Biblické perikopy:
Gn 2, 18-24 (SO 180*)
1Kor 12,31 -13,8a (SO 192)
Mk 10, 6-9 (SO 218*)
Milý Jiří a Karolíno!
Mandalena Vizovská, Marie Dorota Cyrillová, Jana Gajusová. Co spojuje tato starodávná jména? To byly přece ženy Jana Amosa Komenského. Možná i díky manželství se stal učitelem národů.
V příštím roce si připomeneme 350 let od jeho (1592-1670) skonu. Na svou dobu se dožil vysokého věku, 78 let. Když mu ale bylo 31, předešla ho na věčnost jeho první milovaná choť a dvě ratolesti. Mor tehdy řádil po celé Moravě. I pod vlivem této zkušenosti se dává do psaní knihy, která bývá pokládána za nejvýznamnější české dílo 17. století. Labyrint světa a rád srdce. Spis přepracuje jako ctihodný kmet po čtyřiceti letech roku 1663.
Jan Amos přirovnává tento spletitý svět k rušnému středověkému městečku, které sestává z mnoha různých uliček. (Co by asi řekl o naší současnosti, v níž se už takřka nevyznáme?) Každá z cest představuje jeden životní stav. Vedle všelijakých řemeslných cechů zde vystupuje také manželství. Pokud se nemýlím, je Komenský prvním, kdo je za stav označuje. Hle, první nabídka, s níž se bezejmenný poutník setkává.
Nejprve si všímá, jak probíhají námluvy. Všude je plno smíchu, ale moc velká romantika to není, připomíná to spíše handlování na koňském trhu. „Či nevidíš, jak sobě při tom vesele počínají, smějí se, zpívají, výskají?“ domlouvá mu souputník, „Žádný život není veselejší, věř mi, jako tento.“ (str. 147)
Z manželství vzcházejí děti. Nikdo ani nachviličku nezapochybuje, že Komenský toto živé stříbro zbožňoval. Jsou jako bujná hříbata. Při jejich výchově je třeba láskyplně uplatňovat dvou nástrojů: uzdy a ostruhy. Dítě, které rodič nezadrží před propastí, si může zlámat vaz. Bázlivý potomek však potřebuje popohnat. Jak velké umění tkví v tom rozeznat, kdy je zapotřebí sevřít opratě a kdy bodat do slabin. Někdy dělají synové a dcery radost, jindy vrásky. Přesto po zvážení všech pro a proti prohlašuje: „I míti i nemíti plodu v manželství bída jest.“[1]
Nakonec se i moudrý Komenský nechal svými lstivými průvodci přemluvit a důvěřivě svázat do okovů.
Str. 152: „Vtom nenadále jakýs udeří vicher s blýskáním, hřímáním a krupobitím strašlivým: – píše Komenský – i rozprchá mi se všecko to pryč kromě spřipínaných mých, s nimiž já také v kout běže, toť šípové Smrti zporážejí mi všech mých tré: že jsem žalostně osaměje a hrůzou zmámený jsa, co dělati nevěděl.“
Tu se pochopitelně ozývá zármutek z onoho předčasného úmrtí první ženy a vlastních dětí.
Ve svém Labyrintu představuje člověka stvořeného jako muže a ženu, uhnětenému k Božímu obrazu. Mohli bychom říci, že teprve manželství pomáhá mládenci, aby se stal mužem a slečně opravdovou ženou. Drahá, tys klíčem od svatyně mého srdce. Kdybych tě, milovaný, neměla, neznala bych ani sama sebe.
Manželství si Komenský váží nejenom kvůli dětem, ale je podle něj – kupodivu – také školou zdrženlivosti. V tomto ohledu se zase tolik neodlišuje od zdrženlivosti pro Boží království, kterou slibují kněží.
I když se Komenský hlásil k Jednotě bratrské a v reformačním duchu nepokládal manželství za svátost, přesto bere vážně, co jsme dnes slyšeli z Markova evangelia: „Co Bůh spojil, ať člověk nerozlučuje.“ Tato věta dnes zazní ještě jednou, po vašem manželském slibu. Od toho okamžiku nebudete přikováni pouty jako v nějakém žaláři, ale slovy Komenského „zlatými sponami“.
Manželství bývá sice sladké, ale přináší leckdy i mnoho trpkostí. Sám hrdina naší knihy zapochybuje: „Dostiť to málo rozkoše, kteráž stojí-li za ta pouta, já nevím.“ (str. 149)
Jedině šípy Smrti mohou tyto okovy rozetnout (str. 151) Jenže i po smrti jeden teskně vzpomíná na druhého, i když se s ním za života do krve přel. A vrhá se do dalších pout znovu.
Komenský mi po mnoha stránkách připomínám starozákonního Kazatele: „Marnost nad marnost. Všechno je marnost.“ (Kaz 1,2) Posuďte sami:
Str. 152: „Ale znikna toho, nic předce nevím, co vlastně o tom stavu povědíti: více-li potěšení v něm, když se zdaří (jakož se domnívám, že mně tak bylo sedlo), čili žalosti více, z přerozličných příčin. To pamatuji toliko, že i bez něho, i v něm teskno bývá: a i když se nejlép zdaří, sladké s hořkým se mísí.“
Všechny životní stavy jsou podle Komenského vyloženým mámením, kromě manželství. Ano, má svoje vady, ale také ohromné přednosti. Na manželský stav tedy nezanevřel, ale určitě ho ani nepřeceňoval.
Milý Jiří a Karolíno, jděte za ideálem. Nenechte si vzít naději. Buďte vytrvalí. Společný život se sice odehrává v mnoha obyčejných, přízemních epizodách, přesto vás tyto běžné věci, ve spojení s vírou, budou proměňovat. Nechejte se, v dobrém i zlém, obrušovat jako drahokam, ať zazáříte jako slunce uprostřed tohoto šedivého světa.
[1] „5. Hledím sobě mezi tím na ně dále a vidím, jak mnoho ubozí práce a kvaltování měli. Měli zajisté na větším díle páteře plodu okolo sebe, uzdami k sobě spřipínaných, kteříž jim křičeli, vřeštěli, smradili, nešvařili, stonali a mřeli: ať mlčím, s jakými bolestmi, pláčem a nebezpečenstvím vlastního života na svět jich dostávali. Odrostlo-li které, byla s ním dvoje práce: jedna uzdou je při sobě zdržovati; druhá, ostrohou po sobě hnáti; an často ani uzdy ani ostrohy netrpíc, divného pachtování natropili, až do unavení a do pláče rodičům. Pakli je po vůli pouštěli, aneb se jim zodtrhovali, i hanba, i smrt rodičům odtud pocházela. Což já tu i tam znamenaje, napomínati jsem některých počal, jak rodičů tak dítek, onyno od oslovského dítek milování a jim folkování vystříhaje; těchto k ctnostem nějakým napomínaje. Ale jsem málo prospěl, kromě že na mne škaredě vzhledáno, uštípkami házíno, a někteří i zabiti mne hrozili. I blažil jsem neplodné, některé tu vida: ale oni tesknili, a že bez potěšení jsou, sobě stýskali.“ (Jan Amos Komenský, Truchlivý I, II. Labyrint světa a ráj srdce, Nakladatelství Lidové noviny 1998, str. 152.)
