Biblické perikopy:

1J 3,1-2 (PO 14)

J 11,32-45 (PO 14)

Vážená zarmoucená rodino, bratři a sestry!

Rozloučení s našim zesnulým bratrem Stanislavem se koná den po čtvrté neděli postní. Janovo evangelium o Lazarově vzkříšení, které právě doznělo, navazuje na její radostné poselství – uzdravení slepce od narození.

Zástupy přihlížející Kristovu pláči u přítelovy hrobky si neodpustily – snad jízlivou či přinejmenším pochybovačnou – poznámku: „Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?“ Udivuje mě, že Ježíš dopřál sluchu těmto mluvkům, a povolá mrtvého k životu.

Vskutku, v evangeliích najdeme jen málo okamžiků, jako je tento. Kristus se nikdy nenechává přinutit k zázračnému konání, nikdo z něj nemůže vymámit žádné odpovědi ani výpovědi:

V rodném Nazaretě neuzdraví téměř nikoho.

Jen několik dní nás dělí od pašijového období. Pán celého světa bude vystaven soudu. Vybavme si zvolání násilného Annášova sluhy, nespokojeného s kusými vyjádřeními žalovaného: „Tak se odpovídá veleknězi?“ (J 18,22b) Pilát, ten Krista napomene: „Nevíš, že mám moc tě propustit a mám moc tě ukřižovat?“ (J 19,10b) Ježíš se podle Jana měl krátce ohradit, ale poté umlknul. Matouš to podává odlišně: Pilátovi prý „neodpověděl ani na jedinou věc, takže se vladař velice divil“ (27,14). Stejně o tom mluví i Marek (15,4-5). A jak se náš pravý král zachová před směšným králem Herodem Antipou? Žádný div nepředvede a skrz ústa neprocedí ani slovo (srov. Lukášovo podání).

Těchto několik poznámek stačí, abychom pochopili, jak výjimečné je dnešní evangelium. Kristus si dá říci a svého nebohého přítele povolá k života. Moudlitbou zjevuje pravé popudy svého jednání: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to – teď nadejde hlavní sdělení – kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Možná by nám to celé dávalo smysl, kdyby se vyslovil trochu jinak: „Otče, řekl jsem to kvůli Martě i Marii, aby se upevnily ve víře.“ Obě mu totiž před malou chvílí vyklopily svůj stesk: „Pane, kdybys tu byl býval, můj bratr by byl neumřel.“ (srov. např. J 11,21) Kristus koná zázrak opravdu kvůli těm zástupům, o jejichž vrtkavosti není pochyby. Jednou tleskají a provolávají „Hossana“, podruhé se dají strhnout a křičí „Ukřižuj!“.

Je to hluboké a poučné tajemství.

Tváří v tvář Lazarovu vzkříšení se i my musíme rozhodnout, zda se ve víře utvrdíme anebo zatvrdíme v nevěře. Kdo má uši k slyšení, slyš!

Loučení s naším zesnulým nás také může přivést k prohloubení víry. „Blaze těm, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“ (J)

Také první úryvek je dílem svatého Jana, který jako orel sleduje každé Kristovo hnutí. Přesto i on si uvědomuje, že toto pozemské vidění bylo jen – zíráním. „Až se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho uvidíme tak, jak je.“

Bratři a sestry! Zatím se musíme spokojit s tímto dočasným řádem posvátných znamení. Cosi útěšného a věčného v nich zahlédáme už na zemi, ale ještě více jimi zahalujeme. Díky liturgii, i té slavené u příležitosti pohřbu, uvykáme svůj zrak věčnému světlu, jímž je Boží Beránek.

Tyto naše oči byly stvořeny k tomu, aby jednou spatřily slávu Boží. Také bratru Stanislavovi jsme zatlačili víčka jen dočasně, aby se jednou plně rozevřela a nasytila pohledem na Boha.