajemství církve však nebude vyčerpáno nikdy. Stále v sobě bude ukrývat lákavá tajemství.

Zopakujem si naše dvě přirovnání, která odrážejí dvojí rozměr církev, viditelný a neviditelný: církev je jako kra, církev se podobá měsíci.

Polemika

O viditelnosti církve Kristovy v dějinách poskytovalo mnoho bludařů. Snad i díky nim zazářil lesk pravdy samotné.

1. Mezi nejznámějšími popírači byl Jan Hus. Podle něho, v přímé návaznosti na Angličana jménem Jan Viklef, se nedá s určitostí říci, kdo vůbec do církve patří. Hus tvrdil, že těžcí hříšníci přestávají být jejími údy. Teprve na Posledním soudu se má vyjevit, kdo opravdu byl členem církve. Kde se Hus dopustil přehmatu v nauce o církvi? Zaměňoval církev s Božím královstvím. Církev však, dokud kráčí po této zemi, je složena z hříšníků i světců. Boží království je v církvi přítomno jen jako zárodek, plný naděje. Do církve vstupujeme svatým křtem a tento krok se už nedá odvolat. „I když my býváme nevěrni, Bůh zůstává věrný.“ Křest je úkon viditelný, podobně jako všechny svátosti. Kdo by chtěl zpochybnit jejich platnost, dopouští se bludu. To už by na této zemi nebylo nic pevného, jen samé tekuté písky.

Sv. Robert Bellarmin (16. stol.) hovoří o církvi, složené z živých a mrtvých údů, jedinců žijících podle těla a těch, kdo žijí podle ducha. Církev pak přirovnává k řádnému společenství, které nemůže nebýt – kvůli dědičnému hříchu – úplně oproštěno od hříchů. Jen jedna je tedy pravá Kristova církev, založená na apoštolech, vedená jejich nástupci – biskupy, pod vedením papeže jako nástupce Petrova. Do této církve vstupujeme viditelným obřadem-křtem a v ní čerpáme neviditelné duchovní poklady – milosti.

1. Donatisté

Druhým příkladem bludné nauky o církvi, popírající její viditelnost, jdou tzv. donatisté. Už jsme o nich jednou hovořili. Tato odbojná skupina v Severní Africe prokázala během protikřesťanských pronásledování ve třetím století hrdinskou statečnost. Všemi, kdo ze své slabosti odpadli, pohrdli. Tvrdili, že se tím skutkem z církve vyloučili a nemohou být už nikdy spaseni. Ti duchovní pastýři, kteří se od nich neoddělí, vysluhují svátosti neplatně a vůbec nejsou kněžími. I tento nesmysl ostatně učil Mistr Jan Hus: kněz ve hříchu nekřtí platně, neslouží platně mši, císař ve hříchu přestává býti císařem. Cítíme, že tento způsob uvažování je elitářský, beznadějný a necitelný. Nedá se na něm postavit žádné lidské společenství. Vždy mezi námi budou svatí i hříšníci a my sami budeme do konce života hříšníky obracejícími se.

Závěr

„Jediný prostředník Kristus ustanovil a bez přestání udržuje svou svatou církev, společenství víry, naděje a lásky zde na zemi, jako viditelný organismus a jejím prostřednictvím rozlévá pravdu a milost na všechny.“ Církev je zároveň — „společnost vybavená hierarchickými orgány i Kristovo tajemné tělo; — viditelné shromáždění i duchovní společenství; — pozemská církev i církev obdařená nebeskými dary.“ Tyto rozměry tvoří jedinou složenou skutečnost, srůstající z lidského a božského prvku“. Církev „je totiž zároveň lidská i božská, viditelná a přitom vybavená neviditelnými hodnotami, je horlivě činná i oddaná kontemplaci, je přítomna ve světě, a přece jím jen prochází. Tyto vlastnosti církve jsou ve vzájemném vztahu: to, co je v ní lidské, má být zaměřeno k božskému a jemu podřízeno, viditelné k neviditelnému, činnost ke kontemplaci a přítomné k budoucí vlasti, kterou hledáme.“ „Ó pokoro! Ó vznešenosti! Kedarský stane, Boží svatyně; pozemský příbytku, nebeský paláci; blátivá chatrči, královský dvore; smrtelné tělo, světelný chráme; smetí pro pyšné, ale nevěsto Kristova! Jsi snědá, ale krásná, jeruzalémská dcero: i když tě hyzdí námaha a bolest dlouhého vyhnanství, přesto tě krášlí nebeská krása.“ (KKC §771)